Kázání
Micheáš 4, 1–4
(1) I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy.
(2) Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
(3) On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.
(4) Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.
Sestry a bratři, když slyšíme proroctví jako je toto, možná nás napadne: jak Bůh řídí velké dějiny? Jak vstupuje do života národů a států? Když s úzkostí i s nadějí sledujeme válku na Ukrajině, rádi bychom se spolehli na to, že i tam Bůh vládne, že tuto těžce zkoušenou zemi neponechává napospas agresivnímu sousedovi. Rádi bychom věřili tomu, že Bůh může ovlivnit a změnit také smýšlení diktátorů. Vždyť Bůh není jen pánem nás křesťanů, kteří jsme mu svěřili své životy a dobrovolně se mu podřizujeme, ale je pánem celého světa, všech národů, včetně těch, které v Krista nevěří, anebo předstírají, že věří, ale ve skutečnosti se mu zcela vzdálili. Rádi bychom vyznali, že Bůh moudře spravuje celý svět. Ale současně to pro nás není vůbec jednoduché. Zlo má v tomto světě až moc velký prostor, zbytečně umírají nevinní lidé. S tím se neumíme vyrovnat.
Bibličtí proroci zvěstovali Boží vládu nad světem. Ale musíme si uvědomit, že i tehdy to bylo vyznání navzdory, naděje navzdory bezútěšné situaci. Nic nenasvědčovalo tomu, že vše má v rukou dobrý a mocný Bůh. Dějiny se nejevily jako místo Boží vlády, ale vypadaly spíš jako aréna, v níž se spory řeší násilím, a nakonec vítězí ti silnější a bezohlednější. Řada proroků působila v době babylonského zajetí, kdy se mnohým Izraelcům zdálo, že nad nimi nevládne Hospodin, ale cizí bohové. Vítězství cizích národů a vyplenění Jeruzaléma vnímali věřící nejen jako konečnou porážku Božího lidu, ale jako znamení, že spolu s izraelským lidem byl poražen i sám Hospodin. A realita, v níž žili, jim dávala za pravdu. Prorocká slova o Boží vládě jim proto musela znít jako bláznivá zvěst.
Dnešní prorocké slovo ukazuje až na samotný konec dějin. Stane se v posledních dnech, slyšeli jsme. Zde nejde jen o vysvobození z aktuální tísně. Prorok líčí dobu, kdy se Hospodin ujme své vlády definitivně. To je důležité rozlišení. Plyne z toho, že v době, ve kterém žijeme teď, Bůh ještě nevládne plně, ještě se jeho moc zcela neprosadila. Ještě vedle sebe nechává působit jiné mocnosti, včetně těch destruktivních, protibožských. A tak se stává, že po dílčím vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí za nějaký čas přijde zase zvrat, zase se dostane ke slovu to démonické v nás.
Mnozí lidé si například mysleli, že strašlivé zkušenosti s vyhlazováním Židů za druhé světové války se natolik propálí do vědomí evropských národů, že se nic podobného už nebude opakovat. Přitom vidíme, že nenávist k lidem kvůli nějaké jejich odlišnosti z evropských dějin zdaleka nezmizela. Stejně tak se mnozí lidé, mezi nimi i významní myslitelé, domnívali, že po pádu komunistické totality si všechny národy budou nezadržitelně osvojovat hodnoty demokracie a svobody. Dokonce se mluvilo o konci dějin. Dějiny ale neskončily, pokračují dál a v některých zemích zdaleka ne směrem k demokracii, ale k novým podobám autoritářství a nesvobody. A mezitím přicházejí nové hrozby, o kterých naši předkové ani netušili.
Zdaleka tedy ještě nejsme u konce. Micheášova vize se ale týká dnů posledních. Co si z ní máme vzít pro ty dny dnešní? Jen útěchu, že jednou bude líp, ale my se toho nejspíš nedožijeme? Události posledního času považovali bibličtí proroci za dílo Boží. Nemůžeme je jednoduše vzít a udělat z nich program pro naše jednání. Nedokážeme nastolit Boží království vlastníma rukama a ani bychom se o to neměli pokoušet, v dějinách to vždy dopadlo špatně. Přesto jsou pro nás ale důležitou inspirací. Ukazují nám, co má u Boha budoucnost a co nemá. Tím nám udávají směr a orientaci, prověřují naše hodnoty.
Na první poslech zní Micheášova slova trochu sebestředně. Hora Sion má být pozvednuta nade všechny pahorky a všechny národy k ní budou putovat a naslouchat Hospodinovu slovu. Nepůjde ale o pouhou změnu vlády, tedy že poražený a zotročený národ se stane národem vládnoucím a všichni ostatní se mu podrobí. Už žádná nadvláda jedněch nad druhými, žádné otročení! Vždyť vlády se ujímá sám Hospodin, nikoli jeho vyvolený národ. Naopak je možné říct, že privilegium, kdysi náležející Izraeli, se nyní rozšíří na ostatní národy: i ty mají poznat Hospodina a jsou povolány do společenství s ním. Tato vize se zčásti naplnila v Ježíši Kristu: v něm jsou přece všichni pozváni k tomu, aby Hospodina poznali a uctívali, aby byl i jejich Bohem. Církev ovšem nemá čekat na to, až se tyto národy samy vydají na cestu na Sion. Naopak musí jít za nimi a zvěstovat jim evangelium.
Zde zároveň slyšíme odpověď na otázku, jak Bůh vládne tomuto světu. Bůh jistě má také způsoby vlády, které jsou nám skryté. Neměli bychom ale zapomínat na ten zjevný způsob vlády. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách, říkají pronárody putující na Sion. To znamená, že tam, kde se lidé sami před Bohem dobrovolně sklánějí, kde se jím nechají vést a poučit, kde usilují chodit po Božích cestách – tam Bůh zjevně a jasně uplatňuje svou moc. Už teď a tady, a ne až v posledních dnech.
Další Micheášovo proroctví pak ukazuje, jak se tato Boží moc konkrétně projeví. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. To je velkolepý obraz pokoje, nejen toho vnitřního, duchovního, ale skutečného, pronikajícího do celé země. Takový pokoj si sami obstarat neumíme, je to Boží dílo, pro nás vlastně těžko představitelné. A přece také tato vize má pohnout i naše přítomné myšlení a jednání. Blahoslavení, kdo působí pokoj, vyzývá nás přece Ježíš.
Právě biblické chápání pokoje nám pomáhá rozlišovat, co pokoj je a co není. Všichni toužíme po tom, aby na Ukrajině zavládl mír. Ale při bližším pohledu zjistíme, že někteří lidé tím mírem vlastně myslí kapitulaci před okupanty a uznání jejich územních nároků. To ale není biblický pokoj. Nespravedlnost je s pravým pokojem neslučitelná. Tvořit pokoj neznamená sklonit hlavu před silnějším. V posledních dnech Bůh naopak všechny nepravosti odstraní a ztrestá mocné pronárody, jak jsme slyšeli. K pokoji konečně také patří konec strachu. Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí, říká Micheáš. I v tomto směru můžeme té Boží budoucnosti kráčet vstříc, vždyť Bůh nás vždy znovu ujišťuje: nebojte se. Už teď se nebojte, i když ten pravý pokoj přijde až na konci.
Amen.
Ondřej Kolář