Kázání
Jozue 1, 1–9
(1) Po smrti Mojžíše, služebníka Hospodinova, řekl Hospodin Jozuovi, synu Núnovu, který Mojžíšovi přisluhoval:
(2) „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům.
(3) Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne, jak jsem přislíbil Mojžíšovi.
(4) Vaše pomezí povede od stepi a tohoto Libanónu až k veliké řece, řece Eufratu, podél celé země Chetejců až k Velkému moři, kde zapadá slunce.
(5) Po všechny dny tvého života se proti tobě nikdo nepostaví. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě.
(6) Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám.
(7) Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš.
(8) Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.
(9) Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“
Milé sestry, milí bratři,
nové začátky jsou vždy spojené s nejistotou. Mojžíš byl pro Izrael víc než vůdce – byl symbolem Boží přítomnosti, zprostředkovatelem zákona, mužem, skrze něhož Bůh jednal. A teď je pryč. Dokážeme si představit, jaké otázky tehdy Izraelci měli: Co bude dál? Kdo nás povede? Neztratili jsme Boží přízeň? Smrt Mojžíše mohla snadno vést k ochromení, strachu nebo nostalgii po starých dobrých časech. Anebo také k nelítostnému boji o následnictví, jak to známe v případě králů, kteří zemřeli bez mužského potomka. Těsně před branami zaslíbené země se izraelská pospolitost mohla propadnout do chaosu.
Ale Bůh se nezastavuje u minulosti. Boží plán pokračuje. Smrt jednoho služebníka neznamená zánik Božího díla. To je důležité poselství i pro nás. Někdy se držíme minulosti – lidí, struktur, jistot – a bojíme se udělat krok dál. Bůh ale není Bohem minulosti, nýbrž Bohem živým, který nás volá k pohybu.
Jozue náhle stojí před velikým úkolem. Z muže číslo dvě se stává muž číslo jedna. Po Mojžíšově smrti má stanout v čele Izraelců obsazujících zaslíbenou zemi. U řeky Jordánu na něj padá veškerá odpovědnost.
Slyšíme ale pozoruhodnou věc. Země je Izraelcům Bohem již darovaná, Bůh říká: Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne. Všimněme si minulého času: dal jsem. V Bibli se s tímto minulým časem, který ale označuje budoucí děje, často setkáváme v souvislosti s Božím jednáním. U Boha je už vše hotovo dřív, než to nastane. Země je zaslíbená dříve, než je dobytá. Boží dar předchází lidské úsilí.
Jenže víme, a jistě i Jozue to tuší, že její převzetí se neobejde bez těžkých zápasů. Jak je na tento úkol Mojžíšův nástupce připraven?
Na některé velké úkoly člověk není připraven nikdy. Kdybychom například měli čekat na to, až budeme dokonale připraveni na rodičovství, lidstvo by už dávno vyhynulo. Strach a nejistota jsou přirozené. Proto Jozue nejprve od Hospodina slyší: já budu s tebou. Bůh Jozuovi neslibuje, že všechno půjde snadno. Slibuje mu svou přítomnost. Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Jedině v této naději a této síle je možné vykročit.
Víra člověka nezbavuje odpovědnosti, nesnímá z něj břemeno všemožných úkolů, neumetá cestičku. Tak si víru někdy představují nevěřící lidé – zdá se jim, že my křesťané máme v životě vše snadnější, protože Bůh tam nahoře za nás všechno vyřeší a zařídí, je přece náš nebeský Otec.
Jenže Bůh není despotický vladař, který nás chce udržovat věčně nedospělé, nezletilé a na život nepřipravené. To ostatně pro své děti nechce ani žádný lidský otec a lidská matka. Jsme to my, kdo máme rozhodovat a jednat. Ale zároveň máme jistotu, že Bůh nás nikdy neopustí, ať půjdeme kamkoli. Bude nás podepírat. A právě to slyší ve svůj velký okamžik také Jozue.
Buď rozhodný a udatný! To je první příkaz od Hospodina, který izraelský vůdce slyší. Být statečný ne z vlastní síly, ne proto, že sám sebe vyhodnotím jako způsobilého pro takový úkol. Jozue má být odvážný proto, že v tom boji nebude sám. Má se nebát ne proto, že není k obavám žádný důvod, ale proto, že je na jeho straně někdo silnější než všichni jeho nepřátelé.
Také v našich životech, ale i v životě naší země a v celém světě najdeme dost pádných důvodů, proč se obávat. Čeká nás mnoho zápasů. Víra člověku nezakrývá oči před problémy, naopak spíš umožňuje je pravdivě vidět a pojmenovat.
