Kázání
Římanům 10, 16–21
(16) Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘
(17) Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.
(18) Ptám se však: To snad nikdy neslyšeli zvěst? Ovšemže slyšeli! ‚Po celé zemi se rozlehl jejich hlas, do nejzazších končin jejich slova.‘
(19) Ptám se tedy: Nepochopil Izrael, co mu bylo zvěstováno? Nepochopil; už u Mojžíše se přece říká: ‚Vzbudím ve vás žárlivost na národ, který není národem, proti národu pošetilému vás popudím k hněvu.‘
(20) A Izaiáš má odvahu říci: ‚Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.‘
(21) O Izraeli však říká: ‚Každý den jsem vztahoval ruce k lidu neposlušnému a vzpurnému.‘
Milé sestry, milí bratři,
ne všichni přijali evangelium. To je skutečnost, kterou musel apoštol Pavel vzít na vědomí. S bolestí ji po dvou tisících let bereme na vědomí i my. Evangelium se zvěstuje, dokonce v nejzazších končinách země. Je málo míst na světě, kam by vůbec neproniklo. A přece: ne všichni ho přijali.
Můžeme se ptát, zda jsme zvěst o Kristu předali a předáváme čistě – bez překrucování a komolení. Místo původní průzračné vody někdy dáváme lidem napít vývar z vlastních výmyslů a mudrování. Uvažme také, jak svědčíme o Kristu vlastním životem. Kvůli našim různým proviněním a chybám se evangelium stává pro druhé nevěrohodným.
Katolický teolog Karl Rahner řekl, že člověk, k němuž se křesťanství dostalo ve znečištěné a nevěrohodné podobě, má právo ho odmítnout. Dnes se slovem „křesťanský“ označuje mnoho věcí, které s Kristem nemají nic společného. Pak se nemůžeme divit, když lidé Kristu nedokáží říci své ano. Vždyť by jednali proti svému svědomí!
Přesto ale trvá původní Pavlova otázka: Proč evangelium nepřijal dokonce ani Boží lid? Už mnohem dřív se přece Izraelcům Hospodin zjevil jako jejich Pán, Stvořitel, Zachránce. Tak proč nyní nepřijali Krista, v němž tento Pán přišel mezi nás? Apoštol Pavel neřeší jen teologický problém, který se dá prostě odsunout z pracovního stolu, když si s ním nevíme rady. Trápí ho cosi velmi osobního. Pavel byl Žid a ke svému původu se vždy hlásil – a to nejen předtím, než se stal křesťanem, ale i potom. Proč si moji bratři a mé sestry, ptá se Pavel, nenašli cestu k Mesiáši, kterého přece oznamovali proroci a k němuž se upínaly naděje Izraele? Proč Ježíš přišel do vlastního a jeho vlastní ho nepřijali?
Pavlova zkusmá odpověď zní: Izrael nepochopil. Jenže se hned vynoří další otázka: Proč nepochopil? Co je na evangeliu nepochopitelného, když mu mohli porozumět prostí rybáři u Genezaretského jezera? Snad by tedy bylo lepší opustit bezradnou otázku „proč“ a proměnit ji v jinou otázku: „k čemu“. Když už se to jednou stalo, k čemu to mohlo být dobré? Neptejme se po příčinách, ale spíše po důsledcích. Čemu nebo komu to pomohlo?
Zkusme si projít krok za krokem Pavlovu úvahu. Izrael selhal. Jako už tolikrát ve svých dějinách. Opět odmítl člověka, který přišel od Boha. Ba ne, ještě mnohem více: odmítl Boha samotného, který přišel v lidské podobě. To je příliš veliké provinění. Porušení vztahu mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem.
Bible o tomto vztahu často hovoří jako o manželství. Neposlušnost Izraele tedy není nic jiného než nevěra. A každá nevěra vzbuzuje žárlivost toho druhého partnera. Bible se nestydí označit Hospodina jako žárlivě milujícího. Bůh není lhostejný vůči tomu, že ho jeho lid podvádí s jinými božstvy, že si ho nevšímá, že ho zrazuje. Jeho žárlivost je podtržením jeho lásky, která chce svého partnera jen pro sebe. Bůh nestrpí, aby se dělil o lásku s někým jiným.
