Kázání
2. Korintským 5, 1–8:
(1) Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.
(2) Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.
(3) Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí.
(4) Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.
(5) Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.
(6) Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána –
(7) žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.
(8) V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.
Sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána, píše Pavel. Sdílíte tyto touhy? Myslím, že nejen nevěřící lidé, ale ani my křesťané se k nim nedokážeme jen tak jednoduše připojit. Jde nám hlavně o lepší život teď a tady. A tak sténáme předně nikoli po věčném životě, ale spíš po tom, aby v tomto světě bylo co nejméně důvodů ke sténání. Toužíme například po tom, aby už konečně pominula covidová pandemie a nemuseli jsme žít ve strachu o sebe a své blízké a být všelijak omezováni. Toužíme po tom, aby se nová vláda dokázala poprat s vážnými problémy, které se před ni teď navršily. Toužíme po tom, aby lidstvo dokázalo zastavit změny klimatu, a naše děti a vnuci po nás nezdědili životní prostředí, ve kterém se nedá žít. A samozřejmě také máme tisíc a jedno přání ohledně našich osobních životů: věříme, že nám bude lépe, nebo aspoň nebude hůř.
Odhalit Pavlovy pocity a motivy v tomto oddíle není úplně snadné už proto, že mluví v metaforách a ty se dají vykládat různě. Nezdá se, že by apoštol byl otrávený životem a přál si, aby vše co nejdřív skončilo. Vzhledem k tomu, jakým hrozbám musel coby misionář čelit, jaká trápení prožil, v jakých sporech obstát – bychom se ani nedivili, kdyby toho měl už dost a řekl si: díky, stačilo, Bože, vezmi si mě k sobě. Jeho sténání má ale jinou příčinu než únavu či rezignaci. Sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.
Tím břemenem tedy není samotná pozemská existence, ani to není tíha tělesnosti, která člověka dokáže někdy pěkně skřípnout a přitlačit k zemi. Pavla svírá vnitřní dilema: Byl by nejraději s Bohem, v nebeském příbytku, v nebeském těle. Ale zároveň ví, že do nebeského domova nevede přímý spoj. Nezbytnou přestupní stanicí je smrt. Bez ní nelze u Boha stanout.
K tomuto poznání se Pavel musel probojovat a nejspíš to vůbec nebylo snadné. Podle svých vyjádření v ranějších epištolách zpočátku předpokládal, že se Kristova návratu ještě dožije: spolu s dalšími sestrami a bratry přivítá svého Pána a bude smrti ušetřen. Řečeno jeho vlastními slovy: doufal, že na jeho pozemské tělo bude rovnou oblečeno tělo nebeské. Smrtelnost bude pohlcena životem. Postupem času ale dospěl k poznání, že cesta ke Kristu i pro něj povede skrze smrt. Aby mohl obléci tělo nebeské, bude muset nejprve vysvléct tělo pozemské. A právě to jej trápí.
Stojí za zmínku, že v Pavlově době by mnozí lidé proti tomuto postupu vůbec neprotestovali. Tělo bylo v různých tehdejších filozofických i náboženských proudech vnímáno jako přítěž, jako otravný balvan, který si člověk s sebou musí vláčet. Vždyť to podstatné, to ušlechtilé, co činí člověka člověkem, je přece jeho duše. Tělo duši naopak trvale brání v rozletu, všelijak ji omezuje a strhává ke zlému. Proto někteří označili tělo za vězení či rovnou hrob duše. Podle této představy pak ale smrt vůbec není něco hrozivého, ale naopak okamžik zmrtvýchvstání duše: ta s radostí odhodí své okovy a vznese se do božské sféry, kam přece odjakživa patří. Smrti proto není potřeba se obávat, naopak je možné se na ni přímo těšit.
Je téměř jisté, že Pavel tuto oblíbenou představu znal. A jakkoli se při povrchním čtení může zdát, že je mu blízká, ve skutečnosti ji právě odmítá. Smrt sama není radostná. Smrt není úlevné odhození tělesnosti. Smrt není svátek duše. Smrt je zlá, protože nám bere náš pozemský stan a šat. A to není událost, na kterou bychom se mohli či dokonce měli těšit. Pro Pavla je to hluboký otřes, krize, rozpad. Tělo je přece část mého já. A tato část zaniká. Takže to, co ze mě přetrvá dál po smrti, nejsem tak úplně já, je to jen jakási amputovaná osobnost, zbavená čehosi zásadního. Toto nahé já se samozřejmě vůbec neraduje, ale naopak chce být co nejdřív zase oblečeno, touží být zase celkem a jednotou. Touží po nebeském obydlí, po nebeském oděvu.
