Kázání
Lukáš 10, 29–37
(29) Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“
(30) Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.
(31) Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.
(32) A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.
(33) Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem;
(34) přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.
(35) Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘
(36) Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“
(37) Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
„Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Touto otázkou začal rozhovor zákoníka s Ježíšem, který nakonec vyústil ve známé podobenství o milosrdném Samařanovi. Ježíš podobenství vykládá proto, aby tazateli přiblížil, co to je láska k bližnímu. Láska k bližnímu se projevuje soucitem, aktivní pomocí – způsobem, kterým se ke zraněnému zachoval Samařan. Za to kněz i levita se zraněnému vyhnuli. Zachovali se k němu lhostejně.
Jako by opakem lásky k bližnímu nebyla nenávist k bližnímu, ale právě lhostejnost.
„Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Podobně se třeba ptáme i my: „Pane, co máme dělat, aby náš život za něco stál? Co má smysl tady i na věčnosti?“ A jistě si někdy přejeme, aby existovala jednoduchá odpověď. Mohla by znít třeba takto: „Chcete-li žít smysluplně, nebuďte lhostejní! Nebuďte lhostejní a pomozte svému bližnímu, pokud uvidíte, že potřebuje pomoc.“
Jenže život je různobarevný a přináší situace, které jsou složité. Někdy může být láska k bližnímu, ona „nelhostejnost k utrpení druhého“ v konfliktu s jinými křesťanskými nároky. Třeba s přikázáním „nezabiješ“.
Jako tenkrát když Mojžíš uviděl, že trpí jeden z jeho bližních, Izraelců. Mojžíš spatřil „nějakého Egypťana“, jak mlátí jednoho z Izraelců a tak Egypťana zabil. Pomoc bližnímu je jistě bohulibá věc – o tom není pochyb. Nebýt lhostejný – to je také jistě něco, co Bůh oceňuje. Ale nastává první problém: „Jak pomoci a do jaké míry? Jaká je hranice v otázce pomoci bližnímu?“
Mojžíš týranému Hebrejci možná opravdu pomohl, možná by místo Egypťana ležel v písku zahrabaný právě on. Samotná Bible jeho čin nehodnotí ani pozitivně ani negativně. O tom, že by to mohlo být správné, co Mojžíš udělal – svědčí třeba to, že v samotném příběhu je u oné vraždy použité stejné sloveso, které je pak v dalších kapitolách spojené s Boží mocí. Stejně jako Mojžíš ubil Egypťana, stejně Bůh prokazuje svoji moc před Egyptem. To, jak Bůh sesílá pohromy na Egypt je pojmenováno stejně. V tom můžeme vytušit vypravěčův záměr, jeho snahu předat čtenářům nápovědu, že Mojžíš nejednal úplně jenom za sebe, ale že už se vlastně nějakým způsobem podílel na Boží osvoboditelské moci.
Ale na druhou stranu mezi řádky čteme i pochybnost o správnosti jeho činu: čteme, že Mojžíš viděl nějakého Egypťana – kterého pak tedy zabil, a o pár veršů dál, když se pak Mojžíš přesunul do Midjánu, aby se ukryl před faraónem, je to právě označení „nějaký Egypťan“ – které přisuzují Mojžíšovi tamější ženy. A zase – ve stejném označení je ukryto spojení – tentokrát důvtipná hříčka – stal se sám nějakým Egypťanem – i když se Mojžíš možná chtěl svým činem připojit zpět k Božímu lidu – vyjít z egyptského dvora mezi své, mezi zotročené a osvobodit je, okolí ho vidí stále jako „nějakého Egypťana“. Protože se tak zachoval. Jako by se svým činem upsal nekrofilnímu Egyptu: „Jsi stejný, jako oni, Mojžíši – když používáš stejné prostředky.“ Mezi řádky je v samotném textu ukryto: „Kdo přistoupí k násilí, i když ve snaze druhé osvobodit, svým jednáním se k páchanému násilí připojuje – posiluje smrt na úkor života. Účel zkrátka prostředky nesvětí.
Starozákonní svědectví Mojžíšův čin ani nevyzdvihuje ani neodsuzuje. Mojžíš mohl, jako Bohem vyvolený jednat podle Boží vůle, ale možná taky jen v záchvatu touhy po okamžité spravedlnosti zabil a zahrabal do písku člověka.
A co by na to řekl Ježíš? Jak by asi bylo vypadalo Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi, kdyby se kněz, lévita i Samařan objevili na scéně už ve chvíli, kdy lupiči chudáka přepadli? Vyzdvihl by Ježíš záchranu bližního třeba i za cenu zabití lupiče nebo by připomenul zásadu ze svého kázání na hoře, která zní: „když tě někdo uhodí do tváře, nastav mu i druhou?“ A jak se vůbec zachovat v situaci, kdy jsou do tváře biti druzí – máme snad nečinně přihlížet a nechat je, aby ještě nastavili druhou tvář? Jak pomoci a jaké prostředky použít?
