Kázání
Jan 8, 2–11
(2) Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
(3) Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed
(4) a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.
(5) V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
(6) Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.
(7) Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
(8) A opět se sklonil a psal po zemi.
(9) Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
(10) Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
(11) Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Milé sestry a milí bratři,
prosím i vás, abyste mi odpustili, že pro dnešní bohoslužbu jsem si domněle usnadnil práci a jako kázání vzal vyprávění Karla Čapka z Velké kočičí pohádky, vyprávění o jistém kouzelníkovi zavřeném na tři dny do vězení. Ty tři dny, ty nám přece něco připomínají, ne? Ještě se o nich zmíníme v Apoštolském vyznání.
Když kouzelníka dovedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se, a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k bílému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.
Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah, a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.
„Franto,“ zabručel vrah na žháře, „spíš?“ „Nespím, člověče,“ řekl žhář, „ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.“ „Hoši,“ zvolal rváč, „myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!“ „Do nebe,“ vykřikl podvodník, „je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.“ „To není sen,“ povídá zloděj; „hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jej směl utrhnout!“
„Jen si utrhni,“ zazněl mocný – a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. „Je pro tebe, příteli!“ „Pane,“ ptal se žhář ostýchavě, „vy jste tady jako žalářníkem?“ „Jsem trestanec jako vy, kamarádi,“ odpověděl kouzelník. „Odsouzen jako vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže Pojďte večeřet!“ Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat.
Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše: „Ne, pane mně ne!“ „Proč nechceš vína?“. „Protože si ho, pane nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach pane, jak bych se mohl radovat z vína?“
Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho – a obsluhoval ostatní. Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus. „Pane,“ zvolal vrah zoufale, „proč mi to víno připomíná krev? Ach, že jsem prolil krev nevinnou! Běda mně nejbídnějšímu!“
Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji. Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento: „Pane, co já mám s vínem? Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole; uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce!“
Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se ke zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce. „Ber si, příteli, je tvoje.“ „Pane,“ zvolal zloděj, „bral jsem, co mi nenáleželo; dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží!“
Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi: „Vezmi si ty, prosím tě, osvěží tě to.“ „Pane můj,“ bránil se žhář, „zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní; jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba. Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil!“
Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy, a on sám se vysoko vztyčil a řekl: „Hoši, po léta jste hladověli a žíznili; po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci. Proč byste neměli teď jíst a pít, hodovat a užívat radosti? Vezměte si ze všeho, je to vaše!“ Ale v té chvíli bylo slyšet v zahradě jakoby šum mnoha kroků, a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.
„Můj bože,“ vykřikl podvodník, „tady jdou ti, které jsem ochudil!“ „A já,“ zvolal vrah polozděšen a poloradostně, „vidím tu toho, koho jsem zavraždil!“ „Probůh,“ ozval se rváč, „ti chromí a poranění jsou, pane, ti, kterým jsem ublížil!“ „A tady jste, vy všichni,“ zvolal zloděj u vytržení, „které jsem kdy obral!“ „Běda,“ vykřikl žhář, „tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou!“ Tu vyskočil podvodník a začal nosit jídla a vína těm, které kdysi ochudil; vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je; rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil; zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl; a když to viděl žhář, zaplakal a řekl: „Běda, co já dám vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno?“ A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí. Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřená lůžka a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.
Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy. Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.
Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník. „Vstávejte, lotři,“ rozkřikl se, „už tři dny spíte a nemůžeme vás probudit!“ Trestanci rázem procitli.
I viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží; vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu; jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových. „Tři dny že jsme spali?“ divil se vrah. „Cože!“ zvolal žhář, „byl to jenom sen?“ „Pane žalářníku,“ ptal se zloděj, „nebyl tu snad někdo krom nás?“
„Byl tu ten,“ bručel žalářník, „co ukradl královu kočku. Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy. Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest. Byl to nějaký čistý ptáček! Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, Doktoru Korpusovi, oslí uši. Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte!“
Tak se začal zas trestancům bývalý život v šatlavě. Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou, a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší. Každé noci pak se rozestřel nad vězením spánek míru bez výčitek a utrpení. ˗ Pane, děkujeme, že tvé slovo smíme najít i v nových svědectvích, ba i takových, které zdánlivě s Písmem nesouvisí.
Amen.
Jan Hon