Kázání
Jakub 2, 1–7
(1) Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.
(2) Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech.
(3) A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“
(4) Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?
(5) Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?
(6) Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy?
(7) Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?
Milé sestry, milí bratři,
když chce dnes někdo dát najevo, že má hodně peněz, nabízí se mu mnoho možností – počínaje luxusním automobilem a konče značkovými hodinkami. V Ježíšově době si boháč musel vystačit s tím, že světu ukáže drahé oblečení a prsteny ze vzácných kovů. Dokonce prý již tehdy existovaly půjčovny prstenů, kde si člověk mohl vybrat reprezentativní ozdobu pro různé příležitosti.
Můžeme ptát, jestli Jakubovi vůbec stálo za to, aby se o té příhodě zmínil. Vždyť šlo vlastně jen o maličkost, o gesto, které nehraje žádnou zásadní roli. Přece byly a jsou v životě sboru mnohem vážnější věci, které by se měly řešit.
Jenže zdánlivé drobnosti často vypovídají o tom, kým jsme a jaké máme postoje. Naznačují cosi o psaných i nepsaných pravidlech, jimiž se řídí společnost, o hodnotách, které v ní panují. Místa k sezení jsou i dnes stejně jako ve starověku právě takovým důležitým signálem, lakmusovým papírkem k rozpoznání něčeho hlubšího.
Ještě v padesátých letech v Americe měli afroameričtí občané vyhrazena svoje místa v dopravních prostředcích. Vzpoura jisté Rose Parksové, která odmítla uvolnit své místo v autobuse bělochovi a skončila kvůli tomu před soudem, rozpoutala odpor proti takovému hanebnému rozdělování lidí a přispěla ke zrovnoprávnění černochů s bělochy.
Dnes se sice v Evropě ani v Americe místa k sezení nerozdělují podle barvy pleti, zato ale podle společenského postavení. Být vlastníkem VIP vstupenky znamená mít přístup k těm nejlepším místům a požívat i jiné výhody, které jsou pro běžného smrtelníka nedostupné. Na druhé straně máme naštěstí také místa pro parkování určená lidem na vozíku – to je zase příklad toho, že přenechávání výhodných míst nemusí být jen vyjádřením nadřazenosti jedněch nad druhými, ale také projevem ohleduplnosti a lidskosti.
Zůstaneme-li u naší církve, myslím, že nám upřednostňování bohatých a mocných před těmi ostatními nehrozí. Představme si, že by k nám do kostela přijel v nejnovějším modelu ferrari člověk oděný do značkového obleku a na ruce prsten s deseti brilianty. Dost pochybuji, že bychom se k němu s rozzářeným úsměvem vrhali, oslovovali ho lichotivými tituly a vedli ho do první řady. Ostatně, my ani žádná čestná místa v kostele nemáme, na rozdíl od středověkých chrámů, v nichž byly vážené osobnosti nejen usazovány na pohodlná křesla, ale dokonce i v kostele pohřbívány, přímo pod oltářem, aby jim byla výhodná poloha zajištěna i na onom světě.
Na praxi, kterou Nový zákon nazývá doslova „přijímání osob“, tedy nespravedlivé upřednostňování jedněch oproti druhým, ovšem někdy narazíme i v protestantských církvích. Přestože si tolik zakládají na své demokratičnosti a ne-hierarchičnosti. Oficiálně sice platí, že všichni věřící jsou si rovni, avšak ve skutečnosti požívají štědří sponzoři sboru nejrůznější výhody, počínaje právě VIP místy na sborových akcích až po silnější vliv na chod sboru. Vždyť si podstatně více zaplatili, tak mají také právo podstatně více rozhodovat!
Připomeňme si, že Ježíš bohaté lidi neodsuzuje. Pouze varuje, že bohatství je velkým pokušením, kterému málokdo umí odolat, ba dokonce je břemenem, které nám jako koule na noze brání vejít do Božího království. Bohatství skutečně představuje jisté duchovní riziko: často vede k falešné soběstačnosti, otupuje citlivost k druhým a může nahradit vztah k Bohu.
Ježíšovo evangelium se týkalo ze všeho nejprve těch, kdo měli něčeho málo: ať už to byly peníze, zdraví, společenské postavení, nebo naděje v dobrou budoucnost. Proto může apoštol Jakub právem říci: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Možná tím chtěl také naznačit, že chudí lidé mají k Bohu jaksi blíž, protože se nemohou spoléhat na žádné vnější jistoty, které by je od Boha odvedly.
