Kázání
Skutky apoštolské 20, 7–12
(7) První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci.
(8) Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp.
(9) Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí, a když ho zvedli, byl mrtvý.
(10) Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“
(11) Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel.
(12) Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo.
Sestry a bratři,
Eutychos vypadl z kostela. Jak se to může přihodit? Celkem snadno. Na bohoslužbě je narváno, o apoštola Pavla je velký zájem. Není už kam si sednout ani stoupnout, a tak přijde vhod i okno. Pro dospívajícího kluka je to navíc nepochybně lákavé místo, trochu dobrodružné a zároveň stranou od rodičů. Sedět s nimi už se mu nechce, hledá si svůj vlastní prostor v kostele.
A pak Eutychos usne. Všimněme si, že se tu jeho spánek nijak neodsuzuje. Ježíšovi učedníci jsou v Getsemanské zahradě svým mistrem pokáráni za to, že s ním nedokázali bdít. Vůči Eutychovi je vypravěč shovívavý. Pavel toho chce troadskému sboru ještě hodně říct, protože hned druhý den musí odcestovat a vrátí se zas kdo ví kdy, jestli vůbec. Není divu, že se jeho řeč protáhla do půlnoci. V oné místnosti bylo navíc kromě mnoha lidí také mnoho lamp a těžký vzduch soustředěnému naslouchání jak známo moc nepřeje. Když je člověk ještě k tomu unavený, spánek ho snadno přemůže. Eutychos se svou ospalostí bojuje, ze shromáždění neodchází, i když by nejspíš mohl, ale nakonec podlehne.
Když se stane taková tragédie, máme sklon co nejrychleji najít a pojmenovat viníka. V tomto případě tu ale žádný není. Pád ze třetího patra není žádným Božím trestem za neúctu k apoštolovi, ani za lehkovážnost, s níž Eutychos vylezl na okno ve veliké výšce. Na vině není ani sám apoštol a jeho příliš dlouhé nebo nudné kázání. Došlo prostě ke shodě více nepříznivých okolností. Nešťastná náhoda. Je paradoxní, že mladíkovo jméno Eutychos je v řečtině naopak odvozeno od slova „šťastná náhoda“.
I s nešťastnými náhodami musí věřící člověk ve svém životě počítat. Nemusíme v každé jednotlivé události, která nás potká, složitě odhalovat Boží skryté řízení, ani ďáblovy úskoky, ale ani lidské provinění. Někdy je potřeba přijmout, že žádné uspokojivé vysvětlení neznáme a znát nebudeme. Dnešní příběh nehledá pozemského ani nadpozemského viníka nesmyslných událostí, ale spíš ukazuje cestu, jak se k takovým událostem postavit.
Příběh má ovšem také svou symbolickou rovinu. Pracuje se tu s protikladem světla a tmy. Bohoslužba, večeře Páně, kázání – to je prostor světla, osvětlený nejen množstvím svítilen, ale především nevyčerpatelnou září Boží milosti. Navíc se bohoslužba odehrává v horní místnosti – a nahoře vždycky znamená blíž Bohu. Nelze opominout ani jemnou narážku na poslední večeři Ježíše s jeho učedníky, která se rovněž odehrávala kdesi ve vyšším patře. Církev shromážděná kolem Božího slova a stolu Páně je prosvětlena samotnou Ježíšovou přítomností.
Venku naproti tomu vládne tma. Je půlnoc, do rána je zatím daleko. Svět leží ve tmě. Možná nám to přijde jako příliš černobílé vidění, ale když se začteme o pár řádků před, zjistíme, že Pavel musel v té době čelit úkladům svých nepřátel. Ne poprvé a ne naposled. Jistě, svět není jen černočerná temnota, ale často se nám tak skutečně jeví, zvlášť teď, když denně slyšíme o hrůzách, které se dějí ne zas tak daleko od hranic naší země.
Mladík Eutychos sedí na okně a nachází se tak přesně na rozhraní světla a tmy. Pokud se vám ten černobílý obraz nelíbí, můžete si dosadit prostě: na pomezí církve a okolního světa. Myslím, že se tím dost trefně označuje místo, kde se nacházejí mladí lidé v církvi. Nebo alespoň my dospělí je tak vidíme: jako ty, kdo se pohybují na hraně. V sobě si nesou křesťanskou výchovu, biblické příběhy, které jsme jim vyprávěli, evangelijní hodnoty, které jsme se jim snažili vtisknout. Na druhé straně ale už mají svou hlavu – a je správné, že ji mají, jinak by ani nemohli opravdu dospět. A my se s úzkostí ptáme: zůstanou i nadále v církvi, nebo se jí odcizí? A odcizí-li se, vrátí se zas někdy zpátky? Anebo prostě vypadnou, jako ten Eutychos, a už je tu nikdy neuvidíme?
