Kázání
Galatským 5, 1–6:
(1) Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.
(2) Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.
(3) Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon.
(4) Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.
(5) My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí.
(6) V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
Co je pro nás, dnešní křesťany tou obřízkou? Co do evangelia vsouváme jako jakousi dodatečnou podmínku, kterou ještě musíme před Bohem splnit? Nebo ještě jinak: co je tím břemenem, které klademe na druhé i na sebe samotné, a připravujeme se tak o svobodu, darovanou v Kristu?
Že je svoboda křehká věc, o tom se přesvědčujeme v posledních letech dostatečně. Po listopadové revoluci se nějakou dobu skutečně zdálo, že politická svoboda je jednou pro vždy vybojována a nikdo nám ji nemůže vzít. Do svobodných časů jsme vstoupili jako do nové dějinné epochy, před kterou se už nelze vrátit zpět. V jedné z písní se tehdy zpívalo: už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně. Dnes se ale ukazuje, že řada lidí na dobu nesvobody vzpomíná s nostalgií. Možná se do ní nechtějí přímo vrátit, ale jsou vděčni za to, když mohou kus své svobody vyměnit za pocit, že se o ně kdosi postará a vyřeší za ně všechny problémy. Řečeno s apoštolem Pavlem: jsou připraveni na sebe dobrovolně vzít otrocké jho, protože jim přináší pocit jistoty a bezpečí.
Není úplně jasné, proč si svobody v Kristu nevážili ti, kdo po nově obrácených křesťanech požadovali obřízku. O jejich důvodech Pavel nic bližšího neříká. Ale dalo by se usoudit, že byly podobné těm, které zaslechneme i dnes, jen v jiných souvislostech. Obřízka symbolizovala úctyhodnou náboženskou tradici. Dlouhá staletí bylo možné se o ni opřít. Ztělesňovala pevnou identitu Božího lidu v rozbouřených dobách.
Ano, obřízka byla tím, čemu se dnes říká tradiční hodnota. Tradiční hodnoty dávají jedinci i společnosti řád, stabilitu, orientaci ve světě. A teď přijde jakýsi Pavel, který těmito hodnotami pohrdá a chce nám je vzít. Co to bude za křesťany, když nebudou dodržovat Boží zákon? Budou úplně vytržení z kořenů, nevázaní liberálové, progresivisté – a můžete si volně doplnit další nálepky, které samozřejmě v Pavlově době ještě nebyly známé, ale dobře vystihují postoj zastánců posvátných tradic.
Pavlovo odmítnutí obřízky a dalších nařízení židovského zákona mělo světodějný význam. Stoupenci tradic měli svým způsobem pravdu: církev se definitivně vydělila z židovského společenství a vydala se na cestu dějinami jako samostatné náboženství. Nestalo se tak ale kvůli nezávaznému liberalismu, ale z vnitřní nutnosti. Nová identita v Kristu byla dostačující, nebylo potřeba ji zajišťovat dalšími rituálními úkony a náboženskými pravidly.
Ba co víc: všechny pokusy uvalit na křesťany židovské předpisy nebyly pro Pavla ničím menším než pohrdáním Kristem. Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje, říká Pavel. Jako byste Krista vůbec nepřijali. Kdo prosazuje obřízku, vrací se vlastně zpět před Krista, bere na sebe sám okovy, které Kristus rozlomil. Prokazuje, že Krista nebere dost vážně, protože si potřebuje spásu pojistit ještě něčím dalším. Možná se nám zdají být Pavlovy výtky hodně ostré, ale pro něj byl tento spor naprosto zásadní: V sázce bylo jádro křesťanské víry. Smím se na Krista plně spolehnout, anebo musím pro spásu ještě něco dodatečného udělat?
Dnes slavíme den reformace, a proto se sluší připomenout, že právě tato a podobná Pavlova slova byla pro reformátory nesmírně důležitá. Sola gratia, pouhou milostí jsme zachráněni, to je základní kámen reformace. Ke spáse v Kristu není třeba z lidské strany nic dodávat, opakoval po Pavlovi Martin Luther, protože vnímal, že tato pravda byla v tehdejší církvi zastřena. Věřící žili v trvalé nejistotě, zda projevují dostatek zbožnosti, lásky a pokání. Bůh pro ně nebyl především odpouštějícím otcem s otevřenou náručí pro každého, ale přísným soudcem, který si na každého člověka vede složku.
Také Luther si vysloužil obvinění, že svým vystoupením podkopal pravé náboženství a otevřel dveře lehkovážnosti a nevázanosti. Když jedinou postačující podmínkou naší záchrany je víra v Krista, pak je to přece konec morálky, tvrdili mnozí. Lidé už se nebudou bát pekla a budou si dělat, co chtějí. Ano, také Luther se svým současníkům jevil jako bořitel tradičních hodnot.
