Mezinárodní bohoslužba 5. 9. 2021 s konfirmační slavností

Kázání

Sestry a bratři, milí konfirmandi, milé konfirmadky, milí rodiče,

zajímalo by vás, jaké byl Ježíše dítě? Jaké měl dospívání, jak vycházel se svými rodiči nebo sourozenci? Mě by to zajímalo hodně, ale nedá se nic dělat, bible nám k tomu neříká nic. Tedy až na jednu výjimku. Tou je příběh, který jsme právě slyšeli.

Je pravda, že mnohem později, v pobiblické době, vznikly různé historky o Ježíšově dětství, které jsou zjevně výplodem zbožné fantazie. Vypráví se v nich třeba, že malý Ježíš vyráběl z hlíny vrabce a pak je oživoval, anebo jednoho kluka, který ho rušil při hře, proměnil v suchý strom. Ten dnešní příběh je jiný. Odehrál se, když bylo Ježíšovi dvanáct let, tedy přibližně tolik, co vám, konfirmandům. Pro nás, rodiče, je to doba napjatého očekávání. Naše děti se postupně staví na vlastní nohy, přebírají čím dál větší díl odpovědnosti za svůj život. Ptají se: Kým chci být? Čeho chci dosáhnout? Jaké hodnoty chci zastávat? A my, rodiče, se ptáme: Byla naše výchova k víře úspěšná? Neodhodí dítě spolu s rodičovskou autoritou i autoritu Boží?

Každý člověk, který byl vychován ve víře, se jednoho dne ocitne na rozcestí. Buď jeho víra dozraje a stane se dospělou, anebo skončí někde na půdě mezi odloženými autíčky a plyšáky. My dospělí křesťané, ať už jsme věřící od dětství či ne, jsme vlastně všichni konvertité, máme za sebou zkušenost obrácení. Buď jsme se obrátili od nevíry k víře, anebo od dětské víry k víře dospělé. Obojí obrácení je ale stejně hluboké.

Dospět ve víře znamená přehodnotit obraz Boha, který nám vtiskli rodiče – nejen tím, co nám o Bohu říkali, ale především tím, jak se sami chovali. Protože právě podle vlastních rodičů jsme si utvářeli svou představu o Bohu.  Dospělá víra je připravena své představy o Bohu neustále poopravovat, nechat se Bohem vždy nově oslovovat a překvapovat.

Dospět ve víře musel také Ježíš. V našem příběhu jej nacházíme v jakémsi rozkročení: jednou nohou je ještě v rodičovském domě, ve zbožnosti, kterou mu Marie s Josefem předali, v zákonem stanovených předpisech. K nim patří také pravidelná pouť o svátcích do jeruzalémského chrámu a účast na obětech. Ježíš se tomu všemu podřizuje, jde s rodiči i ostatními poutníky. Druhou nohou ale Ježíš vykračuje z důvěrně známého a bezpečného prostředí a vydává se na samostatnou cestu. Na místo poslušnosti rodičům nastupuje poslušnost vůči samotnému Bohu.

Pro Ježíše to nejprve znamená skutečně se vzdálit svým rodičům, odejít od nich, zůstat bez jejich dozoru, dělat v tuto chvíli to, co on sám pokládá za správné, a zodpovídat se za své jednání jedině Bohu. Neutíká svéhlavě z domova, aby se tam po čase s ostudou opět vrátil. Nepohrdá tím dobrým, co mu rodiče dali. Hledá pouze svoje místo ve světě, tak jako každý dospívající člověk. A hledá svoje místo před Bohem. Stojí před ním tváří v tvář, bez jakýchkoli prostředníků. V tomto hledání a nacházení ho nemůže nikdo nahradit.

Své místo zpočátku nalézá v chrámu. Usedá mezi učitele a hovoří s nimi. Svým chováním sice ostatní uvádí v úžas, avšak nepůsobí jako mladí nafoukaní géniové, kteří snědli všechnu moudrost světa. Ježíš nejen mluví, ale umí se také ptát a naslouchat. V rozhovorech poznává svou jedinečnou cestu s Bohem.

Ježíšovi rodiče mají pochopitelně strach, kam se jejich syn poděl. Především ale musejí vzít na vědomí, že nyní už Ježíš není jen jejich. „Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali“, volá vyčítavě Marie. Ježíšova odpověď je dost příkrá: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Tím vlastně chce říci, že vedle otce, který ho živil a vychoval, je tu ještě Otec nebeský. Ta větší a zásadnější poslušnost náleží jemu, tedy Bohu. Josef s Marií Ježíše hledali v davu poutníků, ale mezitím si ho tam našel Bůh sám. 

Ježíš nepřestává být synem svých rodičů, ale do tohoto vztahu vstupuje nový, mnohem zásadnější vztah, který bude Ježíše rozhodujícím způsobem určovat. Rodiče poznávají, že jejich úloha pomalu končí, i když úplně nerozumějí a ani nemohou dohlédnout, co všechno to obnáší. A možná smysl Ježíšovy cesty nikdy zcela nepochopí, tak jako ji nepochopili ani Ježíšovi učedníci.

Pouze o Marii se tu říká, že vše uchovávala ve svém srdci. Její neporozumění ji nepřivedlo k zoufalství, ale k dalšímu přemýšlení, otevřenému pro Boha a jeho oslovení. Také Marie se musela čemusi novému naučit. Také my rodiče se musíme naučit, že naše děti nejsou naším majetkem. My všichni patříme Bohu.

Milí konfirmandi, také vy se ptáte a budete ptát, jaké je vaše místo ve světě a před Bohem. Ale také my dospělí se často ptáme, protože ani my nejsme s odpovědí nikdy hotoví. Jaké je právě teď to místo, kde jde o věci mého nebeského Otce a kam si mě proto Bůh povolává? Nejen v dospívání, ale ve všech časech se stejně jako Ježíš ptáme, co s námi Bůh zamýšlí. A ptáme se na to třeba také druhých, kteří třeba mají více zkušeností, pokročili na cestě víry dál, anebo nám prostě jen poskytují jiný a čerstvý pohled na nás samotné. Také proto je tu církev, tedy společenství, kde můžeme své zkušenosti s Bohem sdílet a vzájemně se obohacovat.

Milí konfirmandi, nyní jste vyznali před sebou, před Bohem i před námi všemi, že chcete sami, z vlastního rozhodnutí vstoupit do příběhu o Ježíši Kristu. Poznali jste totiž, že v tom příběhu jde i o vás. Zároveň možná tušíte, že cesta s Bohem, cesta následování Krista nebývá vždy jednoduchá.

Nejste v tom ale sami. Jste v tom spolu s námi ostatními, kteří vás doprovázíme a doprovázet budeme. Ale co je nejdůležitější: Bůh je v tom s vámi taky. Konfirmace, tedy potvrzení, znamená nejen to, že jste nyní potvrdili své odhodlání stát se křesťany. Utvrzení přichází také z Boží strany: Bůh vám posílá na pomoc svého Ducha. On vás podrží, když budete padat, on vás přivede na správnou cestu, když budete bloudit. A on vám připomene, že vás nic nemůže oddělit od Boží lásky, ať už se váš život bude odvíjet jakkoli.

Amen.

Ondřej Kolář