Kázání
Matouš 11, 25–30
(25) V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
(26) Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
(27) Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
(28) Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
(29) Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
(30) Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Jásej sionská dcero, přichází tvůj král. Spravedlivý, zachráněný, pokořený. Přijíždí na oslátku, osličím mláděti.
Tak tenhle výrok o králi, který místo na koni přijíždí na oslu, to přece, milé sestry a milí bratři, milý kobyliský sbore, to přece známe odjinud. To se přece píše o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, a jako liturgické čtení evangelia to mají katoličtí bratři nachystané na květnou neděli. My, sestry a bratři evangelíci máme to evangelijní čtení rezervované na dobu adventní.
Líčení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a příchodu ke korunovaci na kříži ale evangelista Matouš uvádí slovy: „To se stalo, aby se naplnilo slovo proroka.“ A my jsme dnešní bohoslužbu zahájili právě tím slovem proroka.
Hospodin ústy Zachariášovými zrovna vyřizuje svému lidu slovo, kterým odpouští jeho předešlé odpadnutí k modlám a jiné hříchy, za které byl potrestán babylonským zajetím. Boží lid už je dvacet let z Babylonu zpátky, buduje druhý chrám, otevírá se naděje na další dobrý život s Hospodinem a prorok Zachariáš vyřizuje o tom slovo božího ujištění. V celém tom proroctví jsou i mnohá varování, ale náš dnešní úryvek patří k té části, kde Hospodin sděluje, že nejen lid dvanácti kmenů bude jeho, Hospodina, vyhledávat.
V oněch dnech, říká to proroctví, se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků cípu roucha jednoho Judejce a řeknou „Půjdeme s vámi, slyšeli jsme, že s vámi je Bůh“.
Kdy se to má stát? Jsem si jist, že to neví ani Zachariáš, protože proroctví není žádné věštění budoucnosti, prorok je doručovatel Božího slova. A jsem si jist, že ony dny už nastaly. V našich dnech se přece už půl světa drží cípu roucha jednoho Judejce. A začátek oné doby se datuje právě do těch dní, kdy tenhle Jehošua ha Nocri, syn Josefův, velebil jako Otce Hospodina a Pána nebes i země za to, že „skryl ty věci před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým“. Ale jaké věci a proč je před námi skryl? Copak Hospodinu vadí Božská chochma. sama sofia, moudrost? Vždyť Písmo ji na mnoha místech hodnotí velmi vysoko jedním dechem s rozumností.
Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, říká 111. žalm[1] a kniha Přísloví k tomu dodává, že poznat Svatého je rozumnost.
Tak proč ty věci před námi skrývá?
Protože je zjevuje maličkým.
Tak, a skrývá je před moudrými a rozumnými a já jsem teď řekl před námi?
To jako že my jsme ti moudří a rozumní? Já, ty, kdokoliv z nás?
Takovou otázkou se teď na místě kazatele chytám do morální pasti, protože kdo jsem já, abych komukoliv kromě sebe sahal do svědomí. Ale svět už trochu znám, tak to řeknu: kdo z nás nemá v základních životních postojích sám sebe alespoň za rozumného, ne-li moudrého?
A přece si nemyslím, že Bůh by přede mnou skryl všechno a zjevil to opravdu jen dětem, třeba mé pětiměsíční vnučce nebo mým vnukům v jejich jednom, čtyřech a sedmi letech věku.
A uprostřed kázání najednou se ocitám v trojúhelníku s vrcholy jménem osel, moudrost a dítě. Stojím v tom trojúhelníku jako osel před dvěma hromádkami sena a v oslí rozhodovací paralýze nejraději bych současně pátral po tom, jaké maličké a jakou moudrost má Ježíš na mysli. Jenže říct všechno najednou, to umějí jen děti, když něco vyprávějí s očima na vrch hlavy.
Tak to vezměme postupně.
Moudrostí a rozumem se opravdu lecčeho dobrat nedá, přísnou racionalitou může mudrc dojít i k nesmyslům. Žádný výklad básně se nikdy nerovná účinku básně samé, i kdyby ten výklad byl tisíckrát fundovanější než známý racionální Kulíkův komentář, že básník Wolker se chce stát trpaslíkem, protože přísně racionálně vzato, jak by asi mohlo nebe se opřít kapičkou rosy o nějaký kvítek, aby nespadlo, že?
Pěkně to formuluje Korinťanům apoštol Pavel, muž jistě moudrý a rozumný, když jim, a vlastně i nám, v úvodu prvního dopisu píše[2]: „Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“
Co Pavel dál rozebírá na dvou stranách dopisu, to Ježíš v krátkém poděkování Otci říká v jedné větě: Velebím tě, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
Ježíš tady docela jistě mluví o takové moudrosti, na jejímž počátku vůbec není boží bázeň a o racionalitě, která umí jen počítat a nezná tak nerozumné věci, jako je odpuštění, milost a milosrdenství, racionalitě, kde srdce je jenom pumpa, která nemiluje.