Blíží se konec církevního roku a biblické texty pro toto období se dotýkají posledních věcí člověka. Ne jinak je tomu také v dnešním oddíle. A přece si myslím, že tu nejde jen o smrt a posmrtnou naději, ale také o náš postoj k životu. K životu pozemskému, tělesnému, se vším, co k našemu hmotnému bytí patří. Křesťanství dlouhou dobu hledalo správný vztah k tělesnému životu. Nevyhnulo se při tom extrémům a ani dnes se nedá říci, že má tuto kapitolu úplně vyřešenou. Stejně tak je tomu ovšem i v našem ne-křesťanském okolí.
Církev žel byla po dlouhá staletí hlasatelkou nedůvěry až odporu vůči všemu tělesnému. Dodnes na nás mnozí pohlížejí jako na sucharské podivíny, kteří se neumí radovat z pozemského života a užívat si jeho rozličných potěšení. Prý se utápíme v trvalé podmračenosti, oslavujeme utrpení a libujeme si v askezi. Pokud bychom chtěli být škodolibí, mohli bychom to kritikům církve zase hezky vrátit: stačí si všimnout, jak současný kult mladého, zdravého a krásného těla vehnal mnoho lidí do těžkých potíží. Vyvolává třeba poruchy příjmu potravy, nenávist vůči sobě samotnému, posedlost péčí o vlastní tělo. Jak se v dnešní společnosti asi cítí lidé, kteří tyto ideály zářící z obálek časopisů nesplňují? Lidé staří, lidé s postižením, s nadváhou? Těžko říci, co mělo a má horší následky: zda tradiční církevní snižování těla, anebo jeho současné oslavování.
Apoštol Pavel naši tělesnost označuje nejprve jako stan. Snad mu toto přirovnání bylo blízké i proto, že sám stany vyráběl. Tím spíš v této metafoře nemusíme vidět žádnou degradaci, ale spíš realistické zjištění. Stan má ostatně v dějinách Božího lidu důležité postavení – býval to příbytek izraelských kočovníků, ale také obydlí samotného Boha. Stan je jistě křehký, je snadné ho zničit, ale nemáme důvod jím pohrdat. Nemusí být jen provizoriem, ale může být skutečným domovem. Nebo aspoň důležitým útočištěm. Vyhřívané stany v mrazivém období dokážou i dnes mnoha lidem bez domova zachránit život. Co všechno pro nás pozemský stan našeho těla znamená, to si nejvíc uvědomujeme, když přestane sloužit: když onemocníme, zraníme se, nebo se ocitneme tváří v tvář smrti. Jistě jsou lidé, pro které se vlastní tělo stalo opravdu už jen bolestivou a často nesnesitelnou přítěží, až se nakonec rozhodnou svůj stan sami strhnout. Ale ani oni to nedělají proto, že by tělem pohrdali. I oni by přece nejraději žili a těšili se z vlastního těla, kdyby to bylo možné.
K žádnému pohrdání tělem nevede ani další Pavlovo přirovnání. Pozemský šat je jistě s nebeským šatem co do kvality neporovnatelný, ale ani zde z Pavlových slov necítíme žádné opovržení. Šaty jsou pro život nezbytné, jsou naší druhou kůží, chrání nás. Pomocí nich se vztahujeme ke svému okolí a vyjadřujeme sami sebe. Jistě: pozemské oblečení je křehké, opotřebuje se, podléhá zkáze. Stejně jako naše tělo. Ale potřebujeme ho, a proto bychom o ně měli rozumně pečovat.
Vlastního těla si tedy máme vážit jako dobrého Božího daru, ať už vypadá jakkoli, ať zapadá do současných ideálů či ne. Máme se z něj těšit a užívat ho jako dobrý nástroj. Starat se o ně a zároveň se skrze ně starat o druhé. Neotročit jeho potřebám, ale zároveň být vůči nim vnímavý a naslouchat jim.
A přece: ani v pozemském šatu, ani v pozemském stanu nejsme doma u Pána. Pravý domov je jinde. Pavel neříká, že zde na zemi nemáme žádný domov: tento svět je také domovem a dokonce naplněný Božím Duchem, stejně jako naše tělo je chrámem Ducha. Svět, hmota, tělo nejsou bezbožné. Ale nikdy se v nich nemůžeme úplně usadit, není to cílová stanice, je to průchodiště.
Odtud pramení zmíněná Pavlova touha: nechce odejít z tohoto světa proto, že už ho to tu nebaví, otravuje, nudí. Pavel nechce odhodit tělo, z toho má právě naopak úzkost. Chce být ale plně u Boha. A jediná cesta k němu vede branou smrti. Pozemský stan bude stržen, pozemský šat se rozpadne v prach. Budeme před Bohem stát nazí, tedy ochuzení o cosi, co bylo hodnotné a krásné, co k nám neoddělitelně patřilo. Věříme ale, že tato nahota nebude nicotou, nebude koncem, ale návratem k Bohu. Nebeský příbytek a šat je pro nás připraven.
Ondřej Kolář