Kázání
Lukáš 18, 9–14
(9) O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
(10) „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
(11) Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
(12) Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
(13) Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
(14) Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Milé sestry, milí bratři,
rád bych začal otázkou, která obvykle patří až na závěr kázání. Ve které z obou postav se najdete? Jste spíš farizeus, nebo celník? Myslím, že ani s jedním z nich se úplně ztotožnit nedokážeme.
Po pravdě ani ve svém okolí neznám věřícího člověka, který by o sobě smýšlel a choval se jako farizeus. Který by o sobě prohlašoval, že se mu skvěle daří dodržovat Desatero, veškeré své úspory dává na dobročinné účely a v kostele je každou neděli. Znám pár obdivuhodně mravných a zbožných lidí, jenže ti jsou současně velice pokorní a nikdy by je nenapadlo se nad druhé povyšovat. Neumím si představit, že by před Bohem farizejsky vychvalovali svou dokonalost, a ještě k tomu vypočítávali, v čem všem jsou lepší než ostatní.
Stejně tak netypická je postava celníka. Ne že by po světe nechodilo dost podvodníků, bezohledných kariéristů nebo kolaborantů s diktátorskými režimy. Tito lidé se ale rozhodně nechovají jako celník: do kostela by nikdy nevkročili, a pokud ano, tak ne proto, aby se pokorně sklonili před Bohem, ale naopak proto, aby se ukázali před ostatními v lepším světle. Novodobí celníci neznají pokání, protože v sobě poslední zbytky svědomí zadupali a vyznání viny považují za slabost.
Komu je tedy podobenství určeno? O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství. Ježíš nemá na mysli jednoduše ty, kdo jsou spravedliví. Nijak nezpochybňuje ani nesnižuje skutky, které farizeus překládá před Boha. Zvykli jsme si vnímat farizeje jako zbožné pokrytce. Je jisté, že někteří z nich takoví skutečně byli: hlásali a od druhých vyžadovali něco, co sami nedodržovali. V tomto případě ale před sebou žádného pokrytce nemáme. On se opravdu má čím chlubit. Postí se dvakrát týdně. Copak se i Ježíš na poušti nepostil? Navíc pravidelně dává desátky. Copak i Ježíš nedal svým učedníkům za vzor chudou vdovu, která do chrámové pokladnice hodila své poslední mince? Tento farizeus byl podle tehdejších měřítek skutečně spravedlivý.
Být spravedlivý – to byl největší cíl každého věřícího. Farizeové dělali vše, co bylo v jejich silách, aby tohoto cíle dosáhli. A někteří z nich si patrně mysleli, že se jim to podařilo. Pak už chápeme, proč se tento farizeus modlil, tak jak se modlil. Jak se asi modlí vítěz na Olympiádě? Děkuji Ti, Bože, že se mi podařilo porazit ostatní. Děkuji, že jsem nejlepší. Děkuji, že nejsem jak ti ostatní, kteří se málo snažili, málo trénovali. Třeba jako ten tady vedle mě, který skončil jako poslední. Farizeus Boha potřebuje jen k tomu, aby mu na krk pověsil zlatou medaili, aby potvrdil jeho vítězství. A i když mu ji na krk nepověsí, vlastně to až tak nevadí, na vítězství samotném to přece nic nemění. Farizeus nemusí před Bohem vyznávat své viny, protože je přesvědčený, že už žádné nemá. Nemusí Boha o nic prosit, vždyť to nejdůležitější už má, nic mu nechybí. Proto se ani neobrací k Bohu, ale spíš sám k sobě: přeříkává si a opakuje své úspěchy a ujišťuje se o své dokonalosti.
Další potíž spočívá v tom, že farizeus ostatními pohrdá. Sportovní heslo zní: sláva vítězům, čest poraženým. Farizeus, který získal první místo v náboženství, to vidí jinak: sláva vítězům a hanba poraženým. Hanba všem vyděračům, nepoctivcům, cizoložníkům a celníkům. K čemu je litovat či dokonce omlouvat jejich jednání, vždyť si za to mohou sami. Zaslouží si jen pohrdání a je jisté, že také Bůh jimi pohrdá. Farizeus vnímá své bližní jen jako temné pozadí, na kterém o to víc zazáří jeho svatost.
Farizeus a celník přišli do chrámu. Nevíme, co se stalo poté, co z něj vyšli. Uvědomil si farizeus svou duchovní pýchu? Došlo mu, jak bláhové je se před Bohu něčím chlubit? Začal na své bližní hledět jinak než povýšeně? A co celník? Změnil po návštěvě chrámu svůj způsob života, anebo zůstalo jen u zbožného gesta? Byl ochoten opustit svůj výnosný byznys zajišťující pohodlný život, anebo pokračoval v zajetých kolejích? Ježíš nechává konec příběhu otevřený. Možná proto, abychom v něm pokračovali my sami – svými vlastními životními příběhy. A možná také proto, že ten nejdůležitější závěr už Ježíš řekl: Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.
Je to vlastně logické. Farizeus má dojem, že už spravedlivý je. Netouží po tom, aby ho Bůh ospravedlňoval. Je přesvědčen, že už sám sebe dostatečně ospravedlnil – svým vzorným životem, svými dobrými skutky. Celník naproti tomu dobře ví, že je právem vinen a zároveň nemá žádný nárok na odpuštění. Přesto to zkouší: Bože, slituj se nade mnou hříšným. A Bůh se skutečně nad ním slitovává. Farizeus o slitování nestojí, a proto ani žádné nedostane.
Vraťme se ale k otázce položené na začátku. Jak se podobenství týká nás? Ježíš mluví o těch, kdo si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali. Možná nejsme jako farizeus, ale každý z nás si v životě na něčem zakládá, na něco je hrdý. A třeba i právem. To není samo o sobě špatné. Každý z nás někdy chceme v něčem vynikat, vyhrát a dostat medaili. Nebo chceme aspoň zažít, že se nám něco podařilo. Potíž je, když to vše předložíme před Boha s pocitem, že si tím zasloužíme Boží přízeň. A že Bůh má povinnost nás za to nějak odměnit. Ne, nemá povinnost. On sám chce. Svobodně. Bez ohledu na to, jestli jsme v životě skončili na první nebo na poslední příčce. Nám všem odpouští. A věřím, že nám odpouští i tehdy, když se nám do té celníkovy prosby o slitování nechce, když své viny všelijak zlehčujeme a omlouváme. Ano, věřím dokonce, že nás ospravedlňuje i navzdory našemu sebe-ospravedlňování.
To druhé je stejně tak důležité. Možná nejsme jako ten farizeus, ale také my občas podlehneme pocitu morální nadřazenosti. Jsme rádi, že jsme v životě něčeho dosáhli a nejsme jako feťáci a bezdomovci. Anebo jako zkorumpovaní politici. Anebo jako nevěřící, holdující kdejakým pověrám. Odsuzování druhých nám krásně zvedá sebevědomí, nebo je pro nás aspoň útěchou, že na tom nejsme tak špatně jako někteří. Před Bohem ale nic takového dělat nepotřebujeme. Nejsme před ním horší než ostatní, ale ani lepší. Smíme k Bohu přijít takoví, jací jsme – a odejít ospravedlněni.
Amen.
Ondřej Kolář