Kázání
1. list Tesalonickým 5, 21
(21) Všecko zkoumejte, dobrého se držte.
Milé sestry, milí bratři,
tento verš je heslem Jednoty bratrské na rok 2025. Číst biblické verše vytržené z kontextu je celkem nebezpečné, ale někdy i zábavné. Například bychom mohli tuto výzvu apoštola Pavla chápat jako poučení o tom, jak zacházet s obsahy, které najdeme na internetu. Pro více než 80 procent mladých lidí jsou zdrojem informací o aktuálním veřejném dění sociální sítě. A ty nám, jak známo, mohou přinášet leccos: od ověřených a dobře ozdrojovaných zpráv pocházejících od seriózních novinářů až po naprosté výmysly, které ale úspěšně předstírají, že jsou tou jedinou pravdou.
Už na základních školách se, naštěstí, děti vzdělávají v tom, jak všecko na internetu kriticky zkoumat a dobrého a spolehlivého se držet. Zatím se ale nezdá, že by se to ve společnosti nějak výrazně projevovalo. Mnoho uživatelů internetu si spíš osvojilo pravidlo: držte se toho, co vás utvrzuje ve vašem názoru na svět, a vše rušivé a nehodící se škrtněte. Sociální sítě nás v tomto postoji skvěle posilují.
Apoštol Pavel sice internet neznal, ale doba, v níž působil, se v některých ohledech té dnešní podobala. Křesťanství bylo jen jednou z ingrediencí v ohromném duchovním kotli, kde se spolu setkávalo a různě prolínalo ledacos.
A tak se poměrně záhy v novozákonních epištolách objevuje varování před falešnými učiteli, planým filozofováním, obratnými a svůdnými řečníky a také výzvy k rozlišování duchů. Ne vše, co se tváří duchovně a moudře, je v souladu s evangeliem. Je potřeba vše nejprve zkoumat. To platí v plné míře i dnes.
Pavlův apel zní tak prostě, ale ve skutečnosti není vůbec samozřejmý. Když se dnes mluví o náboženství, mnohým lidem ihned zasvítí varovné světélko: pozor, s tím raději nemít nic společného, protože je to spolek tmářů, kteří se vědomě zřekli užívání vlastního rozumu a jen slepě poslouchají, co jim jejich vůdce přikáže.
Tak nás žel řada našich současníků vidí. Dokonce jsou mezi nimi i vzdělaní lidé. Mají dojem, že víra v Boha a rozum se jednoduše vylučují. A přiznejme si, že některé náboženské skupiny toto krédo skutečně vyznávají. Věřící člověk prý nemá vůbec nic zkoumat, má pouze papouškovat to, co říkají svatá Písma nebo církevní autorita.
A přece v bibli několikrát slyšíme, že zkoumat máme – nejen svět kolem nás, ale také sami sebe, což je snad ještě těžší. Tedy: nespokojit se s prvním dojmem, neklouzat po povrchu věcí, nenechat se ohlupovat líbivými řečmi. A nespokojit se ani s povrchním pohledem na sebe sama, zpytovat své svědomí, neustále reflektovat svoje jednání – v nejlepším případě ještě dříve, než daný čin vykonáme. To znamená vystoupit z komfortní zóny pohodlných soudů a laciných frází a trochu se namáhat s myšlením. Vždyť myšlení opravdu bolí, což je také důvod, proč se mu tolik lidí vyhýbá.
Asi nás nepřekvapí, že nejvíce se v bibli o zkoumání hovoří v souvislosti s Božím pohledem. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě – tak začíná jeden z nejkrásnějších žalmů. Jedině Bůh totiž vidí věci a lidi pravdivě, proniká do posledních záhybů různých událostí, které pro nás často zůstávají v pološeru. A prostupuje i naši duši a vidí do jejích skrytých míst, tam, kam my nikdy nedohlédneme. Snad až v Božím království se nám otevřou oči a my uvidíme pravdivě.
Do té doby ale nejsme v úplné tmě: také my máme zkoumat. I když je náš pohled oproti tomu Božímu hodně rozostřený. Ale to nemá být pro nás žádná výmluva. Bůh nás přece obdařil rozumem a vede nás k jeho užívání. Víra nezatemňuje rozum, naopak učí člověka tomu, aby viděl svět jasněji, realističtěji.
Podle Pavla máme zkoumat všecko. To je také důležité slovo. Vše na tomto světě si zaslouží, aby bylo poctivě zkoumáno. Nikdo kromě Boha samotného nemá mít naši bezvýhradnou důvěru, ale zároveň nic nemáme předem zavrhovat. Svět křesťana není rozdělen na černou a bílou, na čisté a nečisté. I velké mozky se mohou mýlit – a protože jsou to veliké osobnosti, jejich omyly mají obvykle dalekosáhlé důsledky. Zkušení lídři mohou šlápnout vedle. Influenceři s milionem sledujících mohou plácat hlouposti – ale jistě také mohou srozumitelnou a zábavnou formou hájit důležité hodnoty.
