0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
20. neděle po Trojici (21. října 2012)
Numeri 11; 4 - 12 + 14 - 17 + 24 - 25

Text kázání: Numeri 11; 4 - 12 + 14 - 17 + 24 - 25
(4) Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa?
(5) Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek.
(6) Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“
(7) Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice.
(8) Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem.
(9) Když v noci padala na tábor rosa, padala na něj i mana.
(10) Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí
(11) a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě?
(12) Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům?
(14) Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly.
(15) Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“
(16) Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou.
(17) Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám.
(24) Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu.
(25) Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.


Milé sestry, milí bratři,

kde souzní nejvíce ten přečtený text s naším pocitem nebo dokonce s naším životem? Kde nejvíce rozumíme Mojžíšovi? Velmi pravděpodobně to bude ve chvíli, kdy slyšíme Mojžíšovo zoufalé volání: „Nemohu unést sám všechen tento lid, je to nad mé síly.“ Známe takové volání v mnoha obměnách. „Nemohu to unést, nevím jak dál, je to přílišná odpovědnost, nerozumím tomu, nevím, kudy dál, nestačí mi síly.“ A blízko Mojžíšovi budeme i ve chvíli, kdy vystupňuje svůj nářek a říká: „Jestli se mnou chceš Bože takto zacházet, raději mě zabij.“ „Raději nežít, nejraději bych nebyl, smrt by byla milosrdnější než takový život.“ I taková slova budou blízká Mojžíšovu nářku. A my se můžeme ptát, jak se to mohlo stát, že se právě Mojžíš dostane do takové pro něj neunesitelné a v prvním plánu neřešitelné situace. Mojžíš, vůdce lidu, muž prchlivý a vznětlivý a silný, Bohem povolaný, aby stál v čele lidu, když bude odcházet z Egypta. A také se můžeme ptát, je-li jaká cesta, je-li jaký únik nebo lépe, je-li jaké řešení pro Mojžíše. Řešení zachraňující. Naděje, která by ho přenesla přes to nastalé zoufalství.

Překvapí nás, že Mojžíš Hospodinu vyčítá. Nebo nás to k Mojžíšovi zase přiblíží? Do jaké situace se to dostal, že nerozumí Pánu Bohu, že mu dokonce vyčítá? Nedostal se do ní sám, dostala ho do ní jeho odpovědnost. Svůj úkol vést Boží lid z otroctví do svobody, z Egypta do pouště, vzal Mojžíš naprosto vážně. Plní úkol, který může splnit jen tehdy, vloží-li se do něj celý a beze zbytku. A to Mojžíš dělá. Je však možné takovou odpovědnost unést? Vždyť Mojžíš pracuje s lidmi a to znamená, že ho mnozí budou mít rádi, ale jiní ho budou nenávidět. To znamená, že bude prožívat chvíle, kdy bude plný síly, ale také chvíle naprostého vyčerpání, jedni ho budou chápat, jiní mu naopak neporozumí. Ne, není to lehká cesta, na kterou Mojžíš přijal povolání. A snad ani netušil, jak těžká to bude cesta.

Vzpomínky na časy minulé jsou tématem mnoha hovorů. I dnes. Lidé zapomínají na totalitní tlaky, na potupné jednání minulých mocných a své hrnce masa barví na rudo. Právě minulé volby jsou hrozivým signálem Alzheimerovy nemoci národa začínající ztrátou paměti. Lidé vzpomínají na ty lepší dny, kdy nebylo hluboko do hrnců. Nic nového dnes pod sluncem. Putující Izraelci na tom byli dost podobně. A snad také strach před dalším putováním plným nebezpečí a strádání sehrál své. A lid Boží žehrá na Mojžíše, nevolá k Bohu. Svůj hlas obrací k Mojžíšovi, který tak nese na svých bedrech větší a větší břemeno. A Mojžíš, který ví, že Boží lid žije z pouhé Boží milosti, se modlí. Stále a stále se přimlouvá, prosí Boha o pomoc, prosí o nové a nové začátky.