Co se stane, když je v manželství jeden druhému nevěrný? Známe to: Často to končí rozvodem. A v dějinách Izraele to skutečně občas vypadalo, že takový rozvod je už na spadnutí. Že Bohu prostě došla trpělivost a svoje vyvolené od sebe odvrhl, nechal je napospas cizím národům a jejich vládcům. Jenže Boží nepochopitelná věrnost a trpělivost vždy nakonec nad žárlivostí zvítězila.
Tentokrát se ovšem zdá, že je všechno jinak. Že pohár Boží trpělivosti přetekl. Když oni dali přednost jinému bohu, já dám zase přednost jinému lidu, říká Hospodin. Ze sporu mezi Hospodinem a jeho lidem nakonec těží úplně někdo jiný, kdo se do té roztržky jako by omylem připletl. Bůh se dal nalézt těm, kdo ho nehledali. Dal se poznat těm, kdo se po něm neptali.
Tento nový lid jsme my. Na svůj původ nemůžeme být hrdí. Byli jsme – podle apoštolových slov – národ, který není národem; národ pošetilý, jdoucí svévolně po vlastních cestách. Byli jsme národ, který – na rozdíl od Izraele – nezná Hospodina a jeho velké činy. Bůh dokáže i lidské selhání proměnit v požehnání. A to požehnání teď platí pro nás. K nám se Bůh přiklonil. Vůbec ne proto, že bychom si to zasloužili. Naopak: právě proto, že jsme byli Bohu tolik vzdáleni.
Tolik Pavlova úvaha. Mohli bychom nyní s ulehčením a vděčně vydechnout. Ale byla by to trochu samolibá a neprozíravá radost. Stojí za to si také připomenout i to další, co ještě Pavel o Božím vyvolení říká a co se do dnešního biblického oddílu už nevešlo. Povězme hned to nejdůležitější: Pavel neříká, že příběh mezi Izraelem a Hospodinem je u konce. Netvrdí, že k tomu definitivnímu rozvodu opravdu došlo. Bůh neztratil se svým prvním lidem trpělivost. Nepřestal mu být věrný. Jeho smlouva trvá dál. Jakým způsobem jednou dojde svého naplnění, nevíme. Že ale k tomuto naplnění dojde, o tom Pavel nepochyboval.
Křesťanská povýšenost tedy vůbec není na místě. Nejen proto, že jsme si Boží vyvolení nijak nezasloužili, ale také proto, že křesťanské vyvolení to židovské nijak neruší. Církev nenahradila Izrael. Izrael po příchodu Krista nedohrál svou dějinnou roli, jak mylně tvrdili mnozí křesťané. Nenastoupili jsme na jeho místo. Můžeme jen pokorně říci: byli jsme k Božímu lidu připojeni. Bůh má ve svém srdci místo nejen pro Izrael, ale také pro nás.
A nakonec to nejdůležitější: Také my – stejně jako židovský lid – žijeme z Božího milosrdenství a odpuštění. Jsme na ně odkázáni, protože i my se trvale vůči Bohu proviňujeme. I my denně pošlapáváme to drahocenné pouto k němu. Ani v tomto ohledu tedy nejsme o nic lepší než Izrael. Dějiny i přítomnost církve jsou žel o tom smutným svědectvím. Jak bychom mohli tvrdit, že my si Boží trpělivost zasloužíme – a Izrael ne? Copak jen my máme právo na Boží odpuštění – a Izrael už ho ztratil?
Mnozí evangelium nepřijali, říká apoštol Pavel. Je dobré tuto otázku čas od času obrátit i vůči sobě. Jak jsme evangelium přijali my? Zapustilo v nás skutečně hluboké kořeny? Čerpáme sílu z Ježíše Krista, spoléháme se na něj ve svém každodenním životě?
Amen.
Ondřej Kolář