Kázání
Matouš 13, 24–30
(24) Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.
(25) Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
(26) Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
(27) Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
(28) On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
(29) On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
(30) Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Kde se vzal ten plevel, udiveně se ptají sluhové farmáře, jenž na poli světa vysel dobrou setbu.Ten jim trpělivě vysvětlí, jak se věci mají, a za jejich údiv je nekárá. Jistě by nekáral ani nás, když se cítíme zaskočeni tím, že je na světě tolik zla. Naivita, která předpokládá, že v lánu světa bude rašit jenom „spanilé obilíčko“, řečeno jazykem našich předků, je určitě lepší než vychytralost, která předem ví, že všechno je špatně, všude jen podvod, lumpárna, spiknutí a korupce, a kdo chce uspět, musí se tomu přizpůsobit. Lepší a vlastně jedině možné pro nás křesťany je, že budeme žít s důvěrou v dobrou Boží setbu, a naše děti a vnuky budeme připravovat na bytí ve světě, kde pravda vítězí, lež má krátké nohy, kde platí právo, spravedlnosti se člověk dovolá a skromný David přemůže chvástavého Goliáše. Jen ať si děti samy k svému údivu zjistí, že ne vždycky tomu tak je, a ten údiv ať je neopouští do konce jejich požehnaného života. Je zlé, když se člověk před erupcemi zla ani nepozastaví, když se mu špatnost světa jeví jako přirozený živel, ve kterém se on už dávno naučil plavat.
Údiv služebníků nad rozbujelostí zla je smíšen i s trochou podezření. Jsi, hospodáři, opravdu spolehlivý rozsévač, nemůžeš za to špatné ve světě tak trochu i ty? Bylo tvé osivo opravdu čisté a kvalitní ? Toto podezření hospodář vyvrací rázně a jednoznačně. Koukol na pole v noci zasel nepřítel. Nazvat ho můžeme třeba ďáblem, satanem, entropickým principem, hadem či drakem, on se do našich škatulek stejně nevejde a všem definicím uteče. Za zlo ve světě je zodpovědný on, ten starý nepřítel, co zničit by nás chtěl. Rozsévač dobrého zrna, Bůh Abrahamům Izákův a Jákobův, žádné zlo nerozsévá ani netrousí, není trochu dobrý a trochu zlý, není to Bůh dvou tváří. Má tvář jednu, tvář Ježíše Krista, zachránce, spasitele, vykupitele.
Když se modlíme „Buď vůle tvá“, prosíme, aby vzcházela dobrá setba, aby se zpřelámala lučiště válečná, chromý aby poskočil jako jelen, pravda zvítězila nad lží a láska nad nenávistí, aby se zarazilo rakovinné bujení a dokonce aby mrtví z mrtvých vstali. Jeho vůle je jasná, svědectvím Písem doložená. Pole v noci zlovolně zamořil záškodník – jeho diverzní akci snad můžeme označit za Boží dopuštění, ale ne za Boží vůli. Ta je dobrá, svatá, požehnaná. A když z dopuštění Božího vybují zlo, i když nás osobně potká něco zlého, neobviňujme Boha, že on za to může. V takových chvílích se držme naděje, že i když je nám zle, naše bolest, naše prohra, naše ponížení, to všechno má smysl, který zatím nechápeme, do Božích úradků nepronikneme. Smíme ale Božím záměrům s námi věřit, neboť on je dobrý, on dobře se mnou míní, s celým světem dobře míní, jak zpíváme a i dnes zazpíváme v jedné písni. „A nakonec pak poznám přec, až celé světlo dá mi, jak věrně smýšlel s námi“. Kdy nám dá celé světlo, to ovšem nevíme, ale jednou to přijde a těšíme se na to.
Služebníci dobrého rozsévače projevili úmysl pustit se do díla a plevel vytrhat. Hospodář ale jejich nadšení zchladí. Nedělejte to, podupali byste všechno, s plevelem by přišla vniveč i pšenice. Nechtějte čistit svět, nadělali byste víc škody než užitku. Ozbrojte se trpělivostí, počkejte až do žní. Nebojte se, očistné tříbení vskutku nastane, plevel bude spálen, pšenice shromážděna v Božích stodolách. Rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem uvidíte, prorokoval již prorok Malachiáš, až přijde den Hospodinův. Do té doby ne. Nechtějte předbíhat poslední soud.
