Kázání
Matouš 13, 3–9
(3) I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.
(4) Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
(5) Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.
(6) Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
(7) Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
(8) A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
(9) Kdo má uši, slyš!“
Milé sestry, milí bratři,
toto Ježíšovo podobenství ukazuje čtyři různé výsledky podle půdy, na kterou semeno padne. Semeno, které padne podél cesty, je rychle snědeno ptáky a zmizí. Semeno, které padne na skalnatou půdu s mělkou vrstvou hlíny, nemůže zapustit hluboké kořeny a uschne na slunci. Semeno, které padne mezi trní, se jím udusí, takže jeho plody jsou skromné. Ale semeno, které padne na dobrou půdu, dobře roste a přináší úrodu – stonásobnou, šedesátinásobnou nebo třicetinásobnou. Ježíš sám vysvětlil význam tohoto podobenství. Semeno zde odkazuje na slovo Boží. Stejně jako rolník zasévá semeno na svém poli, Bůh zasévá své slovo do srdcí lidí na tomto světě. Avšak podle stavu půdy v srdci člověka, na kterou semeno padne, může toto semeno vyrůst a přinést ovoce – nebo také ne.
Semeno zaseté podél cesty se týká někoho, kdo slyší slovo, ale nerozumí mu; pak přichází ten zlý a odnáší to, co bylo zaseto do srdce. Stejně jako vítr nese nesčetná semena, tak i do lidského srdce v každém okamžiku vletí a padnou nesčetná semena. Mezi nimi jsou semena slova, která v nás mohou přinést nový život. Bůh nám zjevuje svou vůli, nejen když čteme Písmo nebo posloucháme kázání, ale také skrze události, které se nám přihodí, a situace, do kterých se dostáváme. Všechny tyto projevy Božího srdce a vůle jsou v jistém smyslu Božím slovem a semeny nového života. Většina semen, která takto padnou, však uschne a zemře. Některá dokonce zmizí, aniž by byla vůbec rozpoznána. Je to proto, že lidé nejsou připraveni přijmout toto semeno a existují síly, které lidem brání v jeho přijetí. Semena nového života totiž nemohou vyklíčit jinde než v dobré půdě svobody, spontánnosti a lásky.
Semeno zaseté na skalnatou půdu odkazuje na někoho, kdo slyší slovo a okamžitě je přijímá s radostí, ale nemá v sobě kořeny a vydrží jen chvíli. Když kvůli slovu nastanou potíže nebo pronásledování, takový člověk rychle odpadne. Srdce jako skalnatá půda je tvrdohlavé srdce, zcela naplněné sebou samým, které nedovolí Božímu životu působit hluboko uvnitř. Člověk s takovým srdcem rád přijímá slova, která se mu líbí, ale odmítá jakékoli slovo, které nevyhovuje jeho preferencím. Mysl, která je zajatcem konvenčních myšlenek, a vůle, která je zajatcem vlastních tužeb, nemohou přijmout semena neznámé pravdy a nadpřirozené touhy. Jak mohu přijmout semena svobody, když miluji otroctví, a jak mohu vážit si Boží touhy, když jsem naplněn jinou, opačnou touhou?
Boží láska přesahující naše chápání vyžaduje naše probuzení. Jelikož toto probuzení znamená jakousi smrt našeho vnějšího já, budeme se jeho příchodu obávat úměrně tomu, jak se ztotožňujeme s tímto vnějším já a jak jsme k němu připoutáni. Ale když pochopíme dialektiku života a smrti, o které mluví Ježíš, naučíme se podstoupit rizika, která s sebou víra přináší, učinit rozhodnutí, která nás osvobodí od našeho rutinního já a otevřou nám dveře k novému bytí, nové realitě. Ježíš řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Při následování Ježíše se musíme naučit přijímat to, co je pro nás nové a neznámé, vedeni Božím slovem. Musíme se naučit opustit sebe sama, abychom se našli v Boží lásce. Pokud to v touze po Boží lásce dokážeme, pak každá událost a každý okamžik zasejí do mé vůle zrnka jeho života, která jednoho dne vyrostou v úžasnou sklizeň.
Semeno zaseté mezi trní odkazuje na někoho, kdo slyší slovo, ale starosti tohoto světa a záludnost bohatství to slovo dusí, takže nepřináší ovoce. V tomto případě trní, které již rostlo v půdě, kde bylo semeno zaseto, brání semenu nového života v růstu a nesení ovoce. Jak se tam to trní dostalo? Je snadné si myslet, že je tam zasadil někdo se zlým úmyslem, aby nám ublížil, ale ve skutečnosti to mohou být rostliny, které jsme sami živili a pěstovali. Duchovní spisovatel Thomas Merton nazývá takové věci – ty, které rostou společně v půdě našich srdcí a brání Božímu slovu, aby plně rozkvetlo a přineslo ovoce – „falešným já“. Podle něj je každý z nás zastíněn iluzorní osobou: falešným já. V mnoha případech je tímto falešným já člověk, kterým bych chtěl být. Ale taková osoba nemůže existovat, protože Bůh o ní nic neví. A být neznámý Bohu znamená se izolovat. Toto mé falešné a soukromé já je tím, kdo chce existovat mimo dosah Boží vůle a Boží lásky – mimo realitu a mimo život. A takové já nemůže být nic jiného než iluze.