Ale zároveň nás strach z budoucích potíží nemá ochromit. V síle Boží před nimi nemáme utíkat. Neboj se, buď rozhodný a udatný, máme slyšet i my. Naprosto se zbavit vlastního strachu, to asi úplně nejde. To by bylo nelidské. Boží výzvu si vykládám spíše takto: Nedopusť, aby nad tebou strach panoval, aby ti svázal ruce, které přece budeš potřebovat, až se s těmito problémy budeš prát.
Druhý příkaz, který Jozue slyší, možná vypadá nepatřičně. Bedlivě plň zákon, neodchyluj se od něj, rozjímej nad ním ve dne a v noci. Není to pro novopečeného vojevůdce trochu nadbytečná práce? Neměl by se soustředit na praktičtější věci? Například se dobře vyzbrojit, vycvičit vojsko, zmapovat terén, provést průzkum a zvolit vhodnou strategii…
Jenže právě v zápalu boje nemá Jozue a jeho lid na Boží zákon zapomenout, nemá ho odsunout jako něco nepodstatného, s čím se nemusíme zdržovat. Ve skutečnosti nic důležitějšího není. Když Boží lid v zaslíbené zemi zapomene na Boha a začne si žít podle vlastních pravidel, brzy svou zemi ztratí. Boží zákon není suchá teorie, vzdálená životu, ale naopak život umožňuje a podporuje. Když se člověk od něj odřízne, je to, jako by se odpojil od zdroje života – brzy usychá a umírá.
Žijeme v době, kdy je velice snadné zapomenout na to podstatné, co náš život a naše spolužití zakládá a nese. Popularitu získávají vůdcové, kteří se nezdržují žádnými pravidly a prosazují si svoje cíle hlava nehlava, bez ohledu na ostatní. Žádné mezinárodní právo pro mě neplatí, já jsem nad zákonem, nechal se nedávno slyšet jeden z nich. A mnozí lidé takovýto přístup právě obdivují a oceňují. Opět se volá po vládě pevné ruky, která za nás všechno vyřeší.
Také pro Jozua i pro další izraelské vojevůdce a později také krále bylo velikým pokušením nezdržovat se Božím zákonem, nekomplikovat si jím život. Mnozí z nich tomu pokušení podlehli. Zajímavé je, že někteří z těchto králů byli podle lidských měřítek velmi úspěšní – upevňovali svou moc, poráželi nepřátele, rozšiřovali říši, rozmnožovali její bohatství. A přece jejich vláda stála na chatrných nohou, protože se pokusili Boha obejít. Jako ten dům na písku, který navenek vypadá honosně, ale když přijde opravdová krize, jeho pád je veliký.
Do našich plánů i úzkostí, naděje i netrpělivosti máme slyšet dvojí Hospodinovo slovo. To první je: neboj se, já budu s tebou. Ale stejně tak důležité je to druhé: neodchyluj se od Božího zákona, rozjímej nad ním, dej se jím znepokojit, přemýšlej, jak ho uplatnit v situaci, ve které se právě nacházíš, jak ho vztáhnout na rozhodování, před kterým právě stojíš.
My křesťané jsme si zvykli vnímat zákon kritickým pohledem apoštola Pavla. Když ale Pavel mluví o svobodě od zákona, nepohrdá Boží vůli a Božím vedením. Jen varuje před tím, aby si někdo nemyslel, že pouhým dodržováním příkazů a zákazů se může zalíbit Bohu a být spasen.
Neodchýlit se od zákona ani nalevo ani napravo, tak jak to Bůh požaduje pro Jozuovi – to ve skutečnosti nedokáže nikdo. Cesta k Bohu nevede přes zákon, skrze naše lepší či horší snažení, tedy zdola nahoru, ale shora dolů, skrze Boží sestoupení k nám.
A přece i pro nás křesťany platí: Zákon ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. Tedy: Boží zákon tu nemáme k tomu, abychom se dostali do nebe, ale abychom dokázali dobře chodit zde na zemi. Aby naše pozemské cesty měly smysl. A abychom na těch cestách dokázali jít společně a nenaráželi na sebe. Aby silní neodstrkovali ty slabší, aby ti úspěšní neponižovali ty neúspěšné.
Zabývat se zákonem se může jevit jako zbytečné zdržení, jako nepohodlná oklika po úzké cestě, když se dá přece jít cestou krátkou a širokou. A přece nakonec ta úzká brána vede k životu – ne až k tomu posmrtnému životu, ale už k plnému a hodnotnému životu teď a tady.
A tak neměj strach – nejen z různých starostí, ale ani z toho, že si vědomě volíš náročnější cestu v poslušnosti Bohu. Neměj strach z toho, že se ti mnozí budou vysmívat a pokládat tě za naivního. Neměj strach z toho, že úspěch budou slavit často ti bezohlední a bezzásadoví. Neměj strach, že se někdy budeš cítit ve svých bojích osamocen. Bůh bude s tebou.
Amen.
Ondřej Kolář