Vraťme se ale k úvodní otázce: co je pro nás dnes tou obřízkou, tím naším dodatkem, který potřebujeme přidat k Boží lásce? Myslím, že se dnes Pavlův zápas přesunul z oblasti teorie do lidských srdcí a praktických postojů. Nejspíš žádný křesťan, bez ohledu na své vyznání, by neřekl, že Kristův kříž a vzkříšení pro naši spásu nestačí a je nutné je ještě čímsi lidským doplnit. Je potřeba se ale ptát, jestli církev tuto bezpodmínečnou Boží lásku skutečně odráží. Jinak řečeno: jsme opravdu přijímajícím společenstvím, nebo si přece jen klademe nějaké podmínky?
Mnozí lidé se v církvi nemohou cítit jako doma, protože se na ně pohlíží skrz prsty. Často si musejí vyslechnout vpravdě hrozivou větu: Bůh tě má rád, ale…! A teď následuje výčet toho, co by měli dělat jinak, aby si Boží lásku zasloužili. Jenže toto lidské „ale“ není nic jiného než výraz pochybnosti o Boží lásce. Výraz nedůvěry v Boží odpuštění. Toto „ale“ je právě onou obřízkou, která se může jevit jakou maličkost, ale ďábel se – jak známo – skrývá v detailu. Boží láska je s jakýmkoli lidským „ale“ neslučitelná. I kdyby tímto „ale“ měly být pověstné tradiční hodnoty, bez nichž se prý naše civilizace brzy zhroutí – a které ve skutečnosti s křesťanstvím nemají mnoho společného. Všechny dodatečné, lidmi stanovené podmínky jsou okovy, od nichž nás Kristus osvobozuje.
Myslím nyní na věřící s odlišnou sexuální orientací, kteří jsou v mnohých církvích donuceni skrývat svou lásku a je jim doporučováno buď žít osamoceně, anebo předstírat manželství s někým, komu se nemohou odevzdat, ani při sebevětší snaze. Myslím na všechny rozvedené, kteří nemohou přistupovat k eucharistii, a nikdo se nezajímá o to, co stálo za krachem jejich manželství. Myslím na všechny, kdo se nějak vymykají a nepasují do obrazu spořádaného středostavovského křesťana. Myslím na lidi třeba z bohnické nemocnice, kteří nejsou předpisově zbožní a mnohé projevy jejich víry jsou pro tradiční evangelíky těžko stravitelné. Myslím také na lidi, kteří mně osobně jsou dost nesympatičtí, protože volí odpudivé politické strany a já nemám dost času a trpělivosti se ptát, co je k jejich postoji vedlo a čím se trápí. Nejprve dej svůj život do pořádku – a pak můžeš mezi nás, říká všem těmto lidem církev, místo aby jim zvěstovala evangelium.
Nakonec se ale musím zeptat: co když tím otrokářem někdy jsem já sám sobě? Přijímám Boží lásku v Kristu skutečně bezvýhradně, umím ji vztáhnout na svůj život, žít z ní? Počínám si opravdu jako Bohem milovaný? Spoléhám se ve svém životě plně na Boha, anebo tak trochu i na jiné opory? Stačí mi, že mám bezpodmínečnou hodnotu v Božích očích, anebo si ji musím dokazovat jinými způsoby, třeba snahou získat moc, obdiv a společenský statut? Je-li tomu tak, pak už ale nejsem úplně svobodný: potřebuji dostávat pravidelnou dávku uznání od druhých, například lajků na sociálních sítích.
Apoštol Pavel říká: V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Tu první část jeho výpovědi bychom mohli trochu pozměnit. Obřízka už nás totiž dávno netrápí a reformační spor ohledně víry a skutků je také za námi. Co nás ale trápí velmi, je otázka, na čem v životě záleží. Na této otázce se za dva tisíce let nic nezměnilo. Záleží ti skutečně na tvém vztahu k Bohu? Na co se v životě spoléháš? Pavel nás vyzývá, abychom se nebáli spolehnout jedině na Boha a přestali si budovat různé dodatečné jistoty. Vždyť různé techniky sebepotvrzení nakonec k cíli nevedou. V touze zažít pocit vlastní hodnoty upadáme jen do závislosti na tom, co nám tuto hodnotu domněle dává. V Kristu naopak smíme být svobodní, protože se nám toho rozhodujícího ujištění už dostalo. Smíme v něm pevně stát, ať se s námi a kolem nás děje cokoli.
Ondřej Kolář