V minulém století si takové otázky kladli mnozí křesťané tváří tvář hrůzám nacismu i komunismu. Známým příkladem člověka, který podobné otázky promýšlel, byl německý teolog Dietrich Bonhoeffer, na jehož životě je nejednoznačnost a složitost křesťanských nároků zvlášť patrná. Sám byl totiž jednak autorem díla Následování – ve kterém radikálně prosazoval důsledné následování Ježíšova programu Kázání na hoře – tedy i požadavku nenásilí, ale okolnosti 2. světové války ho nakonec přivedli poblíž skupiny, která se pokusila o atentát na Hitlera. Stal se nepřímo součástí aktivního odboje. V životě věci nejsou jednoznačné, jednoduchou odpověď nedostáváme. Jak by vypadal svět, ve kterém by se atentát na Hitlera podařil? Odpověď nedostaneme.
Tak co máme dělat, abychom měli podíl na věčném životě? Můžeme odložit otázku násilí a vrátit se snad k jednoduššímu nároku – čistě jenom k otázce pomoci bližnímu. Ale tady nastává druhý problém – protože nárok lásky k bližnímu se od Ježíšovy doby docela rozrostl. Zatímco Bible vznikala v době, kdy se pojem „bližní“ teprve stával pojmem, který přesahuje vlastní národ, my už žijeme v propojeném světě. Kdysi býval zázrak – ona představa, že by Samařan pomohl člověku prostě proto, že je člověkem… Ale dnes už tradice lidských práv v naší společnosti dělá něco takového normou. Mimochodem i ono přikázání „Nezabiješ“, které Mojžíš o mnoho let později po svém činu předal na poušti Božímu lidu, je v celku desatera formulované jako požadavek v rámci komunity – jako nárok pro svobodného muže v Izraeli.
Dnes se nám ale bližními stávají dennodenně mnozí. Ten, kdo se o dění ve světě zajímá, na utrpení bližního naráží prakticky pořád. A vidí i do tváře těch, kteří utrpení způsobují. Tak co s tím? Ani tady jednoduchou odpověď nenalezneme.
Ale můžeme snad přijmout jako částečnou útěchu a velkou naději právě to, jak se svět od Ježíšovy doby proměnil. Můžeme vidět tradici lidských práv jako pokračující zázrak. Nemusíme propadat beznaději, že nemůžeme každému pomoci, když si uvědomíme, že lidé dennodenně přicházejí s nápady, jak druhým pomoci. Snaha o pomoc druhým lidem bez ohledu na vzdálenost a odlišnost je patrná. Můžeme s nadějí sledovat, že lidé si jsou utrpení druhých vědomi, a nejsou k němu lhostejní. A my sami se můžeme na takové pomoci podílet, každý podle svých možností. I když jsou naše možnosti omezené, nemusíme být lhostejní.
Žijeme ve světě, do kterého Boží království přichází. A v záplavě etických dilemat nám může být povzbuzením, že Boží moc ve světě viditelně působí – tu a tam se podaří přispět k tomu, že život vítězí nad smrtí. Dobré znamení je i to, že nám starozákonní příběhy často připadají až nesmyslně krvavé. Oproti tomu, co se v nich odehrává, má dnes lidský život, alespoň v místě, kde žijeme, daleko větší hodnotu. Desky desatera dříve platné jen pro svobodné muže dnes platí jako etické minimum vyspělého světa rovnocenně pro muže i ženy různých národností. To je něco, za co můžeme být vděční.
Jakoby se ten exodus Izraele z Egypta, ono vyjití ze smrti k životu, vzkříšení života tam, kde dřív vládla smrt, nenápadně táhlo celými dějinami. S pomocí Boží se dnes a denně ve světě stává vyjití od smrti k životu skutečným. Láska k bližnímu vyhrává nad lhostejností.
Boží moc se tajemně projevila ve vzkříšení Ježíše Krista a od té doby inspiruje mnohé k tomu, aby ustupovali od násilí, aby násilí odsuzovali. Inspiruje mnohé, aby raději ošetřovali zraněné, než aby je nechali napospas svému osudu. To všechno jsou věci nesamozřejmé, známky Božího království. Znamení života věčného. Vypovídají o tom, že Bůh s námi má co do činění, navzdory tomu, že jsou naše lidské síly omezené a naše otázky nezodpovězené.
Amen.
Anna Pokorná