Kázání
Židům 4, 12–13
(12) Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.
(13) Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
Milé sestry, milí bratři,
Boží slovo, jak jsme slyšeli v prvním i druhém čtení, není pouhá informace, ale událost. Slovo Boží se děje. Má účinek. Není to mrtvý text, který by ležel vedle jiných textů a čekal, až si z něj něco vybereme. Je to slovo, které si vybírá nás.
Autor Listu Židům popisuje Boží slovo ne jako hřejivé, konejšivé a hojivé, ale jako meč. Řeže tam, kam se sami dostat neumíme – na rozhraní duše a ducha, kostí a morku. To není anatomický popis, ale duchovní obraz. Jde o rozlišení toho, co v nás pochází z Boha, a toho, co je jen produktem našeho sobectví, lhostejnosti a strachu.
Boží slovo tedy nesoudí jen to, co z nás vychází, tedy naše skutky a slova, ale právě i to, co je skryté. Naše myšlenky, úmysly, nejniternější hnutí. To, co bychom sami raději nechtěli vidět, a proto před tím zavíráme oči, sami sebe obelháváme a omlouváme. Hledáme pro své jednání nějaké dobré důvody. Ale Boží slovo proniká pod tyto vrstvy. Odhaluje, proč děláme to, co děláme. Zda hledáme Boha – nebo jen sebe.
K Božímu dílu nezbytně patří oddělování. Hned v první kapitole bible se dočteme, že celé stvoření probíhalo jako dělení. Náš svět je dokonale uspořádaný a krásný právě proto, že je vnitřně rozlišený a strukturovaný. Není jednou velkou stejnou hmotou, nudnou a nezajímavou. Světlo je odděleno od tmy, vody od pevnin, zvířata od rostlin. Také současná fyzika nám potvrzuje, že vývoj vesmíru postupoval skrze postupné oddělování, až dospěl k neuvěřitelné, a ještě stále neprobádané pestrosti, kterou můžeme pozorovat v přírodě běžným okem, a ještě víc třeba pod mikroskopem.
Nezapomínejme, že také Izrael vznikl takovým oddělením od okolních národů, odmítnutím jejich bohů, kultů a zvyklostí. Slovo svatý znamená původně oddělený od světského, vyčleněný pro Hospodina.
Nakonec ani Ježíš sám neváhal říci: nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Jak se toto Ježíšovo varování shoduje s jeho slovy: pokoj vám? Zřetelné přiznání k Ježíši Kristu a jeho cestě může vést k tomu, že se k nám mnozí lidé otočí zády, ba dokonce že si získáme nepřátele. Rozdělení může postihnout i rodiny, jak to zažívají třeba mladí lidé, kteří se rozhodli proti vůli svých rodičů dát pokřtít.
Ježíš nechce bezdůvodně lidi proti sobě poštvávat, ale pouze upozorňuje, že se takovému rozdělení někdy nelze vyhnout. Pomysleme jen na to, kolik odpůrců proti Ježíši za jeho života povstalo – proti témuž Ježíši, který vyzýval, abychom milovali své nepřátele a modlili se za ně. Ježíš, který uměl odpustit i beznadějným hříšníkům a vrátit je zpět do společenství, sám zakusil nenávist druhých.
Bůh ale pouze nerozděluje, ale také spojuje. Ježíš sám přece boural překážky, zasypával propasti, propojoval jedince v Boží lid. A také Duch svatý je duchem komunikace, porozumění a společenství. Tak o tom svědčí mnohé biblické příběhy, nejvýrazněji ten o apoštolech, které Duch povolal z uzavřenosti a ustrašenosti, aby zvěstovali evangelium různým národům. Každý jim náhle porozuměl, nechal se Duchem strhnout, a tak se zrodila církev.
Vraťme se ale k našemu biblickému textu. Není tvora, který se před Božím slovem dokáže skrýt, říká list Židům. Vše se odhalí před naším Bohem, který nás bude soudit. Jednou před Bohem staneme ve vší nahotě. Před Bohem nelze hrát divadlo. Nelze si nasadit masku zbožnosti, slušnosti nebo správných názorů.
Když ale před Bohem stojíme nazí a odkrytí, nestojíme před chladným soudcem, ale před tím, kdo za nás dal svůj život. Právě proto si můžeme dovolit slyšet pravdu o sobě. Právě proto se nemusíme Božího slova bát, i když je ostré.