To, co Boží lid kroutí a přináší mu nepohodu, to, pod čím padá a v čem zklamává, nejsou vůbec nějaké vysoké ideály nebo vznešené ideje. Je to jídlo. A to ne, že by poutníci umírali hlady. Vždyť jim Hospodin již pomohl, dal jim manu z nebe. Ta se jim však již zajedla. Příliš monotónní. Lid chce maso. „Nevidíme nic než tu manu,“ ozývá se z prostředku lidu. Jenomže s manou padala i rosa a rosa padala s manou. Bůh rozprostíral svou náruč nad svým lidem, sytil ho a dával mu vláhu. Každý den znovu a znovu měli poutníci vědět, že je Bůh doprovází, že je neopouští. Nestačilo to. Chceme maso. Mana je nudná, už se to nedá jíst. Jenomže ti lidé spolu s manou takto odmítají i Boží přítomnost, odmítají vědomě či nevědomě žít den ze dne, z Boží milosti. Pláčí a Mojžíše to deptá. Neví si rady s reptáním lidu, neví si rady s pláčem, jeden stan za druhým a všude někdo pláče. Kdo to má unést? „...a vyčítal Mojžíš Hospodinu...“.

A to je zvláštní, že Mojžíš nevyčítá lidu, že mu neříká, co má a nemá dělat. To bychom čekali, že Mojžíš bude poutníkům diktovat morálku, že jim bude vykládat o Boží věrnosti a přízni. Bude jim vytýkat, že jsou nevděční, vždyť Bůh pro ně tolik udělal a oni jsou takoví. Ne. Mojžíš vyčítá Hospodinu. A kdo jiný než Hospodin může rozumět Mojžíšovu trápení, kdo může porozumět tomu, že odpovědnost byla k neunesení. A koneckonců, kdo jiný může porozumět reptajícímu člověku než jen a jen Bůh? Vyčítající vůdce, plačící vůdce, trpící vůdce, bezradný vůdce a tak dál a tak dál. Lze shrnout do jediného: Lidský vůdce. Mojžíš si neví rady. Neví, co mám dělat. Je unaven putováním, je obtížen nekonečnými starostmi, stále znovu a znovu musí zápasit o svěřený lid. Ne, není to žádný bájný hrdina, žádný nadčlověk. Je vystaven mnohému lidskému trápení a mnoha lidským bídám. Ale právě v této své lidské slabosti ukazoval by Mojžíš, kdyby to bylo možné, ke Kristu. Můžeme vidět ten nabídnutý směr. Když se Ježíš v Getsemane modlí, neváhá říci: „Má duše je smutná až k smrti...Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“

A Hospodin bere Mojžíšovo volání, smlouvání, dohadování, pochybnosti, hledání i výčitky vážně. Nehněvá se na Mojžíše, rozumí mu. A tak Mojžíš na Hospodinův příkaz shromažďuje 70 starších, mezi které rozdělí odpovědnost. Ne tak, že nechá stejně na Mojžíšovi a těm sedmdesáti přidá. Ne. Odejme Mojžíšovi. Odejme tomu, který již nemůže dál, který již nemůže své břímě unést. Třeba by i chtěl, jistě je mu to všechno nepříjemné, vždyť musí na veřejnosti přiznat, že již nemá síly, že nestačí, že potřebuje pomoci. Minimálně ona sedmdesátka starších to bude vědět. Těžko se, milé sestry a milí bratři, přiznává ztráta sil, slabost, chyby, hřích. Těžko se přiznává, že to již nejde, že se člověk musí něčeho vzdát. A stejně tak těžko se předává odpovědnost. Vždyť to Mojžíš až dosud všechno zvládal, vždyť se mu až dosud všechno dařilo. A teď ho vyvede z míry taková banalita, jakou je maso. Ale to maso, to byl jen zástupný problém. Ten hlavní, ten skutečný problém Mojžíšův byl jinde. Byl ve zjištění, že sám již nemůže. Že dokonce i jeho vztah k Bohu již není tak jednoznačný, zpochybňuje si i své povolání k vůdcovství. Kdyby ho vzal Hospodin na milost, tak ho všeho zbaví, tak z něho sejme břímě všeho lidu.

