Kázání
Matouš 6, 5–8
(5) A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
(6) Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
(7) Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.
(8) Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Milé sestry, milí bratři,
při čtení těchto Ježíšových slov budeme asi souhlasně přikyvovat, ale zároveň si řekneme, že pro nás vlastně moc aktuální nejsou. V naší církvi jsem nepotkal nikoho, kdo by se s oblibou modlil na veřejných místech, aby byl na očích co nejvíce lidem. Většinou je to spíš opačně. Když máme vyslovit vlastní modlitbu uprostřed nějakého, třeba i menšího, shromáždění, máme obvykle zábrany a není nám v tom dobře.
Nikdo nás také nemusí upozorňovat na to, že osobní modlitba patří do soukromí. Jinde než ve vlastním pokojíku se nám moc modlit nechce. Ani při nedělních bohoslužbách nemáme ve zvyku připojovat se k přímluvám osobními modlitbami, tak jak je to obvyklé v některých církvích.
Jako samozřejmost bereme také ten druhý Ježíšův pokyn, totiž abychom nemluvili naprázdno. Nevím, jak vypadají běžné soukromé modlitby evangelických křesťanů. Ale pochybuji o tom, že by si někdo z nich liboval v květnaté, nabubřelé nebo rétoricky vybroušené mluvě, připomínající mlácení prázdné slámy. Naše modlitby bývají jednoduché a střízlivé. A také v kostele slyšíme při modlitbách čím dál méně náboženských frází a teologických obratů – prostě proto, že jim už mladší generace nerozumí.
Ježíš se kriticky vyrovnává s tehdy běžnou praxí v židovském a pohanském prostředí. Určitě bychom z toho ale neměli vyvozovat závěr, že tehdejší Židé byli v nějaké větší míře pokrytci, kteří se rádi chlubili svými modlitbami před druhými. Modlitby na veřejnosti vyplývaly z tehdejšího zvyku modlit se pravidelně třikrát denně. Pokud člověk zrovna neměl možnost zajít do synagogy nebo do chrámu, mohl vyslovit povinnou modlitbu právě tam, kde se v danou chvíli nacházel, třeba zrovna na nároží.
Modlitby v synagogách byly sice společné, ale bylo dovoleno, ba dokonce doporučeno, připojit k obvyklé liturgické modlitbě nahlas osobní prosby. Modlitby vynikajících rabínů byly brány jako vzorové pro ostatní a byly dokonce zaznamenávány. Je tedy celkem pochopitelné, že veřejně pronášené modlitby k předvádění před ostatními přímo sváděly.
Trochu méně jasné je, co má Ježíš na mysli oním pohanským mluvením naprázdno. K modlitební kultuře různých náboženství patřilo vršení oslavných přízvisek bohů. Dřív, než modlitebník přistoupil k vlastní prosbě, muselo být božstvo nejprve náležitě osloveno a oslaveno. Pohanská modlitba se tak přibližovala zaklínání, kdy je zapotřebí vyslovit to správné vstupní heslo otevírající srdce daného boha a zajišťující jeho přízeň. Římský filozof Seneca se o tom pohrdavě vyjadřuje jako o „unavování bohů“. Je pravděpodobné, že k tomuto nekonečnému opakování stále stejných slov se uchylovali i někteří Židé.
Co si z Ježíšova naučení máme tedy vzít my dnes? Především: modlitba není divadlo. Není to představení pro ostatní lidi, tím méně pro Boha samotného. Není to způsob, jak na někoho zapůsobit. Nemusíme podávat žádný předepsaný výkon ani volit ta správná slova.
Modlitba je především výraz našeho vztahu k Bohu. Představme si dítě, které přichází za svým otcem nebo matkou takové, jaké je. Někdy s radostí, někdy se slzami, někdy jen proto, že chce být blízko a prostě touží sdílet danou chvíli se svým rodičem. Taková má být modlitba.
Lidé hledající Boha se mě občas ptají: jak se vlastně modlit? Dnešní oddíl mě povzbuzuje k tomu, abych odpověděl: vlastně jakkoli. Řekněte Bohu cokoli. Všechno, co se vám právě honí hlavou – to, co souvisí s Bohem, ale i to, co s ním na první pohled vůbec nesouvisí. Závažné záležitosti, těžká dilemata, ale i třeba různé každodenní maličkosti, snad i banality, které vás ale něčím zaujaly. To, co vám udělalo radost, i to, co vás rozesmutnilo.
Můžete mluvit v klidu, ale i v rozhořčení. Můžete Boha oslovovat beze slov, ale i na něj křičet. Nedá se říci, že by nějaké téma bylo před Bohem zakázané nebo že by Bůh některá naše hnutí mysli neunesl a některá naše slova odsoudil jako rouhání. Bůh nezná žádná tabu. Špatné není to, že Bohu řeknete něco nevhodného, ale spíš naopak, když si před ním netroufáte něco prozradit, i když dobře víte, že on stejně ví všechno.
Ježíš učil dívat se na modlitbu novým pohledem. Nezáleží mu totiž na tom, jak, kdy a co, ale spíš na tom, že se modlíme. Jistě, také Ježíš nakonec své učedníky naučí krátkou modlitbu, velice prostou, ne mnohomluvnou, téměř dětskou. Je dobré, že takové vodítko k modlitbě máme a vděčně po ní vždycky sáhneme.
Ale to neznamená, že by to byla jediná přípustná modlitba. Každá modlitba je možná. Ježíš své učedníky nezasvěcuje do nějakých speciálních technik modlitby. Spíš je povzbuzuje k tomu, aby vůbec k Bohu hovořili, aby to nevzdávali, když se zrovna cítí unaveni a mají pocit, že svými modlitbami nic nezmůžou.
Pokrytečtí modlitebníci chtěli vypadat před ostatními velice zbožně. Co když ale tohle nebezpečí hrozí i ve vztahu k Bohu? Co když i před Bohem nasazujeme zbožnou masku, protože se vlastně za sebe trochu stydíme? Ten pokojík, o kterém Ježíš mluví, je místem, kde smíme bez obav různé masky odložit. Protože tam nás přece nikdo nesoudí. Tam nemusíme před druhými nic předstírat. Jedině u Boha samotného si můžeme být jisti, že nás nebude odsuzovat, když se před ním odhalíme právě takoví, jací jsme. A na rozdíl od ostatních on nikdy nezneužije naše slabosti, které před ním ukážeme.
Ježíš nakonec říká: Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Tahle věta mnohokrát vzbudila otázku, jestli má tedy vůbec smysl Boha o něco prosit. Jenže Ježíš neříká: aniž Boha prosíte, ale: dříve než Boha prosíte. A na jiném místě své učedníky důrazně nabádá k tomu, aby Boha prosili, aby doslova bouchali na jeho dveře.
V tuhle chvíli mu ale jde o to ukázat, čím modlitba není. Poznali jsme, že modlitba není zbožné divadlo. Stejně tak modlitba není informování Boha. Když se před Bohem otevíráme, neděláme to proto, abychom Bohu sdělili něco, co by sám nevěděl.
Možná je to právě naopak. Ve ztišení před Bohem nejvíce poznáváme sami sebe. Ta modlitební komůrka slouží k tomu, abychom v sobě nalezli něco, o čem jsme třeba ani nevěděli nebo co jsme potlačovali. Bůh nám pomáhá odhalit pravdu o nás samotných a dává sílu vynést ji na světlo. Tím, že ji vyslovíme před Bohem, ji také vyslovíme sami před sebou. A to může být uzdravující.
Dále Ježíš říká, že modlitba není žádné přemlouvání Boha. Na Boha neplatí žádné kouzelné slůvko ani záplava vyšperkovaných slov. V modlitbě se učíme důvěře. Uvědomujeme si vždy znovu, že jsme na Boha odkázáni a že se k němu můžeme stále vracet, tak jako se vracíme domů. V modlitbě se učíme být s Bohem.
Bůh totiž ví, co potřebujeme. A proto také naši modlitbu vyslyší tak, že nám dá, co potřebujeme. Což se ovšem nemusí vždycky shodovat s tím, co po něm žádáme. Často ani my sami nevíme, co je naší skutečnou potřebou a co je jen její náhražkou. Člověk, který touží po stále větším přísunu nějaké drogy, ji ve skutečnosti nepotřebuje. Ta ho naopak postupně ničí. Potřebuje něco mnohem zásadnějšího, čeho se mu třeba nedostává nebo nedostávalo, například v dětství.
Slyšel jsem poučku, že se modlíme ne proto, aby se změnil Bůh, ale aby se změnilo naše srdce. To je hluboká pravda. Modlitba, zvláště pravidelná, člověka tvaruje. V modlitbě mluvíme k Bohu, ale stejně tak necháváme Boha hovořit k nám. Snažíme se mu naslouchat, vylaďujeme se na jeho hlas. Chceme ho nechat promluvit do svých záležitostí. Proto nesmíme Boha zavalit svou výřečností, ale naopak ho máme pustit ke slovu. Když se to podaří, nutně nás to proměňuje.
Boha naopak změnit nemůžeme, ale hlavně ani nepotřebujeme, protože jeho milosrdenství trvá navěky. I když se zrovna nemodlíme nebo se mu vzdalujeme, na své lásce k nám nikdy nic nezmění.
Platí ale skutečně, že u Boha naše prosby nic nezmohou? To by znamenalo, že Bůh je vůči nim netečný, že se jimi nedá ovlivnit, že si vše stejně zařídí podle svého a na naše přání nebere ohled. Vzpomeňme si ale: jak to bylo s Ježíšem? Kolik nářků vyslyšel, kolik lidí přijal, když se na něj s důvěrou obraceli!
A nejen to. Na začátku postní doby si připomínáme, že Bůh nejen slyší naše prosby, ale sám v Kristu zakouší naši bolest a nouzi. Sám volá ke svému nebeskému Otci o pomoc. Je naším Pánem, ale také bratrem. Spolu s ním putujeme, spolu s ním se také modlíme.
Amen.
Ondřej Kolář