Kázání
2. list Korintským 4, 7–10
(7) Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
(8) Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích;
(9) jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.
(10) Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Všichni známe to rčení: musíme to nějak vhodně zabalit. Tím samozřejmě nemáme na mysli přípravu narozeninového dárku, ale nutnost podat nějakou informaci či prosbu tak, aby dotyčného příliš nezaskočila a byla pro něj stravitelná. Někdo by řekl, že je to vlastně navádění k neupřímnosti: když neumíme věci sdělit přímo a bez obalu, musíme svou záležitost diplomaticky zakamuflovat. Jiný by cynicky dodal, že je to přece právě obal, který prodává: když je dostatečné lákavý, pak si zabaleného zboží všimneme a začneme se o ně zajímat. Obal je nepostradatelný, protože dokáže zaujmout a ještě nás přesvědčit o tom, že se uvnitř skrývá něco, bez čeho se určitě neobejdeme. Obal jistě také chrání, ale současně také vhodně zakrývá a maskuje to, co nemá být viděno, a naopak upozorňuje na to, co má být nejvíc na očích.
Tento poklad máme v hliněných nádobách, říká apoštol Pavel. Poklad je evangelium, které neseme a zvěstujeme. A nádoby – to jsme my. Připusťme, že podle marketingových měřítek zvolil Bůh hodně nešťastnou strategii. Aby mezi lidmi co nejvíc rozšířil dobrou zprávu o Ježíši Kristu, měl by ji přece nejprve dobře zabalit. Jinými slovy: zvolit si takové posly, kteří mu budou dělat dobrou reklamu. Obal by měl odpovídat obsahu, měl by ho důstojně propagovat, a ne mu dělat ostudu. Svěřit evangelium obyčejným, chybujícím, křehkým lidem – to je, jako bychom briliantový prsten zabalili do toaletního papíru a pokoušeli se s tím na někoho udělat dojem. Jestliže nablýskaný obal dokáže prodat i pochybný výrobek, pak chatrný obal odradí i od toho nejvzácnějšího artiklu.
Proč tedy Bůh svěřuje své bohatství právě nám? Neztratíme ho po cestě, neušpiníme ho, nerozbijeme ho? Ano, to všechno se může stát a také se to stává. A přece Bůh volí tuto na první pohled riskantní cestu. To je způsob, jak Bůh s námi lidmi jedná. Na biblických hodinách nyní čteme knihu Exodus a tam na tuto Boží strategii narážíme často. Izraelci rozhodně nejsou líčeni jen jako chudáci a oběti egyptského predátora. Hospodin, potažmo izraelský vůdce Mojžíš, musí neustále bojovat s jejich nedůvěrou, malomyslností a reptáním. Z jejich chování nikterak nevyplývá, že by si je Bůh vyvolil kvůli jejich mimořádným vlastnostem a schopnostem. Proč právě tento nepatrný národ měl být svědkem Boží záchrany? Stejnou otázku bychom si mohli položit u mnoha dalších biblických postav.
Avšak nejen všelijací bibličtí hříšníci, ale nakonec také Ježíš sám byl takovou hliněnou nádobou. Sice o něm vyznáváme, že byl bez hříchu, ale to neznamená, že by byl utvořen z nerozbitného materiálu. Nevystupoval jako neprůstřelný akční hrdina, který od sebe odrazí stovky střel a vedle toho jich tisíc rozdá. Ježíš na sebe přece vzal naši hliněnost, naši stvořenost z prachu země, naši lidskost. Až do trpkého konce. Mnozí lidé kolem něj si přáli, aby coby mesiáš působil úplně jinak. Žádná laskavost a mírnost, ale tvrdost, pevná ruka, nemilosrdné odstranění všech nepřátel! Jenže – jak by mohl člověk, hlásající Boží bezpodmínečnou lásku a odpuštění, být zároveň Božím bojovníkem s mečem v ruce? Ježíš nejen slovy, ale svým jednáním ukazoval, jak Bůh jedná v tomto světě. Násilí, donucování a šíření strachu nejsou Božími nástroji. Bůh se s námi chce potkávat ve svém slovu, v hlasu jemném, tichém a křehkém, který je možné překřičet a umlčet.
A není takovou hliněnou nádobou Božího slova také bible? Mnozí se pohoršují nad tím, kolik v ní najdeme třeba zeměpisných nepřesností nebo různých verzí téhož příběhu. Jiní by tyto chyby a nesrovnalosti raději ani neviděli, a tak je všelijak krkolomně omlouvají anebo rovnou zamlčují. Ale vždyť se jedná o svědectví omylných lidí víry. Bible nebyla Bohem nadiktovaná, jak si kdysi teologové představovali. A přece v těchto svědectví různých lidí z různých dob a z různých prostředí smíme zaslechnout Boží pravdivý hlas. Boží oslovení je zabalené do lidských slov, někdy hodně kulhavých a nedostačujících, protože přece žádné lidské slovo Boha nedokáže vystihnout.