Rozhodně ale Jakub nevelebí chudobu samotnou, jako by byla sama nějakou ctností před Bohem. Nikde v bibli nenajdeme idealizování hmotné nouze. Utrpení plynoucí z nedostatku není žádnou přímou cestou k Bohu. Je naopak zapotřebí ho co nejvíce umenšovat.
Na druhé straně se mi zdá, že Jakub příliš zobecňuje, když tvrdí, že bohatí nás jen utiskují, vláčejí před soudy a pohrdají Ježíšem Kristem. Chápu, že ho pěkně štvalo, jak patolízalsky se věřící chovají k zámožným návštěvníkům bohoslužeb. V nekritickém oslavování určité skupiny lidí Jakub právem spatřoval útok na vyznání, že nad námi je jen jediný Pán slávy a jen jemu máme vzdávat čest, jeho jediného máme posadit uprostřed našeho shromáždění na důstojné místo.
Ale my dnes musíme být opatrnější. Zvláště my kazatelé umíme celkem dobře těšit chudé a odsuzovat bohaté, až se nám celý svět zabarví do černobíla – a už nedokážeme docenit, že mnozí bohatí přišli k penězům skutečně poctivou prací a dokáží se dokonce o svůj majetek podělit s těmi, kdo tak schopní nebyli. Místo abychom je ujistili, že jejich majetek se může stát díky jejich štědrosti pro druhé požehnáním, vyvoláváme v nich spíš pocity viny. Nejsem si jistý, jestli pro ně v církvi vůbec máme místo – ne nějaké důstojné a čestné, ale prostě jakékoli mezi sebou.
Křesťané v Jakubově době na tehdejším uspořádání společnosti nemohli mnoho změnit: nemohli jít volit sociálně ohleduplnější stranu, ani rozpoutat revoluci, ani založit občanské sdružení za práva otroků. To my dnes máme v rukou nepoměrně více způsobů, jak se podílet na správě a nápravě věcí lidských a často je ani nevyužíváme.
První křesťané ovšem cosi podstatného mohli učinit a také to činili: začít u sebe. Udělat z církve prostor, kde jsou sociální rozdíly mezi lidmi sice ne úplně popřeny, ale přinejmenším zpochybněny nebo upozaděny. Nenechat se v církvi určovat poměry, které panují ve světě. Nevpustit do církve hierarchii, panské způsoby, ponižování jedněch a vyvyšování druhých. Jednoduše řečeno: být vzájemně bratry a sestrami. Z dnešního pohledu se nám to zdá být možná skromný úkol, ale tehdy to byl velký krok dopředu.
Církev ovšem žije ve světě, a tak trvale hrozí, že přestane být tou pozitivní trhlinou v jeho pořádcích a pohodlně se mu přizpůsobí. Přemýšlím, v čem dnes církev až příliš přebírá světské manýry a přestává být společenstvím, které nedělá rozdíly mezi lidmi.
Možná i my evangelíci stále ještě tak trochu vybíráme jedny a upozaďujeme druhé. I když jsem přesvědčen, že naše církev je mnohem pestřejší, než byla kdysi. Už dávno v ní nevládnou vzájemně složitě propojené rodinné klany, do nichž se lidem zvnějšku jen obtížně pronikalo. Jsme mnohem vstřícnější k lidem s různým duchovním zázemím a složitě hledajícím Boha. A v neposlední řadě jsme také otevřenější vůči cizincům.
Přesto některé nenápadné bariéry vidím. Nejsme především církví lidí vzdělaných? Mají mezi námi místo lidé, kterým je cizí intelektuální prostředí? A co naše kázání a biblické hodiny? Jsou srozumitelné a oslovující, nebo jsou spíš ukázkou toho, co pan farář nebo, paní farářka umí a zná?
Kvalitní a co nejvyšší vzdělání je dnes vstupenkou do lepší společnosti. Už v mateřské školce jsou děti a jejich rodiče zavaleny nabídkou kroužků, bez nichž se prý dítě vůbec nemůže normálně vyvíjet. Nejen střední, ale už i základní školy se začínají dělit na elitní a ty ostatní. Jaká je odpověď církve? Chce být také elitní? Anebo je v ní dost místa i pro ty ostatní, nevystudované a nenadané?
Ponechám na vaší úvaze, zda toto nebezpečí zrovna u nás ve sboru hrozí. Církev každopádně musí být vždy na pozoru, aby se nepřibližovala pokřiveným hodnotovým žebříčkům a kastovnímu myšlení. Nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi, říká Jakub. Je pravda, že ty rozdíly ani nemusíme vytvářet, ony mezi námi už jsou. Jde to to, jak s nimi my budeme nakládat.
Amen.
Ondřej Kolář