Kázání
Skutky apoštolské 6, 1–7:
(1) V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
(2) A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.
(3) Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.
(4) My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
(5) Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.
(6) Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.
(7) Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.
Církev, která se zrodila v Jeruzalémě po Letnicích, rostla působením Ducha svatého. Počet učedníků, kteří uvěřili a následovali Ježíše, narůstal. Jistý badatel odhaduje, že počet členů jeruzalémské církve v té době činil 20 – 25 000 osob. V důsledku toho se objevovaly problémy, které bylo třeba řešit. Dnešní text ukazuje jeden takový příklad. Helénští Židé si stěžovali na hebrejské Židy, protože jejich vdovy byly při každodenním rozdělování jídla přehlíženy. Převládá názor, že „hebrejští Židé“ zde označují ty, kteří se narodili a vyrostli v Palestině, a „helénističtí Židé“ označují Židy z diaspory, kteří žili v cizině a vrátili se do Palestiny, aby se usadili. Tyto dvě skupiny nejspíš nestály proti sobě kvůli jasným teologickým a ideovým rozdílům. Hebrejští Židé mluvili především aramejsky a možná znali i trochu řečtiny, která byla v té době úředním jazykem východního Středomoří. Helénističtí Židé naproti tomu pravděpodobně mluvili převážně řecky a aramejštinu znali jen málo nebo vůbec.
Protože Židé považovali za čest být pohřben v zemi Izrael, říká se, že mnoho Židů žijících v zahraničí se vrátilo, aby strávili poslední roky života ve své vlasti. V důsledku toho se do Jeruzaléma přistěhovalo mnoho židovských vdov z diaspory a jejich živobytí se přirozeně stalo sociálním problémem města. V souladu s biblickým učením o péči o vdovy vykonávaly tehdejší židovské synagogy dva druhy pomoci chudým. První z nich bylo vyplácet nejchudším lidem v každé oblasti každý pátek obnos v hodnotě čtrnácti jídel. Druhá pomoc byla rozdávání jídla v miskách potulným cizincům. Není jisté, zda „helénské vdovy“, o nichž se v textu hovoří, byly členkami jeruzalémské církve, či nikoli. To, čím se tehdejší pomoc církve lišila od pomoci synagogy, byla skutečnost, že šlo o „každodenní rozdávání jídla“. Důvod, proč se tak dělo každý den, není v textu zmíněn. Naznačuje se pouze, že to mnoho lidí potřebovalo, nebylo možné se tomu vyhnout a vyžadovalo to mnoho času a peněz.
Helenističtí židovští věřící si však stěžovali na pomoc církve. Zdá se, že v rámci této služby se s helénistickými vdovami zacházelo hůře než s hebrejskými vdovami nebo byly někdy z dávek vynechány. Proč k tomu docházelo nebo jak byly stížnosti vyjadřovány, není přesně známo. Text pouze říká, že ti, kdo těmto potřebným vdovám byli nablízku, situaci rozpoznali a informovali o ní církev. Církev tento problém vzala vážně a pokusila se ho postupně řešit. Řešení, které poskytlo dvanáct apoštolů, nebylo žádné kárání nebo ignorování ani hebrejských, ani helénistických členů. Svolali „všechny učedníky“ dohromady. Použití termínu „učedník“ zde naznačuje, že i přes své rozdíly byli ve své ochotě následovat Ježíše stejní. V tomto shromáždění zaznělo: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
Skutečnost, že apoštolové stavěli do protikladu „modlitby a kázání“ na jedné straně „službu při stolech“ na straně druhé, není třeba vykládat tak, že druhá práce je horší než ta první. Pro oba úkoly se tu běžně používá slovo diakonia, které znamená „služba“. Tváří v tvář naléhavému problému se apoštolové nejprve zamysleli nad tím, zda jsou na správné cestě. Tedy zda plní poslání, které jim Bůh svěřil – vydávat svědectví o evangeliu. Přitom si uvědomili, že s přibývajícím počtem lidí a služeb v církvi zanedbávají – nebo mohou zanedbat – modlitbu a službu slova. To neznamená, že si nevážili pomoci chudým. Kdyby tomu tak bylo, ani by nenavrhli zřízení sedmi diakonů pro tento úkol. Byli přesvědčeni, že je obtížné řádně vykonávat službu pomoci, když není řádně vykonávána služba modlitby a kázání. Proto navrhují tyto dvě služby rozdělit. Nechtěli tím obě služby zcela oddělit, ale spíše doufali, že každá z nich bude řádně vykonávána, aby se obě mohly vzájemně ovlivňovat a společně přispívat k šíření evangelia.
„Vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ Podle těchto pokynů daných apoštoly volí jeruzalémská církev sedm diakonů. Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Všech sedm zde uvedených osob mají řecká jména. Jen na základě této skutečnosti nelze usuzovat, že všichni byli helénističtí Židé. Mnoho Židů, kteří se v té době narodili a vyrůstali v Palestině, mělo řecká jména. Avšak vzhledem k tomu, že Lukáš, autor Skutků, zde uvádí pouze řecká jména a že přímým podkladem pro jejich výběr byla stížnost helénistických Židů, je velmi pravděpodobné, že všichni byli helénistickými Židy. Byli snad helénističtí Židé jediní, kteří byli v této církvi „plni Ducha svatého a moudrosti, kterou je třeba chválit“? Pravděpodobnějším vysvětlením může být, že církev usoudila, že právě těchto sedm lidí je za stávajících okolností vhodnějších pro vykonávání požadované služby a zároveň pro utváření jednoty církve. Je-li tomu tak, byla tehdejší jeruzalémská církev ochotna změnit sama sebe do podoby, která by mohla optimálně reagovat na novou výzvu, jíž čelila. Namísto přizpůsobení služby stávajícímu systému se církevní systém změnil tak, aby byl vhodnější pro novou misijní situaci.
Důsledky takového rozhodnutí církve jsou stručně popsány v 7. verši. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru. V Jeruzalémě se tedy začaly objevovat další kněží, kteří přijali víru. V těchto pasážích odkazujících na šíření evangelia a růst církve vidíme, že výsledky byly úspěšné. Existuje však ještě jeden aspekt, který je stejně důležitý jako tento úspěch. Pokud si přečtete druhou část Skutků, zjistíte, že evangelium se šíří také mimo Jeruzalém, do Judska, Samařska, Malé Asie a dnešní Evropy, a to nejen mezi Židy, ale také mezi pohany. A je vidět, že lidé, kteří měli v tomto díle významnou úlohu, byli helénističtí Židé. Kromě Štěpána a Filipa byli helénistickými Židy také Barnabáš a Pavel a neznámí křesťané, kteří v Antiochii poprvé hlásali evangelium Řekům. Důležité zde není, zda se jedná o hebrejského nebo helénistického Žida. Jde o to zamyslet se nad důsledky reakce církve na vzniklé problémy. Když církev vážně reagovala na problémy, které se objevily v podobě stížností a rozhořčení, a pod vedením Ducha svatého učinila příslušná rozhodnutí, otevřela cestu novým lidem k aktivní účasti na Božím díle a stala se vynikající přípravou na to, co se Bůh chystá vykonat.
I v naší církvi existují rozdíly mezi lidmi podle etnické příslušnosti, jazyka, kultury, tradice, pohlaví nebo generace. Po dlouhé době společného soužití jsme se možná naučili hodně o tom, jak společně žít, aniž bychom na sebe příliš naráželi. Prostřednictvím dnešního textu si však myslím, že v církvi by měla občas zaznít nejen slova ohleduplnosti a povzbuzení, ale také slova stížností a nelibosti. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se stížnosti a stížnosti daly vyjádřit pokud možno slušně a v lásce, ale i kdyby ne, měly by tyto hlasy v církvi zaznít. Kdyby helénističtí Židé nevznesli otázku přehlížení helénistických vdov při církevní pomoci, církev by možná byla klidná, jako by se nic nestalo, ale příležitost k tomu, aby se církev zamyslela sama nad sebou a nově se připravila na Boží dílo, by nedostala. Církev, do níž se nepřenáší sténání těch, kdo trpí v její blízkosti, není dokonalou církví, ale církví zaměřenou na sebe, není pokojnou církví, ale církví ochromenou. My všichni křesťané bychom měli být těmi, kdo do církve vnášejí ty stížnosti a sténání, které slyšíme kolem sebe. Spíše než abychom kvůli tomu církev opouštěli, měli bychom se stát lidmi, kteří na jejich základě dokážou církev přehodnotit.
Církev není společenství, které existuje samo pro sebe. Je tu pro spásu světa. Když na toto misijní poslání nezapomínáme, může církev dobře využít stížností a nářků někoho kolem nás pro Boží poslání. Situaci člověka, který se nachází v nouzi nebo bolesti, nejprve vnímá člověk z podobného prostředí, úzce s ním spojený. Různorodost uvnitř církve znamená, že stejně rozmanitá a početná jsou i tykadla, která církev natahuje směrem ke světu. Církev musí takto získaným signálům naslouchat. A ve snaze na ně vhodně reagovat by se měla vždy umět reformovat. Jak se říká: „Církev nemá misie, ale misie má církev.“ Bůh přetváří svou církev pro své poslání. Drobné věci, které dnes děláme v lásce, mohou být skvělou přípravou na to, co se Bůh chystá udělat.
Amen.
Kwanghyun Ryu