Kázání
Druhá kniha Mojžíšova 33, 17–23
(17) Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“
(18) I řekl: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“
(19) Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“
(20) Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“
(21) Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu.
(22) Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu.
(23) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“
Milé sestry, milí bratři,
víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží, píše apoštol Pavel v kralickém znění. Ekumeničtí překládají: víra je ze zvěstování. Ale smysl je tentýž.
Z tohoto Pavlova slova se stala pro nás evangelíky jedna z nejdůležitějších pouček, na kterou málem přísaháme. Víra vzniká, rozvíjí se, žije z toho, že znovu a znovu slyší zvěstované evangelium. A to nám prý má stačit. Nic víc po Bohu chtít nemáme, žádné další způsoby, jimiž bychom se s ním mohli setkávat, totiž nepotřebujeme.
Dokonce občas slýcháváme, že co je navíc, to je od zlého. Vidění, hmatání či jiné prožívání a zakoušení Boha je zapovězeno. Zavání totiž pohanstvím. Nerespektuje propast mezi Bohem a člověkem, kterou může překlenout právě a jen slovo Boží samotné. Bůh se nedá vypátrat, prozkoumat, přivlastnit. Není věc, není v našich rukou.
Mojžíš jako by tento důležitý věroučný článek neznal. Dovol mi spatřit tvou slávu! – troufale žádá Hospodina. Navíc dobře věděl, jak to dopadá, když lidem k víře pouhé slyšení nestačí a sahají i po dalších oporách. Vždyť právě kvůli tomu teď Mojžíš stojí s bázní před Hospodinem a čeká, co s jeho neposlušným lidem bude dál. Izraelci přece také nechtěli nic jiného, než Boha vidět – a tak si ho pro jistotu sami vyrobili.
Zlaté tele, to není projev náboženské zaostalosti, která se klaní zvířatům a stromům. To je lidský pokus mít Boha zase tady, v dosahu, na příjmu: Pán Bůh je přítomen, klanějme se jemu. Hlavně, že máme Boha opět tady, máme ho. Izraelci neměli v úmyslu vytvořit si svévolně nového, náhradního bůžka. Socha, které se začali klanět, neměla být náhražka Boha, ale spíš náhražka jeho přítomnosti, Bůh pěkně viditelný a přístupný.
A přece – navzdory této neblahé zkušenosti – Mojžíš vyslovuje svou prosbu. Přestože ví, že uzřít Hospodina znamená pro nehodného lidského smrtelné ohrožení. Při svém prvním setkání s Hospodinem v hořícím keři si Mojžíš raději zakryl tvář. Teď už se s tím nespokojuje. Nestačí mu jen vidět stopy Boží přítomnosti tu a či tam, v tom či onom přírodním jevu. Chce vidět Boha samotného – takového, jaký je.
Mojžíše k tomu ovšem nevede zvědavost. Nemá na mysli sebe, ale svůj lid, který je teď v nejvyšším ohrožení. Izraelci porušili Hospodinovu smlouvy a jejich osud visí na vlásku. A je to právě Mojžíš, kdo je nyní tou jedinou spojnicí s Hospodinem, jediným přímluvcem. On ještě může všechno zachránit. Jen on má výsadu s Bohem hovořit – tak jak spolu rozmlouvají dva lidé.
Proto touží být s Hospodinem v nejtěsnější blízkosti. Chce nahlédnout do jeho úmyslů. Chce ujištění, že za oblakovým sloupem, doprovázejícím izraelský lid na cestě do zaslíbené země, není jen nicota. Chce se přesvědčit, že všechno jeho rozmlouvání s Bohem není jen jeho halucinace a zbožná fantazie.
Spatřit Boha. Nahlédnout tam, kam jako smrtelníci vidět nesmíme. Kdo by po tom někdy nezatoužil. Ne stále, stačilo by třeba jen jednou v životě. Hned by pak bylo všechno jinak. Lidé, kteří prožili klinickou smrt, se prý už smrti nebojí – zjistili totiž, že smrtí vše nekončí, ale naopak tam za jejím prahem cosi nového začíná. Podobně by to přece mohlo být i s Bohem – stačilo by jen jednou ho spatřit, dostat přímý důkaz – a pak by se to jinak věřilo a jinak žilo. Proč musí být víra bez vidění?
Snad bychom teď od Hospodina očekávali rázné slovo: člověče, nejsi ty nějaký opovážlivý? Kupodivu ale nic takového neslyšíme. Mojžíšova prosba je nepochybně troufalá – ale je na tom vlastně něco špatného?
Mám spíš dojem, že špatný je pravý opak: tedy když už přestaneme Boha o cokoli prosit, protože se nám to zdá být marné. Když se Boha zdráháme žádat o velké věci, protože jsme přestali věřit, že by mohl něco velkého s námi a s tímto světem učinit. Když se nám zdá být prosba za něco konkrétního projevem dětské naivní víry. Když od Boha vlastně nic moc neočekáváme, nanejvýš splnění nějakých jeho tajemných plánů, do nichž vůbec nevidíme.