Už v mládí mne toto podobenství zaujalo, nalezl jsem v něm zdůvodnění, proč křesťané nemají oslavovat revoluce, zvláště pak ne tu tzv. Velkou říjnovou. Dnes nám bohudíky oslavy revolucí nehrozí, a přece varování před očistným elánem je napořád aktuální. Znovu slyšíme, jak ozvěnu z temných dob, o nichž jsem si mysleli, že už se opakovat nemohou, že je třeba očistit určitý lán světa od plevele, a pomocí speciální vojenské operace celou tu krajinu denacifikovat, demilitarizovat, ba i desatanizovat. A to speciální čištění se děje zabíjením, mrzačením, mučením lidských bytostí, mužů, žen i dětí, a destrukcí celých měst. Děsivé je, že i někteří křesťané tuto očistnou operaci obhajují. Znamená to, že pokušení napravit svět tím, že něco vytrháme, vyhladíme, konečně vyřešíme, je tu stále s námi, i s námi křesťany , stejně jako setba noci a setba dne.
Když kážu na evangelijní perikopu, vždycky si otevřu Husovu Postilu a přečtu si jeho kázání na tento text. Ocituji vám, co mne tam zaujalo: “Přikázal jest Spasitel člověka hříšného po třetím napomenutí, když má na sobě hřích zjevný a obce nechce poslouchati, aby se ho varovali jako pohana a zjevného hříšníka, ale nepřikázal zabíti jej“. Kdo podobně jako Mistr Jan četl Písmo s otevřenou myslí, a tak už ve středověku, jenž nebyl nijak útlocitný, musel dospět k závěru, že zlo nelze vykořenit trestem smrti a zabíjením lidí. Však zlo se chová jako parazit a když zlikvidujete jeho hostitele, ono snadno přeskočí na někoho jiného, třeba právě na toho, kdo propadl odhodlání zlikvidovat zlý plevel i s kořeny.
„Neuvod´ nás v pokušení“ a „zbav nás od zlého “, voláme v modlitbě Páně, a doznáváme tím, že my sami na zlo nestačíme a nikdo z nás nemá vůči zlu trvalou imunitu. Však pokušitel obchází jako lev řvoucí, ale i jemně předoucí, je rafinovaný, a je tak snadné mu podlehnout. Jsou v nás všech kdesi hluboko v temných koutech našeho nitra uložena drobná semínka zla, a když je někdo nějakým výživným roztokem zalije a pak klíčení zla podporuje, třeba propagandou, dnes se tomu říká dezinformace, ono se to snadno ujme a vybují tak rychle, až se nestačíme divit. Aby v nás samotných zlo nezačalo bujet, o to nepřestaňme prosit, třeba modlitbou „zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou“ anebo ještě lépe žalmistovou prosbou „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých“.
Do sbírky zlatých textů, které si opakuji, abych je nezapomněl, patří i Husovo přání napsané ve vězení v červnu roku 1415 všem věrným Čechům, “Aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli“. Patří ke křesťanským ctnostem i ochota postavit se proti násilí, kterým zlí lidé v této časnosti sužují ty dobré. Dejme na Husa, mezi násilníkem a jeho obětí, mezi útočníkem a obráncem je rozdíl až nebetyčný. Nenechat dobrých násilím tlačiti může někdy v mezních případech znamenat ochotu bránit je i ohněm a mečem, nepřátel se nelekat a na množsví nehledět. Ovšem žádný boj proti násilníkům, i kdyby byl vítězný, nikdy nebude znamenat konečné očištění světa od zla.
Přesto a právě proto se nenechme uhranout bujením plevele, mnohem větší pozornost a péči věnujme zelenající se, dozrávající pšenici, tomu spanilému obilíčku. Však není náš svět jen černá kronika, jen zaplevelený úhor, však tu také klíčí a roste zrno Božího království, jsou v širém světě i docela blízko nás i skutky nádherné, neziskové Kristovské lásky, pomoci člověku v tísni, služby bližním neboli diakonie, lásky k bližnímu, neboli charity. Milujte se a pravdu každému přejte, vzkazuje nám Mistr Jan, tedy šiřme lidskou vzájemnost, soucítění, solidaritu, přijímejme každého člověka s předznamenáním, že i za něj se obětoval Kristus. A také se otevírejme pravdě, která vysvobozuje, otevírejme přístup k ní i jiným, k pravdě v celé šíři toho slova, k pravdě evangelia, ale i k prosté pravdivosti, správnosti, férovosti, poctivosti, k pravidlům pokojného soužití. Apoštol Pavel nás v epištole Filipským vybízí takto: „Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a sklízí pochvalu“. Ano,, i tohle všechno také roste na poli světa, takže si přisaďme a vyhlížejme sklizeň.
Amen.
Miloš Rejchrt