0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
20. února (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
21. února (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
24. února (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr Jan Hon)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
Výstava obrazů akademické malířky Petry Fischerové
v Diakonii v Ďáblicích

Ve středu 3. října 2007 v 18 hodin byla otevřena ve středisku Diakonie v Praze 8 - Ďáblicích výstava obrazů akademické malířky Petry Fischerové.

Od první výstavy Petry Fischerové v prostorách Diakonie v Ďáblicích uběhly téměř tři roky. Ty nic nezměnily na její potřebě nepromarnit malířský talent. Tématem posledního období je především člověk hledající své místo na této zemi.

Výstava je pořádána Diakonií spolu s Komunitním centrem u Jákobova žebříku.

Místo konání:
Diakonie Českobratrské církve evangelické
Ke Kinu 159/7
Praha 8 - Ďáblice

tel.: 283 910 424
Lokalizace střediska Diakonie na mapě.


Výstavu zahájil Miroslav Erdinger, farář farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 - Kobylisích. Oslovil přítomné těmito slovy:

Jen tak trochu, trochu, nenápadně – tak.
Na špičku prstu, jemně.
Motýlí křídla, letící vážka.
Tak trochu. Ťuk. Ťuk.
Na měkký mech našlapuje básník.


Poslední báseň sbírky básnířky Petry Fišerové se sbírky Lehce našlapovat z roku 2005 nás uvádí, milí přátelé, do společenství citů a prožitků a jemných pohybů básníkovy duše. Na měkký mech našlapuje básník.

A jak našlapuje malíř?, ptáme se. Rozhlédneme se po vystavovaných obrazech akademické malířky Petry Fišerové – a kdo si myslí, že jsem se spletl, protože jsem vyslovil stejné jméno, toho ujišťuji, že jsem se nespletl, jedná se skutečně o tutéž osobu – a hledáme na tu otázku odpověď. Co zjišťujeme?
Jen tak trochu, nenápadně – tak.
Na špičku prstu, jemně.
Motýlí křídla, letící vážka.
Tak trochu. Tuk.Ťuk.
Na měkký mech našlapuje malíř.


Kroky básníka a kroky malíře mají jeden výchozí bod. Bohatou, citlivou duši. Jdou si tak, že nepoznáte, kolik jde lidí. Můžete tušit, že jde o jednoho člověka a ta chůze je někdy radostná, jindy uplakaná, někdy plynulá, zdá se, že jistá, a hned zase přerývavá a nejistá a hledající, vždy však pokorná – ne před barvami, ne před očima a soudy lidí, pokorná před tváří Nejvyššího, dárcem života, průvodcem na cestě. A je ta cesta bez ustání, dnem i nocí hledání, pohledy do zrcadel pláten, kde v každém tahu štětce lze číst něco z tváře malířčiny a tedy i z očí a ovšem, jak jinak, z duše malířčiny.

Ruka, vedena duší, obdarovanou Stvořitelem uměním malování, skládání obrazů, barev, čar. Ruka, kterou nelze zastavit. Ne. Nejsou to ambice malířky malovat a malovat stále a krásně a co nejvíce a přijímat pocty. Je to puzení z nitra duše, nezadržitelné, vůlí a rozumem nezastavitelné. Jako když ruka hladí milovanou bytost a nelze ji zastavit, objímá a nelze odstoupit, jako když oči sledují plující měsíc a zářící hvězdy a nelze je zavřít, jako když slzy tečou pro náhlou křivdu, bolest či zranění a nelze je osušit, jako když se bezděky otevřou rty a řeknou miluji Tě nebo potřebuji a nelze ta slova sotva slyšitelná nechat ve vězení úst. Tak ruka malířky sahá po štětci, míchá barvy, nanáší je na plátno, a nelze ji zastavit.

Kdybychom se ptali Petry Fišerové, proč maluje, možná by nám odpověděla: Nemohu jinak. Je to silné. Je to uvnitř. Je to volání. Ne my, malířka však slyší volání dárce barev a tónů, stínů i světel. Vezmi štětec a maluj. A malířka začíná své dílo. Na měkký mech našlapuje.

Milí přátelé, máme dnes příležitost dotknout se očima onoho pomyslného mechu ve chvíli, kdy v něm zůstaly viditelné šlápoty. Obrazy zde rozmístěné. Můžeme přemýšlet o obrazech, malířce i nás samých. Ona zaslechla a stále slyší výzvu: Vezmi štětec a maluj. S tou výzvou, stále rezonující, žije své dny. Říká k ní ano. Nemůže jinak. A to je dobře. To je moc dobře. V opačném případě by byl svět chudší o opatrné, citlivé, jemné našlapování na měkký mech.

Vedle takové nám dnes otevřené příležitosti máme i možnost radovat se s Petrou Fišerovou z jejího životního jubilea a přát ji ..Ťuk, Ťuk … , stálé slyšení onoho volání: Vezmi štětec a maluj. Ale to je již také přání pro nás. Nepřestávej, Petro.
Z výše jmenované sbírky je i poslední báseň:

Nemnoho lidí pozná, že vzlétl orel.
Ty jsi se zastavila, nehledaná, nevyhlédnutá.
Vidělas křídla a s údivem jsi pozvedla hlavu.
(Za všeobecné slepoty).
Pak jen drobné kapky, padající na zem,
Padají slzy na studené dláždění.



zpět ...
© 2005 archa.cz