Takto na hraně ale stojí nejen mladí lidé. Také mnoho dospělých balancuje mezi důvěrou v církev a znechucení z ní, protože se v církvi zklamali: hledali přijetí a zažili odmítnutí, hledali láskyplné společenství a narazili na běžné neduhy okolního světa, hledali světlo a našli temnoty. Anebo je prostě jen životní starosti natolik zavalily, že už církev ztratili ze svého obzoru, ocitli se na okraji sboru, nebo už za okrajem. Mnozí balancují mezi vírou a nevírou, protože mají pocit, že na ně Bůh zapomněl, nebo na ně dokonce uvrhl různá trápení. Možná každý z nás se někdy v životě dostaneme na hranu světla a tmy a stačí jen málo a padáme dolů.
Eutychos vypadl z kostela a všichni měli za to, že je mrtvý. Ocitl se přece dole, ve sféře naprosté tmy. Zdánlivě v místě, kam už Boží světlo nesahá, kde už proto není žádné pomoci. V tu chvíli ale Pavel přeruší svou řeč, jde za Eutychem a doslova ho přitiskne k sobě. A shledává, že je v něm i nadále život. Je možné vypadnout z církve, ale Bohu vypadnout nelze. I mimo kostel, venku a ve tmě působí Bůh svou mocí a láskou. Je možné se zklamat z církve, je možné se zklamat z Boha, ale Bůh zůstává věrný i tomu, kdo je na něj naštvaný a takzvaně odpadl od víry. Je možné vykonfirmovat mladé z církve, ale Bůh sám navěky konfirmuje, totiž potvrzuje každého člověka jako své milované dítě a nikdy na tom nic nezmění.
Proto nemůžeme na lidi, kteří se odcizili církvi, ať mladé či dospělé, hledět jako na ztracené. Nemáme nad nimi lámat hůl. Snad se jednou vrátí zpátky. Někteří z nich se třeba rozpomenou na to, že církev je nejen zranila, ale také mnohým obdarovala. Ale i kdyby se už nikdy nevrátili, nepřestávají být Bohem milováni.
Boží láska je větší než naše odmítání. A je také silnější než shoda nepříznivých okolností. Eutychos měl být podle svého jména dítě štěstěny, ale nešťastně padl. Padnout může každý, ale zdá se, že někteří jsou k pádu předurčeni víc než jiní. Stačí se jen zaposlouchat do příběhů lidí bez domova. Mnozí z nich vyrůstali v natolik nepříznivém prostředí, že se až divíme, jak vůbec mohli žít normální život. Anebo přijde nemoc, tělesná či duševní, a obrátí život vzhůru nohama. Jen tak, žádný hlubší smysl to nemá. Někdy je až děsivé sledovat, jak je rozložení toho nezaslouženého štěstí a neštěstí mezi lidmi nespravedlivé. Dnešní příběh nám ale zvěstuje, že v našem životě není rozhodující, jestli jsme měli či neměli v životě štěstí. Trápit se tím, co mi osud upřel a co na mě uvalil, nikam nevede. Bůh doprovází a pozvedá i ty nešťastně padlé a dává jim novou šanci.
Tou novou šancí ale můžeme být také my, kdo jsme těmto lidem nablízku. To je to druhé, neméně důležité poselství dnešního příběhu. Apoštol Pavel si Eutycha vypadlého z okna všiml, přerušil bohoslužbu a vyšel za ním. A objal ho. Úplně stejné slovo používá evangelista Lukáš, když popisuje setkání marnotratného syna se svým otcem.
Znamená to, že máme našeho nebeského Otce podle svých možností napodobovat. Všimnout si těch, kdo se církvi vzdálili, přiblížit se jim, nesoudit je, nehodnotit je podle měřítek těch správných kostelových lidí. A obejmout je, vyslechnout jejich příběh a třeba i jejich výčitky.
Stejně tak si ovšem máme všímat i těch, kdo s kostelem neměli nikdy nic společného, ale v životě padli na zem. Věříme přece, že i na ně Bůh pamatuje. A pamatuje na ně také skrze naše pamatování, skrze naši všímavost, soucit a milosrdenství. Třeba měli v životě velkou smůlu. Anebo si život sami pokazili. To my právě soudit nemáme, ostatně: většinou je jedno s druhým v lidských příbězích k nerozeznání promícháno. Podstatné, je abychom se stejně jako Pavel v pravý čas nechali vyrušit, vyšli ven a to světlo, které čerpáme z evangelia, přinesli až k nim dolů, do jejich temnot.
Amen.
Ondřej Kolář