Kázání
Marek 5, 1–20
(1) Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské.
(2) Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem.
(3) Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy.
(4) Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit.
(5) A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením.
(6) Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem
(7) a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“
(8) Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“
(9) A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“
(10) A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny.
(11) Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů.
(12) Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“
(13) On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce.
(14) Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo.
(15) Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se.
(16) Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo.
(17) Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin.
(18) Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním.
(19) Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“
(20) Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.
Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin. Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním. Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.
Tento příběh můžeme sledovat z mnoha úhlů pohledu.Každý z účastníků ho vidí trochu jinak – a trochu jinak vidí také svou vlastní úlohu v něm. Na základě toho, co prožili a co v nich zanechalo stopu, budou jednotlivé postavy vyprávět svůj vlastní, jedinečný příběh. Poslechněme nejprve, co nám bude vyprávět hlavní postava – posedlý.
Celý život jsem byl utiskován a zahnán až do hrobů, kde jsem nucen přes den bdít a v noci snít. Spousta lidí za mnou přišla, pokaždé chrastili řetězy a navlékli mi okovy. Jako bych byl zločinec! – Jak ubozí jsou ti lidé. Jak zděšeně se tváří, vystrašeně křičí a zběsile se rozutíkávají do všech stran, když jejich slabé řetězy ze sebe servu. Jak ovečky bez pastýře. Jmenujeme se Legie, bojte se! – Kdo je ten může přede mnou? A proč před ním klečím? – Jak nás našel? Jaké jsou naše šance na poražení syna Boha nejvyššího? Mizivé. Pražádné! Pojďme utéct! Není kam! Támhle, na svahu je stádo vepřů! Zeptejme se, jestli do nich můžeme vstoupit. – Zvládli jsme to! Počkat, co se děje? Oni běží! Stát, ne! Oni skáčou! – Přišel jsem k tobě, Ježíši. Dovol mi být s tebou. Nesmím? Ale proč? Zůstanu tedy zde a budu o tvých činech vyprávět na svědectví ostatních.
S Ježíšem putovala skupina učedníků. V tomto příběhu se o nich moc nemluví – ale přesto: zkusme si domyslet, jak celé drama vnímal jeden z Ježíšových nejbližších.
Když nám Ježíš řekl, že s námi chce lodí plout na protější břeh, vůbec jsem nebyla nadšená. Jsou to pohané, co tam chce? – Proč tam jedeme, oni ani neví, kdo Bůh je. Proč si zrovna oni zaslouží, aby za nimi jel Ježíš. Tolik lidí, kteří doufají, že za nimi přijde Ježíš, tolik nemocných, co čekají na pomoc! Dorazili jsme do krajiny Gerasenské a vystoupili jsme z lodě. Než jsem si stihla vzít své věci, už byl u Ježíše člověk, který byl údajně posedlý nečistým duchem. Žil v hrobech, nikdo ho nedokázal spoutat, už ani řetězy, roztrhal je. Nechápala jsem, co po Ježíši chce. Ježíš mu řekl: duchu nečistý, vyjdi z toho člověka. A pak se zeptal: jako je tvé jméno? On odpověděl: legie, protože nás je mnoho. Ten člověk ho prosil, aby ho nenutil opustit krajinu a aby je raději poslal do vepřů pasoucích se na kopci. Ježíš jim to dovolil a vepři se rozeběhli do moře. Proč ho o to žádali? Proč zrovna do vepřů? Věděli snad, že proti Ježíši nemají žádnou šanci, a tak chtěli učinit aspoň poslední zlou věc? Opravdu jim to stálo za to vběhnout do toho moře? Napáchali tím spoustu škody, takže asi ano. Ale proč jim to Ježíš vůbec dovolil? Věděl, že to udělají, a přesto je do vepřů poslal? Anebo netušil, co mají v plánu? Když jsme vstupovali zpátky do lodě, ten člověk, teď už vyléčený, se zeptal, jestli může jet s námi. Ježíš mu to nedovolil a řekl mu, ať jde zpět a řekne všem, co učinil Pán. Proč nechtěl, ať jde s námi? Myslel si, že jako pohan se nemůže stát učedníkem – a je ho potřeba tady, aby šířil, jak dobrý je Pán. Je mi líto, že s námi nezůstane, byl by to dobrý učedník.
Konečně dejme slovo místním. Do jejich krajiny vstoupil jakýsi neznámý cizinec. Co v nich vzbudil? Jak na něj reagovali? Zeptejme se nejprve pasáka vepřů.
Spoluobčané, právě jsme byli svědky učiněné hrůzy. Všechno vypadalo poklidně. Dokud do naší země nepřišel ten cizinec. A s ním i zkáza. Ten, kterého nikdo nespoutá, běžel za ním. Klečel před ním, jako sluha klečí před svým pánem. Pak se z ničeho nic všechna prasata vrhla z útesu do moře a utonula. Utekli jsme vás varovat. Zamkněte všechny zbývající zvířata! Běžte se přesvědčit, jestli mi nevěříte. Ztratili jsme obživu. Řemeslo předávané z generace na generaci. Dělával jsem ho s láskou, tak jako můj otec a před ním i jeho otec. Nechápete to, když říkáte, že jsou to nečistá zvířata. Skutečnost je jinde. Jsou čistotnější než většina lidí. A celé stádo je teď pryč. Mrtvé. Co je to vůbec za člověka? Když toto potkalo naše prasata, co udělá nám? Prosíme, pusťte tuto zem. Vesnice teď bude mít hlad a lidé se vás bojí.
