Kázání
Genesis 16, 13
(13) I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“
Tento verš je heslem Jednoty bratrské na tento rok. Příběh, z něhož je vzat, popisuje komplikované rodinné vztahy mezi praotcem Abrahamem, jeho manželkou Sárou a jejich otrokyní Hagar. Už jen ten příběh samotný můžeme číst jako dobrou zprávu nejen pro nový rok, ale pro celý náš život.
Bůh píše své dějiny s lidmi, kteří se milují i nenávidí, žárlí na sebe a odpouštějí si, prohrávají i nově začínají, drží se Boží slibů i na ně rezignují, věří i pochybují. To jsme my. Možná se s tímto konkrétním příběhem neztotožňujeme, ale smíme na základě něho věřit, že Bůh nás přijímá takové, jací jsme, se vším naším blouděním, s různými pády a slepými uličkami. Do nového roku máme naději nikoli v to, že žádné průšvihy a krize nepřijdou, ale v to, že Bůh ve všem bude s námi a nikdy nás neopustí. I v té nejhlubší propasti smíme pocítit Boží podanou roku.
Každá ze tří zmíněných postav je složitá a mnohovrstevná. Bible nezná žádné černobílé osudy, žádné klaďase ani záporáky. I ti nejlepší mohou selhat, i ti nejhorší se mohou napravit.
Nejprve tedy Abraham – v té době se vlastně ještě jmenoval Abram. Vzor víry, odvážný člověk, vždyť ve vysokém věku, kdy už si měl užívat zaslouženého klidu, poslechl Boží zavolání a vykročil do neznáma. Teď ale již deset let se svou manželkou čeká na vytouženého potomka. Bůh mu zaslíbil, že z něj vzejde velký národ, ale zatím to tak nevypadá. A roky běží.
Někdy je snazší se osvědčit v jednorázové výzvě, napnout všechny síly, na chvíli se zmobilizovat a udělat něco velikého. To se Abrahamovi nepochybně podařilo. Těžší bývá obstát v čekání, kdy se s každým uplynulým dnem naše sny stále víc rozplývají. Být trpělivý, neztrácet naději, držet se Boha, i když se vše zdá temné – to je nová výzva pro Abrahama. V té první, když měl vyjít ze své domoviny, svou víru prokázal. V té druhé mu zjevně docházejí síly.
A tak Abraham sáhl po náhradním řešení, které v té době nebylo zas tak neobvyklé: když nemůže potomka porodit vlastní manželka, porodí ho otrokyně. Potomek se pak podle tehdejších zvyklostí stane plnohodnotným členem rodiny. Abychom byli přesní: on sám s tímto řešením nepřišel, nabídla mu ho sama Sára. Ale Abraham souhlasí. Když Bůh nepomůže, pomoz si sám. Když Bůh mlčí, je potřeba vzít osud do svých rukou. Bůh je v nebesích, my jsme ale na zemi a musíme se sami postarat.
Byl to tedy nápad Sáry. Svým způsobem obdivuhodný: Sára se totiž musela předtím vnitřně rozloučit s myšlenkou, že Abrahamovi porodí dítě. Muselo být nesmírně těžké si říci: Bůh mi nepožehnal. S tím se těžko smiřuje. Přesto ale chce Sára svému muži potomka zajistit, vždyť zemřít bezdětný, to je to skoro to nejhorší, co se může Izraelci stát. Děti jsou moje budoucnost, platilo tehdy. Nacházíme se v době, kdy posmrtná existence byla pro Izraelce značně mlhavá, představovali si ji jako živoření v říši stínů, od Boha vzdálené. Rozhodně nic, k čemu by člověk mohl upínat svou naději. V Sářině činu je velký kus seběobětování: mé lůno zůstane uzavřeno, ale alespoň život mého muže bude pokračovat dál.
Jenže když se plán začal úspěšně naplňovat, začalo to drhnout. Bez Boha nemůže nic lidského trvale uspět. Otrokyně Hagar má syna teprve pod svým srdcem, ale už si přestává své paní vážit. Sára cítí příkoří, ponížení, sama si autoritu neumí zjednat, a obrací se proto na Abrahama. Abraham ale vzniklé napětí řešit neumí nebo nechce. Možná proto, že je to opět úkol z kategorie těch dlouhodobých, vleklých, vyžadujících trpělivost. Na to Abraham není stavěný. Vybalancovat tu neobvyklou rodinnou konstelaci, aby se neublížilo ani jedné, ani druhé straně, to není jednoduché. Snadnější je říci Sáře: dělej si s Hagar, co chceš. Je ve tvých rukou. Ale pozor – ona přece má porodit Abrahamova syna! Jak může od ní dát ruce pryč? Vidíme, že po jednom zkratkovitém řešení přichází další.