Vynášet rychlé soudy je krátkozraké. To se týká nejen lidí, ale i myšlenek a nauk. Tradice nemáme pokládat za posvátné jen proto, že jsou staré, osvědčené a doposud se drží při životě. A nové trendy nejsou dobré jen proto, že jsou čerstvé, neokoukané a „in“. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo, praví se v bibli. Ale stejně tak dokáže spoustu zla napáchat poměrně malý počet lidí – třeba i jediný toxický člověk může otrávit celé společenství.
Bedlivě zkoumat je samozřejmě zapotřebí i v církvi. Proto je velkou výhodou, že naše církev má presbyterně-synodní zřízení, zabraňující tomu, aby se moci chopilo pár schopných či všeho schopných vůdců. Ano, schvalovací procesy v naší církvi jsou zdlouhavé a těžkopádné, trvá to, než se prosadí potřebná změna, ale je to pořád lepší, než aby nám vládla nějaká neomylná pomazaná autorita. Duchovní vůdcové, i ti s mnoha příznivci, dokáží skvěle manipulovat, svádět věřící na scestí a zajistit si vlastní beztrestnost.
A je potřeba jít ještě dál: také pisatelé bible se mohou mýlit. Přinejmenším v některých tvrzeních. To není žádné rouhání. Jistě věříme, že Bůh si užil biblické autory jako své nástroje, ale tím ještě nepřestali být omylnými a nedokonalými lidmi. Měřítkem toho, co je a není v bibli pravdivé, je nakonec Ježíš Kristus, ten, který sám je ta Pravda. Proto například nemůžeme ve jménu Krista bezdůvodně napadnout cizí stát, nebo někoho nenávidět jen na základě národnosti či barvy pleti. Na tom nic nemění starozákonní příkazy k vyhlazovacím válkám. A už vůbec na Ježíšově jasném slovu o lásce k bližnímu nic nemění, když někteří církevní představitelé podporují a hlásají nenávist.
Slovo apoštola Pavla má nakonec pozitivní vyznění: dobrého se držte. Důkladné rozkrývání zla, které se často rafinovaně halí do lákavého hávu, je jistě předpokladem, ale u toho nemá naše snažení skončit. Pavel nesoustřeďuje naši pozornost na to, co je třeba odmítnout. Nenechává se uhranout tím, co je škodlivé, ale zaměřuje se na to, co je dobré. Toho se držme a to zachovávejme.
My máme sklon vidět kolem sebe jen to negativní, stěžujeme si, kritizujeme. Některá média toho využívají a záměrně servírují právě to, co lidí děsí, rozhořčuje a pobuřuje. Pravidlo mediálního úspěchu číslo jedna přece zní: čím víc emotivních komentářů vyvolám, tím jsem atraktivnější, a negativní emoce přitahují pozornost naprosto spolehlivě.
Heslo letošního roku se naproti tomu zaměřuje na dobro. Kritika je vždycky nutná a někdy musí být jasná a jednoznačná. Ale to, co by nás mělo zásadně vést v našich vztazích v rodině, v církvi i společnosti, je zaměření na dobro. Jen z negace se rozhodně nedá žít. Smysluplný program může být jedině vědomé, někdy velmi náročné, a přece životně důležité objevování dobra a jeho prosazování. Odhalit zlo nestačí, je potřeba odhalit dobro.
Možná to zní banálně, ale potěšující je už samotné zjištění, že dobro ve světě skutečně existuje. Nikoli absolutní dobro, vždyť dobrý je jen Bůh sám, jak řekl i Ježíš. Ale dobro relativní tu jistě je, protože svět zůstává navzdory všemu hrozivému dobrým stvořením, Bůh ho neopustil, vstoupil do něj ve svém Synu a trpělivě v něm zasévá zrnka svého království. Jsme sice vyzváni, abychom si nenasazovali růžové brýle a nepropadali iluzím, ale ještě více k tomu, abychom si všímali dobrého působení Ducha svatého v tomto světě. I v nás samotných, protože i v nás přebývá Boží Duch a posiluje nás v cestě za Kristem.
Všecko zkoumejte, dobrého se držte – tento verš by nedával smysl, kdybychom nevěřili, že je tato cesta skutečně schůdná, že má budoucnost. Heslo pro letošní rok se staví na odpor proti rezignaci, proti pocitu, že pravda a spravedlnost jsou jen prázdná slova, protože stejně vítězí jen ti silnější a bohatší. Je to výzva k poctivému hledání, které není u cíle hned, ale přesto má naději, že ten cíl skutečně kdesi před námi je. Je to povzbuzení k následování Krista, který sice skončil na kříži, ale trvale se ho umlčet nepodařilo a ve svém vzkříšení zvítězil.
Amen.
Ondřej Kolář