Hospodin dává Mojžíšovi odpověď. Boží slova jsou trochu hádankovitá, ale pokusme se přesto do nich proniknout.
Nejprve říká: Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Slyšíme, že Hospodin se zjevuje ve své dobrotě. Boží sláva, Boží bytí je dobrota. Není to tak, že by Bůh ve své podstatě byl jiný, než jak s námi jedná. Jeho milosrdenství a láska nejsou božskou komedií pro nás, za níž se skrývá cosi temného a hrozivého.
Možná se nám Bůh někdy zdá být temný a hrozivý. A snad právě proto toužíme Boha vidět tváří v tvář. Chceme se ujistit, že Bůh je opravdu dobrý. Chceme mít důkaz o jeho lásce. Chceme zaplašit všechny pochybnosti, které nás znovu a znovu přepadají při pohledu na náš smutný svět.
Právě z takových pochybností se často rodí nevěra. Popřeme-li jednou Boží dobrotu, je odtud k popření Boha jen malý krok. Bůh, který to s námi nemyslí dobře, přece nemůže existovat. A naopak: kdyby existoval, myslel by to s námi dobře a svět by nebyl takový, jaký je.
Mojžíš se dovídá, že Bůh skutečně je dobrý. Nemusí Boha spatřit tváří v tvář. Musí stačit ujištění o tom, že jeho jméno odkazuje k jeho dobrotě. To jméno ostatně Mojžíš už jednou slyšel, právě u hořícího keře. Jsem, který jsem. To není žádný hlavolam, ale zaslíbení: jsem pro tebe. Jsem s tebou. Jsem pořád tentýž věrný, neměním se, nevezmu své milosrdenství zpět. Nemusíš se proto bát, že jsem tebe a izraelský lid zavrhnul.
Smíme snad říci: boží sláva, spalující jako oheň, není ohněm ničivým. Je to oheň jeho lásky. To Mojžíš ostatně zakusí přímo na vlastní kůži. Hospodin se mu ukazuje – ale právě tak, aby mu to neublížilo. Proto se před Mojžíšem ihned také zahaluje. Ne proto, aby před ním cosi zakryl, ale aby nezranil. Chrání Mojžíše svou dlaní. Nechce ho oslnit a zadupat do země.
Současně ale Bůh Mojžíšovi říká, že jeho dobrota je svobodná. Slituji se, nad kým se slituji. Bůh zůstává pánem. Není nám nic dlužen. Boží milosrdenství není Boží povinností, kterou si smíme nárokovat. Avšak smíme se na ni přesto spolehnout. Svou jednou prokázanou milost už nikdy nevezme zpátky. O Božích dobrých úmyslech nemáme pochybovat, i když naše zkušenost někdy mluví proti.
Nakonec Mojžíš slyší ještě jedno ujištění: Hle, u mne je místo. Boží sláva nepohlcuje vše kolem. Naopak: dává prostor. Je tu místo pro nás v Boží blízkosti. A to místo je pevné. Nikdo a nic nás z něj nemůže vyhnat, nikdo a nic s ním neotřese. Ani naše vlastní kolísání a nedověra. Je-li Bůh blízko nás, pak naše životy mají pevný základ.
Ani Mojžíšovi tedy nebylo dopřáno vidět Boha napřímo, tváří v tvář. To až v Ježíši Kristu se Bůh zjevil tak, Že ho mohli lidé nejenom vidět, ale také s ním mluvit a dotýkat se ho. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl, slyšeli jsme v prvním čtení. Jinde se dokonce o Ježíši praví, že je obraz Boha neviditelného.
Ano, věříme, že v Ježíši se nám zjevil Bůh sám. A přece jiným způsobem, než mnozí čekali. Ne ve slávě, která ozáří celou zemi a nikdo ji nebude moci přehlédnout. Bůh přišel na svět jako člověk. Jako pokorný služebník.
Tím potvrdil, že Boží podstata, Boží pravé jméno je dobrota, která se pro nás vydává až do krajnosti. Boží sláva se v Ježíši nezaleskla tak, jak si lidé přáli. Chcete spatřit Boha? Tak se podívejte na bezbranné dítě v betlémských jeslích. Nebo se podívejte na odsouzeného visícího na kříži. To není žádný povznášející pohled. To je pohled znepokojivý. K Bohu se nám vůbec nehodí.
A tak nakonec i ti, kdo Ježíše uviděli na vlastní oči, byli odkázáni na víru. Víru ze slyšení. Já jsem ta cesta, pravda i život, slyšíme Ježíše. Věříme tomu? Jsme ochotni se po té cestě vydat?
Amen.
Ondřej Kolář