Veškerý hřích vychází z předpokladu, že mé falešné já, já, které existuje pouze v mých egocentrických touhách, je základní skutečností života, podle níž se řídí vše ostatní ve vesmíru. Tak promarňuji svůj život touhou po rozkoších a žízní po zážitcích, po moci, cti, poznání a lásce, abych oblékl toto falešné já a proměnil jeho nicotu v něco objektivně skutečného. Toto instinktivní úsilí učinit sebe sama reálnější a pravdivější mě naopak činí méně reálným a méně sebou samým, protože takové úsilí se točí kolem falešnosti. V ničem, co Bůh stvořil, není zlo. Překážka leží v našem já. Tím, že vše připisujeme egocentrickému falešnému já, se odcizujeme realitě a Bohu. Falešné já se pak stává naším bohem a my používáme vše k uctívání této modly. Tím zneužíváme a kazíme věci a náš vztah k nim – i k sobě samým – se stává pokřiveným a hříšným. Dokud půda našich srdcí nadále živí a pěstuje toto falešné já, je obtížné, aby semeno Božího slova, které v sobě nese potenciál nového života, vyrostlo. Slovo je tak dušeno starostmi tohoto světa a klamem bohatství a nepřináší ovoce.
Zatímco žijeme na této zemi, Bůh k nám přichází se slovem života, které nás vede k opravdové svobodě a spáse. Semena, která jsou v nás podle Boží vůle zaseta, jsou semena mé vlastní identity, mé vlastní reality, mého vlastního štěstí, mé vlastní svatosti. Jedinou skutečnou radostí na zemi je uniknout z vězení našeho falešného já a vstoupit láskou do jednoty se Životem, který přebývá v podstatě každého stvoření a v jádru našich duší. V jeho lásce vlastníme všechny věci, těšíme se z jejich plodů a nacházíme ho v nich všech. Tajemství mé skutečné identity je skryto v Bohu. Jediný způsob, jak se stát sám sebou, je objevit sebe sama v hledání Boha. Pokud ho hledám, najdu sám sebe; a pokud najdu své pravé já, najdu jeho. Pavlovo vyznání: Už nežiji já, ale Kristus žije ve mně, přesně vyjadřuje tuto pravdu.
Semeno zaseté do dobré půdy odkazuje na někoho, kdo slyší slovo, rozumí mu a nese úžasné ovoce. Porozumění není totéž, co pouhé intelektuální poznání. Nejde pouze o nalezení jasného pojmu Boha a omezení Boha v rámci tohoto pojmu. Spíše se tomu, kdo rozumí, stane to, že Bůh ho vede do svého království – do svého tajemství a svobody. Proto je porozumění milostí. Není to něco, co plánujeme získat pro praktické účely; je to živá voda pro duši, která žízní, jako jelen pronásledovaný lovci, hledající vodu v divočině. Ten, kdo se rozhodl nás probudit, je Bůh. Bůh však dal lidem svobodnou vůli. Můžeme reagovat na Boží volání, nebo ho můžeme odmítnout. Můžeme být upřímní, nebo můžeme být falešní. Volba je na nás, ale naše volby s sebou nesou odpovědnost. Příčiny přinášejí následky. Pokud jsme si zvolili cestu lži, nesmíme se divit, že nám pravda uniká, když ji nakonec potřebujeme! Ale Bůh nás povolal, abychom byli svobodnými dětmi Božími. Bůh si přeje, abychom se probudili. Ti, kdo slyší Boží slovo a rozumějí mu, si živě uvědomují, že jejich bytí a život pocházejí z neviditelného, transcendentního a nekonečně bohatého Zdroje. V půdě takového probuzeného srdce Boží slovo hluboce zakoření, dobře roste a nese úžasně bohaté ovoce.
Život v chození s Bohem znamená přijímat Boží slovo – dané nám v mnoha formách – s porozuměním v srdci a nést ovoce, které se mu líbí. Jaká je půda mého srdce právě teď? Je otupělá a lhostejná jako cesta? Plochá a tvrdá jako skalnatá půda? Nebo spletitá a roztěkaná jako trnitá půda? Bez ohledu na to, jak špatný je současný stav našeho srdce, Bůh je plně schopen ho proměnit v úrodnou půdu – když po tom skutečně toužíme a hledáme ho. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. A pak Pán říká: Kdo má uši, slyš.
Amen.
Kwanghyun Ryu