I zde, kdyby Mojžíš mohl, ukazoval by ke Kristu. Ten směr je dán. Vzpomeneme si na Ježíšova slova v Getsemane ještě jednou. „Otče, pokud by to bylo možné, odejmi ode mne tento kalich. Ale ne, jak já chci, ale jak chceš ty.“ I Ježíš prosí Boha, aby nemusel nést ono břemeno. Na rozdíl od Mojžíše však Ježíš bere na sebe všechna břemena, všechen hřích. Bůh Ježíšovi neodebere nic, nerozloží jeho síly jako u Mojžíše. Ježíš nese na rozepjatých pažích na kříži všechnu bídu putujícího lidu, všechnu bídu nás poutníků.

A Bůh slyší Mojžíšova slova a rozděluje. Rozděluje Mojžíšovu odpovědnost. Ubírá mu břemena a přenáší je na sedmdesát starších. Odebírá z Ducha, který je na Mojžíšovi a dává Ducha těm starším. Nijak tím není snížena Mojžíšova prestiž, pokud o něčem takovém můžeme hovořit. Nijak není sníženo Mojžíšovo poslání. Jen přiznal, že nestačí a tím vlastně umožnil jiným nést kus odpovědnosti. Umožnil rozdělení: Rozložení sil tak, aby došlo k jejich obnově, aby došlo k jejich spojení. A Hospodin sestoupil v oblaku, odebral část Ducha Mojžíšovi a rozdělil ho na sedmdesát starších. A oni prorokovali.

Jejich prorokování nebylo ani z nějakého zvláštního vytržení ani z vlastního rozhodnutí nebo touhy být nějak zvláštní. Bylo to prorokování z Ducha. Duch těch, kdo prorokovali, byl částí Ducha, kterým byl obdarován Mojžíš. Bylo to zcela legitimní prorokování, k němuž byli starší Bohem obdarováni.

Pokud nás, milé sestry a milí bratři, napadlo trochu se na Mojžíše hněvat, že něco vyčítal Hospodinu, že nemohl unést svoji odpovědnost, že měl již všeho dost, pak nyní vidíme skutečnost v jiných barvách. Mojžíš tím, že přiznal, že mu ubývají síly, že sám již nemůže, že potřebuje dobré pomocníky, umožnil mnoha dalším věrným podílet se na Božím díle. Jakoby pomyslný prst ukazuje k Duchu svatému. Duch svatý dal vznik církvi. A v církvi žijí lidé. V církvi žijeme my. Také nám ubývají síly, také se prohýbáme pod tíhou odpovědnosti, také kolikrát vyčítáme Hospodinu, také mu kolikrát nerozumíme. Jako Mojžíš. Bůh ho slyšel a vyslyšel. Nebo jsme mezi těmi sedmdesáti, na které Bůh rozdělil Ducha, rozdělil odpovědnost. Ať tak či onak, to, že někdy člověk nemůže dál a neví jak dál, je jen přirozené. Zázrakem daru Ducha svatého ale je, že stále jdeme. Putujeme každý ze svého Egypta, ze svého otroctví do země, kterou nám Bůh zaslíbil, kterou nám vykoupil svým Synem, Pánem Ježíšem Kristem. Nemusíme se bát a nemusíme si zoufat. Nemusíme plakat a nemusíme reptat. Varujme se však zapomínat, chraňme a cvičme si svoji paměť, jak jen nejvíc můžeme. Při návratu k pomyslným plných hrncům masa dojdeme leda zpět do nového otroctví. Sice bez tíhy odpovědnosti; česneku, póru i cibule bude dost a také melouny se najdou, avšak pak je nutno počítat se ztrátou sebeúcty a lidské důstojnosti. K tomu nás však dobrý Bůh na svět do života nepozval.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz