Kázání
Marek 2, 23–28
(23) Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů.
(24) Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“
(25) Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním?
(26) Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“
(27) A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
(28) Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“
Milé sestry, milí bratři,
jak by asi proběhl rozhovor mezi Ježíšem a farizeji dnes? V dnešní situaci a duchovním prostředí? Den sváteční bere vážně málokdo a už vůbec nikdo nebdí nad jeho dodržováním. Co bylo kdysi posvátné, je dnes ve vážném ohrožení. Vytratilo se přesvědčení, že lidská práce, obstarávání obživy, nakupování, opečovávání obydlí, plánování a zaměstnávání se vším možným – že to vše má být čas od času přerušeno, pozastaveno, abychom si uvědomili, kým jsme a k čemu jsme byli Bohem povoláni.
Můžeme si představit, jak by se asi Ježíšovi líbilo, kdyby cestou do synagogy uslyšel spuštěnou sekačku na trávu, jejíž zvuk by pak doléhal i do bohoslužebného shromáždění? Co by asi Ježíš odpověděl lidem, kterým se zdají být nedělní bohoslužby příliš dlouhé, protože na ně přece doma čeká spousta povinností? Místo farizeů by se dnes mohli ozvat nevěřící lidé, kteří vůbec nechápou, jak někdo může trávit vzácný čas něčím tak neužitečným, jako je návštěva kostela.
Šabat patřil v Ježíšově době k srdci židovské víry, k tomu nejpodstatnějšímu, čím se vyvolený lid odlišoval od svého okolí. V tento den směli všichni lidé – a dokonce i zvířata – okusit něco z věčnosti, z Božího království. Šabat pro Židy byl a je znamením vysvobození – nejen od lidské námahy, ale i od všeho ostatního, co člověka utlačuje a ponižuje. Prý dokonce i v pekle si sedmého dne smějí bezbožníci odpočinout od svých muk. Den sváteční je dnem oslavy Boha: alespoň na jeden den se máme odvrátit od všeho, co nás zaměstnává, a radovat se, že Bůh pro nás připravil něco mnohem většího.
Existuje jedno latinské přísloví, že když se pokazí to nejlepší, stane se z toho to nejhorší. Týká se to také náboženství. To může člověka přivést k duchovní hloubce, moudrosti a lásce k bližnímu, ale stejně tak – když se zvrhne – k největším zločinům. Ani dodržování dne odpočinku se tomuto nebezpečí nevyhnulo. Ze svátku Boží slávy a lidské svobody se v Ježíšově době stal den obemknutý množstvím předpisů, v nichž se často vytrácel jejich smysl. Aby farizeové uchránili šabat před porušováním, postavili kolem něj jakýsi plot. Zbožný Žid se měl zdržet celkem 39 prací, které se ještě dále dělily na další skupiny. Ustanovení soboty člověku původně pomáhalo upřít pohled k milosrdnému Bohu, ale postupně se z něj stalo břemeno, které nevyvolávalo v lidech radost, ale spíš úzkost.
Toto pokroucení původně životodárného Božího přikázání ilustruje také příhoda, která se stala Ježíšovým učedníkům. Patrně na cestě do synagogy dostali hlad. Žádné zásoby jídla s sebou neměli, zřejmě si je ani moc nedělali. A protože šli zrovna kolem pole, tak si jednoduše vzali kousky zralých klasů a v ruce si je rozdrtili, aby se aspoň trochu nasytili. Z dnešního pohledu to byla krádež, ale tehdy bylo takové jednání přípustné, pokud si člověk nestrčil obilí do kapsy a nevzal si je domů. Problém byl jinde. Z pohledu farizeů se už jednalo o práci. Vždyť to byla taková malá sklizeň a malé mletí. Drobné porušení šabatu – ale tady jde přece o princip, velké hříchy začínají u maličkých prohřešků. Když se jim zavčas neudělá přítrž, rozrostou se jako plevel a všechno zamoří.
Šabat sice bylo možné porušit, ale jen v přísně vymezených případech, třeba v ohrožení života. Jenže Ježíšovi učedníci do této výjimky nezapadají, protože zřejmě neumírají hladem. A tak se farizeové obracejí na Ježíše: jak je možné, že toto dovolíš? Ano, o Ježíše jde v tu chvíli především. V té době již byl známým kazatelem a učitelem. Nyní se zdá, že jeho autorita získává povážlivé trhliny. Když se nikdo nedívá, tvoji učedníci klidně jednají proti Božímu zákonu, vyčítají mu farizeové.
Možná farizeové očekávali od Ježíše nějaký právní rozklad a obhajobu. Místo toho Ježíš uplatňuje svou vlastní autoritu, což muselo farizeje dost podráždit. Vždyť přece kdysi sám David, Boží muž, porušil zákon, protože jeho druhové měli hlad. Od kněze si klidně vyžádal posvěcený chléb, určený k bohoslužbě. V pozadí slyšíme: když mohl David, proč bych nemohl také já? Tady už nejde o výjimku z pravidla. Tady se Ježíš sám staví nad pravidlo a dává mu nový výklad.
Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu, dodává Ježíš. Sobota je tu pro člověka, aby ho osvobozovala, a ne člověk pro sobotu, aby jí otročil. Den sváteční má sloužit člověku, jeho životu a důstojnosti. Proto také Ježíš v ten den často uzdravoval – aby nemocným i všem okolo připomněl, že jednou Bůh člověka osvobodí od všeho trápení. Proto Ježíš dovolil svým učedníkům, aby si na cestě obstarali trochu jídla – aby jim připomněl, že Bůh tiší každý hlad a žízeň, a tak přece v den sváteční nemáme hladovět, ale radovat se.
Syn člověka je pánem i nad sobotou, uzavírá Ježíš svou řeč. Takto nemluví učený rabín, takto mluví člověk jednající ve jménu Božím. Spor o sobotu mezi Ježíšem a farizeji nebyl sporem o paragrafy zákona. Byl to spor o to, kdo je v našich životech pánem a komu máme sloužit. Den sváteční tím pánem není. To my víme a netřeba nám to dvakrát zdůrazňovat, spíš naopak: naléhavě potřebujeme slyšet, že je také dobrým Božím přikázáním a ke své vlastní škodě ho zanedbáváme. Ale co jiní pánové, kteří si dělají nárok na naše životy?Co jiné mocnosti, kterým věnujeme svůj čas, energii, peníze? Když z Ježíšova výroku vypustíme sobotu, můžeme si místo ní dosadit to, co si nás podmanilo a čemu sloužíme. Třeba právě lidskou práci, která může být naplňující a požehnaná, ale také zotročující a nesmyslná. Člověk nebyl učiněn pro práci, ale práce pro člověka, řekl by možná dnes Ježíš.
Kristus nás zve ke svobodě od všeho, co se staví na boží úroveň, a co se nakonec obrací proti člověku. To neznamená, že je nám vše dovoleno. Ježíš nehlásal, že si každý člověk může dělat, co chce. Nemáme sice nad sebou žádné pozemské pány, ale máme svého Pána. On nás učí kriticky poměřovat vše na tomto světě podle jeho příkladu a přikázání. A také podle toho mluvit a jednat, svobodně a odvážně.
Amen.
Ondřej Kolář