Abych mohl spatřit a do srdce přijmout i věci, které jsou za stěnou takové racionality, můžu se poučit u dětí. Vždyť dítě školou povinné dovede to, co my ne a děti předškolní toho umí ještě daleko víc. Čtyřletý vnuk mi poslal dárek. Namaloval deset úhledných obdélníčků pečlivě převázaných křížkem namalovaného provázku, jeden vystřihl a poslal dědovi po babičce. Jasně, že racionálně se neví, co v tom dvourozměrném dárečku je zabalené, ale věřím že někde na počátku mé dědečkovská moudrosti je aspoň záblesk bázně Hospodinovy, který mi ten balíček rozváže a najdu tam … no, najdu tam lásku toho kluka. A uložím ji do srdce, jehož tep zrána docela racionálně slýchávám ve sklerotických uších.
A věřím, že kdysi mně takové naladění na dětskou vlnu pomohlo zaslechnout Ježíšovo volání ausgerechnet v písničce Sváti Karáska, kde zpíval „támhle se zbitej jako ty ze země sbírá, řekni ty, cos prošel peklem, pojď jdem dál, zrodí se víra“.
Možná jsem teď až moc naladěn na strunu napnutou mezi dětským viděním a dědským věděním, ale zdá se mi, že Ježíš je básník, který nechce být trpaslíkem, a dramatik se smyslem pro absurdní divadlo. Hospodin přece nic neskrývá, to jenom učenec moudrosti věku tohoto pro svou vlastní rozumnost leccos nevidí – a Ježíš děkuje, že Hospodin ty věci nepřizpůsobuje přísně racionálnímu metru. Když se apoštolové dohadují, kdo z nich bude největší v rozumně pojatém království nebeském, usadí je poetickým obrazem[3]: zavolal dítě … a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
Být jako dítě docela určitě neznamená být infantilní, přestat počítat[4] a zapomenout, v jakém světě žijeme. Neznamená to stát se dítětem, ale být v lecčem jako dítě. Znamená to vědět, že věci mohou být jinak než jak na první racionální pohled vypadají, a, je-li možno, někdy nepočítat. Třeba křivdy. Domnělé ani skutečné.
No, a poetickou vrstvu nacházím i v závěru Ježíšovy řeči našeho dnešního čtení: „Pojďte ke mně, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny. Já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Naleznete odpočinutí svým duším, vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“.
Moudrý a rozumný bude vědět, že kdo už teď se namáhá a dostane se ještě pod další jho, že mu námahy jen přibude.
Kdo však zaslechne tu výzvu jako dítě a bude obdařen kapkou moudrosti vyrostlé z bázně Hospodinovy, ten pochopí, že Ježíšovo jho sice neusnadní břemeno starosti třeba o děti, o práci, o své okolí, o bližní, které zasáhla válka, ale pochopí, že přijmout tohle jho, znamená přijmout Ježíše do srdce i se vším, co v Ježíšově časném životě následuje včetně té jízdy na oslu a velikonočního utrpení a smrti na kříži.
Ale i s tím, co následuje pak – se vzkříšením a slavným vstoupením na nebe. Racionálně to zní jako bláznivina, kdo ale kdo to jho přijme jako dítě, dostane dárek ještě lepší, než je ten, který jsem dostal od svého čtyřletého vnuka.
Jistě by teď mohlo kázání skončit, ale dovolím si ještě jeden malý doplněk. Řekl jsem, že se mi Ježíš zdá být básníkem a dramatikem. K celém absurdního dramatu končícímu justiční vraždou patří i scéna podle Zachariášova proroctví o jízdě na oslím dítěti. V kombinaci biblických jazyků a češtiny je osel postava nejpoetičtější.
- Být oslem není v češtině žádná lichotka.
- Ale řecký osel i oslice – hypo-zygion, na kterém přijíždí král, je docela neutrální a užitečné tažné zvíře, to, které má na sobě jho. S Ježíšem nese jho, které netlačí.
- No, a hebrejská oslice, to je atón. Mému českému uchu to připomíná egyptského Boha slunce.
Ježíš doslovným naplněním proroctví, oslavován zástupem a na královském oslím oři, mláděti boha slunce, které je pod jeho jhem jako by zrežíroval satirickou scénu srážející autoritu všech pozemských králů a diktátorů. Snad to tak můžeme přijmou dětským pohledem zpoza dospělých víček
Pane, prosím, dej, ať umíme dívat se na svět a na život vedle dospělého rozumu taky dětskýma očima. Ať se nebojíme od tebe přijmout, co může světu být bláznovstvím.
Amen
Jan Hon
[1] Žalm 111; 10… velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí, jeho chvála trvá navždy, Přísloví 9; 10
[2] 1. list Korintským 1; 19–24, odkaz: Izajáš 29; 14
[3] Matouš 18; 2–4, a řeč není o népioi, ale o paidoi
[4] Lukáš 14; 31 Král do boje s 10 proti 20