Konečně máme před sebou Hagar. egyptskou otrokyni. Ano, slyšíte správně: otrokyně pochází z národa, který byl naopak dlouhou dobu otrokářem Izraelců. Egyptský původ pro čtenáře bible nevěstí nic dobrého. Je to jakési neblahé předznamenání všech jejích skutků. V tomto případě je však ona spíš obětí. Ihned nás totiž napadne: ptal se jí někdo, jestli souhlasí s tím, že se stane náhradní matkou? No jasně, že neptal, vždyť je to otrokyně, s ní se nediskutuje, ta jen plní příkazy. Je odsouzena k tomu, aby se stala nástrojem cizích plánů, aby naplnila životy druhých.
Její vlastní život žádnou valnou cenu nemá. Její dítě jí žádné štěstí nepřinese, vždyť není úplně její – ale čí vlastně, když ne její? Jak si ho může někdo jiný přivlastnit, aniž do tohoto rozhodnutí mohla sama mluvit? Nedivím se, že si Hagar své paní přestala vážit. Obvykle v komentářích k tomuto textu stojí, že si Hagar začala o sobě moc myslet, že jí díky jejímu těhotenství narostla křídla a podobně. Nebyl to ale spíš její protest proti vnucené roli? Vždyť i ona je člověk, i ona má své pocity, svoje touhy – ale na ty nikdo nebere ohled. Nad jejím rozpoložením nikdo nepřemýšlí. Nikdo s ní nemá soucit. Nikdo ji nevidí takovou, jaká skutečně je a chce být.
Skutečně nikdo? Je tu jeden, který vidí. Ten jediný vidí každého z nás právě v naší nezaměnitelné situaci. I když ostatní nevidí, nebo vidět nechtějí, nebo vidí jen to, co vidět chtějí a zbytku si nevšímají. Kdo z lidí může plně pochopit to, co prožíváme? Kdo se dokáže do nás vcítit? Kdo chápe naše pohnutky? Dokonce ani my sami to o sobě nemůžeme vždycky tvrdit, protože ani my sami sebe neznáme, nevidíme do sebe plně, často sami sebe překvapíme, obvykle spíš nepříjemně.
Hagar šikanovaná svou paní se nakonec rozhodne uprchnout. V tehdejší pastevecké společnosti se takový zoufalý čin prakticky rovnal sebevraždě. Co může čekat těhotná žena, osamocená kdesi na poušti. Nanejvýš doufat, že se ji náhodou ujme nějaký jiný pán, učiní si z ní svou otrokyni a bude k ní trochu přívětivější než Abraham se Sárou.
Ale Bůh vidí. Vidí i ty nejposlednější, bezprávné, ztracené. Před svou paní může Hagar uprchnout, ale před Hospodinem ne. Ale to je právě zdroj naděje – pro Hagar i pro nás. Tam, kde si se svým životem nevíme co počít, na konci sil, na konci cest – Bůh nás vidí a nezapomíná na nás. I tam, kde jsme leccos pokazili, možná všechno pokazili, pro Boha nejsme ztraceni. I tam, kde na nás všichni zanevřeli a zřekli se nás – Bůh zůstává s námi a na naší straně.
Otrokyně Hagar byla první ženou v bibli, kterou Bůh takto samostatně a osobně oslovuje a které se dostává Božího požehnání. Boží posel se jí ptá, odkud přišla a kam jde. Konečně se jí někdo ptá na to, co sama prožívá, a ne jen udílí rozkazy. Konečně někdo, kdo nejen vidí, ale také slyší, kdo se o ni opravdu zajímá. Však i její syn se bude jmenovat Izmael, tedy: Slyší Bůh.
Bůh tě vidí, Hagar, a jde ti na pomoc – bez ohledu na to, nakolik sis svou situaci zavinila sama a nakolik ji způsobili ostatní. Většinou bývá v našich životech obojí pořádně namíchané. Bůh tě vidí, staví tě na nohy a zve tě zpátky do života. Vrať se za svou paní, pokoř se před ní. Ale neboj se, od této chvíle už nic nebude tak, jak bylo předtím. Věz, že už nepatříš jen Sáře. Patříš Bohu a on ti požehná navzdory nepřízni osudu. On bude s tebou.
Sestry a bratři, na počátku nového roku slyšíme ujištění, že Bůh nás vidí – každého z nás. My nevidíme do budoucna, ačkoli bychom rádi viděli. Nevíme, co nový rok přinese, kam nás zavede. Ale je tu jeden, který vidí naši cestu. To nám stačí k tomu, abychom mohli po ní vykročit do dalších dnů s důvěrou a odvahou. Amen.
Ondřej Kolář