Nejspíš by mnohé spory nebo i rozdělení mezi církvemi nenastaly, kdyby se bible ve všech ohledech vyjadřovala jednoznačně a neponechala žádný prostor k otázkám. A oč snadnější by asi byl křesťanský život, kdyby nám Písmo vždycky přesně nařizovalo, co máme v danou chvíli dělat a nedělat, a nemuseli bychom proto sami přemýšlet, jak se máme v různých situacích zachovat. Bůh se s námi chce potkávat skrze bibli, lidskou a přece Boží knihu, která sama vyrostla ze setkání mezi Boží svatostí a lidskou chatrností.
Když apoštol Pavel svým čtenářům připomíná, že Boží poklad neseme v hliněných nádobách, jistě to nemáme vnímat jako nějaký smutný povzdech. Pro Pavla je to spíš důvod ke zbožnému úžasu, radosti a díkůvzdání. Vždyť je to opravdu úžasné, že každý z nás, jakkoli se cítíme být nehodní a nevhodní, jsme povoláni nést evangelium do světa. Bůh si ke svým záměrům nevybírá žádné obzvlášť nadané a schopné jedince. Vybírá si každého z nás. Každý z nás jsme pro Boha dostatečně dobrými učedníky a zvěstovateli.
Bůh nechce svou zvěst zabalit do toho nejskvělejšího materiálu. Máme svědčit o Kristu právě tím, jak nás Bůh utvořil, a tím, kým jsme se v průběhu svého života stali. Boží slovo se má vtělit do našich příběhů a skrze tyto životní příběhy putovat dál do světa. Právě ony jsou pro Boha a jeho záměry nepostradatelné. Svědčíme nejen slovem o Kristu, ale také svými talenty a slabostmi, svými výhrami a prohrami, svými vrcholy a pády.
…aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás, dodává k tomu na vysvětlenou Pavel. Obvykle se tato věta čte jako takové dobře evangelické upozornění, že si před Bohem a před druhými nemáme na ničem zakládat. To je sice pravda, ale je to trochu málo. Navíc od tohoto postoje není příliš daleko k jisté zvrácené teologii, která se přímo raduje z všelijakých ran, pádů a utrpení, protože prý člověka vedou k pravé pokoře, k nespoléhání se na vlastní síly a tím nakonec k bázni Boží. Jinými slovy: čím více je člověk zdrcen, tím spíše se obrátí a vrhne do Boží náruče. Dobře víme, že takto jednoduše to nefunguje. Utrpení samo o sobě rozhodně nemá takový terapeutický a bohulibý účinek. Někdy naopak od Boha ještě víc odvádí a místo pokory plodí ještě větší zatvrzelost.
Pavel sice byl hlasatelem pouhé milosti, ale myslím, že jeho hlavním cílem nebylo zlehčovat a umenšovat naše schopnosti, a už vůbec ne velebit utrpení jako cestu k Bohu. Tím, co nám jde a co dovedeme, se sice před Boží tváří nemáme chlubit, ale je dobré, když to vše dáme do Božích služeb. Aniž by cokoli dobrého v nás snižoval, vyzdvihuje Pavel Boží nesmírnou moc. Je nesmírná a nepochopitelná právě tím, že se neprojevuje jen v naší síle, ale také v naší slabosti. I tehdy, když se nám nedaří, je nám zle a cítíme se pod psa, není to signál, že nás Bůh opustil a zavrhl. Věřím, že Bůh i uprostřed našeho utrpení a ubohosti dokáže vykřesat své království.
Pavel netvrdí, že ho tíseň, bezradnost, pronásledování a různé rány přivedly ke Kristu. Jen říká, že i v nich poznal na sobě Boží blízkost. V síle Boží je možné v tom všem obstát a nepadnout až na dno. Hliněné nádoby našich životů jsou symbolem naší slabosti, ale ještě mnohem víc důkazem Boží síly. Ve skutečnosti nejsou pro Boha tím nejhorším, ale naopak tím nejlepším obalem pro jeho poklad. Právě skrze svou křehkost nejpřesvědčivěji svědčíme o Kristu, který může proměnit slabost v sílu, prohru ve vítězství, smrt v život.
Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven, uzavírá Pavel. Znamením Ježíšovy smrti je kříž. Neseme v sobě trvalou připomínku Boží slabosti v Kristu, slabosti, která prošla samotnou smrtí a nad ní zvítězila. Právě proto, že toto znamení na sobě neseme, nemusíme svou hliněnost skrývat a popírat. Pod křížem dokážeme ustát a přijmout i vlastní nedokonalost a zranitelnost. Ale dokážeme ještě víc – nejen přijmout vlastní zranění a bolesti, ale vědomě se stavět na stranu Kristova kříže. Jít mezi zraněné, slabé, nemocné. Být nablízku Ježíšovým ranám, které spatřujeme u svých bližních, a pokoušet se je obvázat. Být uprostřed smrti nositeli Kristova života. Vnášet do světa, nemilosrdně hodnotícího jen podle úspěchů, jiná měřítka, ta kristovská. Být hliněnými nádobami, ale umět z toho pokladu, který v nich neseme, štědře rozdávat.
Amen.
Ondřej Kolář