Kázání
Skutky apoštolské 16, 16–22
(16) Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk.
(17) Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“
(18) A to dělala po mnoho dní. Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!“ A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil.
(19) Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli je na náměstí před městskou správu.
(20) Tam je předvedli před soudce a řekli: „Tito lidé pobuřují naše město. Jsou to Židé
(21) a rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit.“
(22) Také dav se obrátil proti nim a soudcové z nich dali strhat šaty a rozkázali je zbičovat.
Skutky apoštolské jsou plné pozoruhodných svědectví o tom, jak se církev stýkala a potýkala se svým náboženským okolím. Při jejich čtení se těžko ubráníme dojmu, že se dnešní duchovní svět od toho tehdejšího zas tak moc neliší. Někdy se divíme, čemu všemu jsou dnes lidé ochotni věřit, ale to není nic nového pod sluncem, pověra tu byla vždy.
Jeden rozdíl tu ovšem je, a to podstatný: Evropa si v sobě nese dva tisíce let trvající dějiny církve. Křesťanství není nové, neokoukané, neobvyklé a současně lákavé náboženství. Dnes lidé už vědí, o čem křesťanství je, přesněji řečeno: oni si myslí, že to vědí, i když o něm mají často jen povrchní a zkreslené vědomosti. Ale to mnohým z nich nijak nebrání v tom, aby vynesli zdrcující soud: církev měla dost času a příležitostí ukázat, co je zač, a taky to dostatečně ukázala, jenže svou šanci promarnila, a právem proto odešla na smetiště dějin.
Dnes těžko můžeme hlásat evangelium, aniž bychom tuto vzpomínku na minulost církve vzali v potaz. Nemůžeme začít od nuly, nemůžeme začít psát na čistý list, když víme, že náš list je přece hustě popsaný, tím dobrým i tím zlým, co církev vykonala.
Dnešní příběh nám ale popisuje samotné počátky. Křesťanství teprve vstupuje na scénu. A jeho nástup je skutečně úctyhodný. Evangelium se prokazuje jako osvobozující moc. Není jen poselstvím o svobodě, ale skutečnou silou, která lidi vytrhává z různorodých okovů a dovoluje jim nově se nadechnout.
Je to paradox: křesťanství si dnes hodně lidí spojuje s nesvobodou: církev prý neustále něco přikazuje a zakazuje, všelijak omezuje a oklešťuje život, brání mu v rozletu, snaží se držet věřící pod kontrolou. Za apoštola Pavla a ještě dlouho potom byla církev naopak působivá a atraktivní právě tím, že byla v mnohém směru osvobozující.
Ten asi nejvíc viditelný projev této svobody byl, že v Ježíši Kristu padaly rozdíly mezi otroky a pány, protože každý člověk byl v církvi pokládán za Boží dítě, a tak s ním mělo být nakládáno. Jistě, křesťanství nezrušilo otroctví, trvalo to ještě hodně dlouho, než se křesťanská civilizace této hanebné instituce natrvalo zbavila. Ale již na začátku zásadně podkopalo jeho podstatu.
Hlavní postava dnešního příběhu žije v nesvobodě. Na první pohled to ovšem nemuselo být patrné. Je to sice otrokyně, ale ve městě se zjevně těší velké pozornosti a zřejmě i respektu. Má totiž věštecké schopnosti a ty nemá hned tak někdo. Věštců a věštkyň si tehdy vážili i ti nejvýš postavení, ba právě oni: bez spolehlivé věštby nemohl žádný vládce učinit žádné zásadní politické rozhodnutí. Neobešli se bez nich ani vojenští velitelé, pravidelně s nimi konzultovali své bojové strategie. A ochotně jejich služby využíval každý, kdo si je mohl dovolit zaplatit. Nemusím snad dodávat, že předpovídání budoucnosti se velké popularitě těší dodnes, tváří se navíc velice vědecky a tím získává na věrohodnosti.
V židovství ale nemělo věštění dobrou pověst. Z nejstarších dob Izraele je sice doloženo, ale pozdější vrstvy Starého zákona ho naopak přísně zapovídají. Věštění se odsuzuje jako pokus využít Boha k lidským účelům. Hospodin je svrchovaný pán a vládce všeho a nenechá sebou manipulovat. Svou vůli a záměry zjevuje pouze tehdy, když sám chce, a sám si k tomu povolává své proroky. Je ale zajímavé, že nově narozeného Ježíše přicházejí uvítat právě věštci – totiž astrologové či přímo mágové od východu.
Mladá věštkyně ve městě Filipi by Pavlovi a jeho souputníkům měla být sympatická. Je jim stále v patách a dokola vykřikuje: Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse! Copak nemá pravdu? Navzdory tomu, že je pohanská věštkyně – nebo možná právě proto? Tuto otázku ponechává vypravěč nezodpovězenou. Přivedl ji k pravdivému poznání věštecký duch? V evangeliích se dozvídáme, že i nečistí duchové při setkání s Ježíšem okamžitě věděli, s kým mají tu čest – na rozdíl od nechápavých věřících. Anebo pravdu o Pavlovi a dalších misionářích poznala navzdory tomu, že ji tento duch ovládal? Možná se dívka sama cítila být tímto duchem spoutaná – a právě v Pavlovi našla někoho, kdo by ji mohl vysvobodit.