Vždyť Boží pohled není jen nabroušený skalpel, neúprosně provrtávající a zraňující. Je to přece zároveň pohled Kristův – pohled milosrdný, osvobozující a uzdravující. Kristus sám je to Boží slovo, ten dvojsečný meč. Ten, který je naším soudcem, je zároveň naším zachráncem.
Ano, před Bohem si nemůžeme na nic hrát, nic předstírat. Vše bude zjeveno, plná pravda o nás vyjde najevo. Věřím ale, že to poslední Boží slovo nebude drásat a trhat jako meč, ale bude to slovo pokoje, převyšující každé pomyšlení.
Nakonec se ptejme, co je úkolem nás, křesťanů – rozdělovat, nebo spojovat? Všichni víme, že naše společnost je zásadně, bolestivě, možná dokonce nenapravitelně rozdělená. Někdy to vypadá, že proti sobě stojí dva tábory, ve skutečnosti je těch skupin a bublin daleko více. Každá z nich se drží svých neomylných názorů. Málokdo je schopen vést smysluplný rozhovor se svým oponentem, porozumět mu a – je-li to nutné – i ustoupit. Kdy jste naposledy slyšeli třeba nějakého politika říci: Zmýlil jsem se, udělal jsem chybu, nebo dokonce – omlouvám se.
Přemýšlíme nad tím, co si s tím počít, ale nikdo žádný spolehlivý recept nemá. Tušíme, že naše budoucnost bude buď společná, anebo nebude žádná. Jsem přesvědčen, že právě církve by měly být mezi prvními, kdo řeknou: vyjděme ze svých opevněných pozic, budujme mezi sebou mosty a odhazujme předsudky a nenávist! A samozřejmě nezůstanou jen u tohoto rozhodnutí, ale půjdou sami příkladem.
V našem kobyliském sboru už více než čtvrt století usilujeme o vzájemné porozumění, spolupráci, překonávání odcizení mezi křesťanskými tradicemi, o budování společného duchovního domova. Soužití kobyliských národů je školou bratrské a sesterské lásky, která nezůstává jen na úrovni vznešených prohlášení, ale projevuje se v běžném životě.
Rozdělovat – nebo spojovat? Myslím, že platí jedno i druhé. Především jistě máme spojovat: odpouštět sedmdesátkrát sedmkrát těm, kdo nám ublížili, vždy znovu hledat cestu smíření, podávat ruku i tehdy, když o to ten druhý nestojí. Nemáme si nechat vnutit od svých nepřátel jejich vidění nás samotných. Na základě Ježíšova blahoslavenství máme být těmi, kdo působí pokoj, tedy odvážně vstupovat mezi soupeřící strany, i kdybychom si tím měli vysloužit odpor z obou těchto stran. Máme otevírat rozhovor tam, kde vládne zarputilé mlčení. Máme překonávat zlo dobrem.
Zároveň ale platí, že je naším úkolem rozdělovat. Církev sice v sobě spojuje lidi z různých národů, kultur a sociálních prostředí, ale zároveň se umí jasně vymezit. Pravý křesťan není ten, kdo objímá celý svět svou láskou a se všemi je za každou cenu zadobře. Může se stát, že se svými postoji a hodnotami narazíme a ocitneme se osamoceni. Leckdy půjdeme proti proudu veřejného mínění, trendů, módních vln.
Kdy se tedy máme oddělit, říci své ne? Třeba když někdo pošlapává lidskou svobodu a důstojnost. Když se moc zvrhává v tyranii, když jsou ponižováni slabí, nemocní a bezmocní.
K oddělování také patří, abychom trpělivě a pečlivě rozlišovali pravdu a nepravdu, pokoušeli se z polopravdy vypreparovat tu pravdivou a tu lživou část. Abychom kriticky hodnotili různé ideologie a byli podezřelí k sebejistým prohlášením mocných. Abychom strhávali masky, do nichž se lidé halí, a rozbíjeli nabídky spásy přicházejících od falešných mesiášů. Nesmíme se smířit s rozšířeným míněním, že každý má tu svou pravdu – protože pak nakonec zvítězí ne ten, kdo pravdu skutečně zastává, ale ten hlasitější a agresivnější.
Máme být schopni si udělat vlastní úsudek o světě kolem nás. Ještě předtím je ale důležité, abychom Boží slovo nechali nejprve působit sami v sobě. To je ten první a někdy také bolavý krok. Dát se Božím ostrým slovem znepokojit, vytrhnout z rezignace, lenosti a lhostejnosti. A přijmout je jako Kristův hlas, volající k následování.
Amen.
Ondřej Kolář