A konečně na řadu přicházejí místní obyvatelé. Nevíme, co si každý z nich o Ježíši myslel. V našem příběhu vystupují spíš jako jednolitý dav. Nechejme promluvit pár z nich.
Do naší krajiny přišel Ježíš, ten, jenž pochází z Judského království. Přinesl smrt, záhubu, utrpení. Proč raději nenechal démony v tom jednom nešťastníkovi. Proč je vpustil do našeho dvoutisícového stáda. Démoni snad posedli naše vepře. Vždyť nás mohou všechny zabít. – Nemohou. – Všichni vepři jsou mrtví, právě to oznámil jeden z pastýřů. – Cože? – Démoni je vtáhli do moře. Krvavého moře. Tam, kam my nemůžeme. Dva tisíce vepřů jsou ztraceny. Z čeho odvedeme daně říši? Nemáme ani dostatek peněz na koupi nového dobytka. Z čeho budeme žít my? Nemáme žádné zásoby. Co dám k jídlu svým dětem? Židovský král přinesl utrpení. Pryč s Židy!
V příběhu jsou ve hře velké síly. Člověk je vůči nim úplně bezbranný. Cloumají s ním, nutí ho dělat věci, které sám nechce, strhávají ho k ničení i sebe-ničení. To není moc optimistický pohled na člověka. Nejsme páni ve své vlastní duši. Snadno ji může opanovat někdo cizí, vetřelec, který se v nás usadí a pak řídí naše myšlení, emoce a jednání.
Ten příběh není jen o jednom šílenci. Každý z nás se můžeme stát posedlými, někdy stačí docela málo a už jsme ve vleku čehosi a těžko se toho zbavujeme. Posedlost v dnešním příběhu je vykreslena hodně barvitě, ale ve skutečnosti může mít a často mívá nenápadnou podobu. Nemusí se vůbec jednat o vážné duševní onemocnění. Není svým způsobem posedlý někdo, kdo je dlouhé roky či desetiletí stravován nenávistí, kdo nedokáže odpustit? Není posedlý někdo, komu rodiče vštěpovali, že není dost dobrý a on si toto zranění s sebou nese hluboko do dospělosti? Není posedlý někdo, kdo potřebuje mít stále víc moci a peněz k tomu, aby sám sebe mohl pokládat za hodnotného?
Kolik různých posedlostí sídlí v hlubinách našich duší. Kolik vnitřních temnot nám ztrpčuje život. Kolik vztahů je natolik zauzlených, že je už nikdo nedokáže rozplést. Kolik životních příběhů se dostalo do slepých uliček, z nichž – zdá se – není východiska.
Ano, bojujeme s tím, nechceme se nechat zotročit, snažíme se prokopat ven. Však i ten posedlý z dnešního příběhu se možná snažil, ale co zmůže jeden člověk proti legii démonů? Co je to za sílu, která dokáže pohnout dva tisíce prasat? Jak se jí může ubránit jeden člověk?
Tedy: Jak z toho ven? Ježíš přináší vysvobození. Ježíš dokáže to, co my obvykle neumíme: oddělit zlo od jeho nositele, oddělit parazita od hostitele. Ježíš zlo nijak nezlehčuje a neomlouvá. Tím, že z lidí vyháněl zlé duchy, Ježíš naopak ukazoval, že zlo má ohromnou moc a nelze ho podcenit. Současně tím ale projevil své milosrdenství. Pro Ježíše nejsme totožní se svými vinami, i když se tak často sami cítíme. Pro Ježíše nejsme totožní se vším, co jsme v životě pokazili, i když se nám zdá, že se už nedá nic napravit. Pro Ježíše jsme Boží děti, i když nás právě ovládá někdo jiný. V Ježíši si nás Bůh bere zpátky k sobě, hlásí se k nám jako ke svým dětem a vysvobozuje nás z otroctví.
Ale vidíme, že to není jen tak. Změna je možná, ale něco člověka stojí. Okovy jsou rozbité, ale člověk z nich musí sám vykročit, tedy: tu svobodu přijmout. Posedlý z Gerasy o tuto svobodu stál, vděčně ji od Ježíše přijal a chtěl se dokonce stát jeho učedníkem. Nakonec se stal jedním z prvních misionářů – nebo možná úplně prvním – mezi pohany. Zvěstoval lidem o velikých věcech, které mu Pán učinil.
Ostatní to ale viděli jinak. Nechtěli změnu, nechtěli vysvobození. Legie těch slušných a spořádaných. Přece nemají nic společného s tamtím podivínem žijícím v hrobech. Nejspíš ocenili, že ho Ježíš vyléčil, cítili se bezpečněji. Ale Ježíšova další přítomnost by je naopak krajně znejistila. Víc od něj prostě nepotřebují, vždyť oni sami jsou v pořádku, jich se démoni netýkají, tak proč by se do jejich záležitostí měl teď někdo plést. Navíc, když ten někdo není jen tak někdo, ale člověk, který dokáže takové veliké věci. Oni ale žádné velké věci od něj už nežádají. Chtějí jen, aby co nejrychleji zmizel.
A tak Ježíš odchází. Nevnucuje svou záchranu těm, kdo o žádnou nestojí. Nevnucuje se. Respektuje volbu gerasenských. Krajinu opustili nečistí duchové a opouští ji i Ježíš. Na jak dlouho ale zůstane čistá? Kdy se objeví další démonská legie a co spáchá? Možná, že už tam někde je a čeká na svou příležitost. Nezapomeňme ale: zůstává tam ten kdysi posedlý. Nyní všem zvěstuje velké Boží činy. Doufejme, že jeho slova nezapadnou.
Amen.
Ondřej Kolář a mládež sboru