Pavel by mohl tento druh reklamy uvítat: konečně nějaký pohan, který ihned pochopil, jak se věci mají, a ještě to všude vytrubuje. Jenže Pavel zároveň vidí, že tato mladá věštkyně trpí. To, co její okolí považuje za mimořádné obdarování a výsadu, je ve skutečnosti těžké břemeno. Dívka se stala výnosným artiklem pro své pány. Jí se nejspíš nikdo neptal, jestli stojí o to být zdrojem zisku. V Pavlových očích ji svíral nejen věštecký duch, ale ještě více její otrokáři. Proto se rozhodl toto její nedůstojné postavení rázně ukončit – a zmíněného ducha z ní ve jménu Ježíše Krista vyhnal.
Myslím, že z tohoto příběhu můžeme vyčíst poučení o tom, jak posuzovat různé duchovní proudy, s nimiž se v dnešním světě setkáváme. Při slovech, jako je magie, astrologie nebo jóga, se mnoho zbožných křesťanů otřese svatým odporem. Odmítají tyto jevy prostě jen proto, že nejsou křesťanské – a co není od Krista, to musí být přece od ďábla, to je jasné.
Jenže mnohé z dnešní duchovní scény nemusí být nutně zavrženíhodné. Mágové od východu šli za hvězdou až ke Spasiteli a věštkyně z Filip poznala a vyznala Pavla jako služebníka nejvyššího Boha. I takzvaný pohan může mít pravdu a může dokonce nás křesťany upozornit na něco, co ke své škodě přehlížíme. Východní náboženství nám například ukazují, že k náboženství patří nejen duše, ale také tělo.
To problematické spočívá v něčem jiném. Náboženství může člověka osvobozovat, ale také zotročovat. Hospodin vede svůj lid na cestě ke svobodě, do zaslíbené země. Egypt je naopak domem otroctví, egyptští bohové a faraoni své poddané drží v strachu a zajetí. Ježíš vysvobozuje z okovů nemocí, posedlosti, sociálního vyloučení a vůbec všeho zla. Nečistí duchové naopak své oběti spoutávají a srážejí pod lidskou úroveň.
Toto měřítko můžeme uplatnit i dnes. Otázka, v co člověk věří, je pro mě až na druhém místě. Na tom prvním je: co se tebou tvá víra dělá? K čemu tě vede? Čím tě obohacuje a co ti bere? Přináší ti osvobození, radost, plnější život, anebo spíš strach, sevření, útlak?
Pro apoštola Pavla byl věštecký duch zlý jistě také proto, že byl cizí Duchu Kristovu. Závažnější však bylo, že tento duch uvedl jednoho člověka do nedůstojného postavení cvičené opice, snadného nástroje k obohacení. Proto Pavel zasahuje. A ihned se ukazuje, že trefil do černého: majitelé té vysvobozené dívky si to nenechají líbit a okamžitě Pavla a Silase odvlečou k soudu. Misionáři prý pobuřují město a šíří cizí zvyky. Ve skutečnosti jen překazili náboženský byznys. Pavel vysvobozuje, a právě tím provokuje, protože narušuje náboženskou mašinérii založenou na zotročení a ponížení. A tak je logické, že ho tato mašinérie také semele – skončí se svým kolegou ve vězení.
Svoboda – to je slovo, které i pro současného člověka srozumitelně vystihuje, co nám Bůh dává. Církev, která z této Boží svobody nic nevyzařuje, zřejmě dostatečně nežije evangeliem. Církev, která se točí jen kolem toho, co se musí a co se nesmí, přeslechla z evangelia to nejdůležitější. A snadno se v ní samé prosadí otrocké poměry, to zhoubné rozdělení na neomylné vůdce a poslušné ovečky.
Zvěst o svobodě v Kristu nám otevírá oči pro každou nesvobodu v jejích nesčetných podobách, třeba i dobře skrytou. Různým způsobem může člověk člověka využívat jako prostředek ke svým zištným cílům. Proto se také nemůžeme smířit s tím, když se lidé dusí v diktátorských režimech. Ale i u nás, ve svobodné a demokratické zemi, je svoboda mnoha lidí brutálně omezena jejich bídou a zadlužeností.
Obzvlášť pozorní bychom ale nakonec měli být vůči sobě samotným a neustále se ptát: čemu sloužím? Čemu se poddávám? Co nade mnou panuje? Čemu nedokážu odolat? Na čem jsem závislý? Jací nečistí duchové se uvelebili v mém srdci? Přijmout evangelium znamená vzít vážně, že v Kristu smím ze všech těchto pout vykročit ven a vpustit do svého života Ducha svobody.
Amen.
Ondřej Kolář