Kázání
Jan 2, 1–11
(1) Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;
(2) na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
(3) Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“
(4) Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“
(5) Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“
(6) Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.
(7) Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj.
(8) Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak.
(9) Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha
(10) a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
(11) Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Když se v bibli píše, že se něco odehrálo třetího dne, jistě to není náhoda. Zvláště, když to píše evangelista Jan, ten si na symbolických významech různých slov přímo zakládal. Tu nejdůležitější událost, která se odehrála třetího dne, všichni známe. Ale k ní je ještě daleko. Zatím se nacházíme na začátku Ježíšovy cesty. Zázrak v Káni Galilejské je teprve úvodem ke všemu, co má přijít, prvním z Ježíšových znamení, prvním zjevením jeho slávy.
Proč je tedy řeč o třetím dnu už zde? Ten příběh je vyprávěn pro nás. A my ještě nejsme u konce. Zdaleka ne. Ježíš zvítězil nad smrtí a tím ji přemohl i pro nás všechny. Zatím ale žijeme v mezičase mezi Kristovým vzkříšením a vzkříšením všech v poslední den. Důležité je, že tento mezičas není jen otravným a bezútěšným čekáním na smrt, případně na konec světa. Ve svých životech občas zakoušíme třetí den, kdy temnotu proráží světlo, beznaděj se mění v radost a do pohybu se dá něco nového a nečekaného, aniž jsme to mohli jakkoli připravit. Něco z toho slavného dne, kdy smrt a zlo navěky zmizí z tohoto světa, smíme prožívat už teď a tady. Záblesky Božího království pronikají jakoby z budoucnosti do naší přítomnosti.
Nemusíme si hned představovat nějaké vznešené, mystické zážitky, i když i ty k životu víry patří. Ježíš přichází se svými učedníky na docela obyčejnou svatbu. Už tím dává najevo, že pozemskými radostmi neopovrhuje. Ale ona to ve skutečnosti není až tak přízemní záležitost, jak by se mohlo zdát. Je to spíš malý zázrak, když se dva lidé najdou a rozhodnou se, že spolu zůstanou v dobrém i ve zlém. Vždyť láska dvou partnerů, jejich věrnost a oddanost je odrazem Boží lásky, je právě oním zábleskem věčného života. Tam, kde se něco tak slavného mezi lidmi děje, je přítomen také Ježíš.
Zdá se, že ještě dříve, než se na svatbu dostaví Ježíš a učedníci, je tam přítomna jeho matka. Je to jedno z mála míst, kde najdeme oba pohromadě, nepočítáme-li samozřejmě Ježíšovo narození. Marie a Ježíš nejsou v evangeliích automaticky pospolu. Spíš se z několika příběhů dá usoudit, že se syn své matce, pokud ne rovnou odcizil, tak alespoň šel vlastní cestou, která se Ježíšovým rodičům nemusela vždy zamlouvat. To je nakonec docela přirozené a zdravé, když děti opustí rodičovský dům a spolu s ním i rodičovské představy o tom, co by tyto děti měly a neměly v životě dělat.
Pro Marii to ovšem znamená, že si musí k Ježíši nově hledat cestu. Už to není ona, kdo vychovává a vede. Naopak ona si musí postupně osvojovat roli učednice, té, která se učí Ježíši naslouchat a následovat ho. Z těch pár narážek v bibli je zřejmé, že to pro ni nebyl jednoduchý přerod. Kdysi Marie řekla Bohu řekla své ano, když jí anděl oznámil, že přivede na svět spasitele světa. Teď ale to své ano musí říci znovu, ale už směrem k dospělému Ježíši, k tomu, co říká a co dělá.
V katolické tradici je Marie symbolem církve. Přesněji: je vzorem toho, jaká by církev měla být. Svému Pánu pozorně naslouchá, důvěřuje jeho slovu a spoléhá se na jeho vedení. Také v našem příběhu je Marie vykreslena jako ta první, která se na Ježíše s důvěrou obrací. Naopak o učednících je řečeno až na samotný závěr, že v něho uvěřili. Co tedy dělá Marie – a co bychom měli dělat my?
Nejprve přichází za Ježíšem se slovy: už nemají víno. V té krátké větičce se skrývá mnohé. Už nemají víno – tedy oni, organizátoři svatby, případě všichni svatební hosté. Církev se nemá zajímat jen sama o sebe a svůj provoz, ale také o to, co prožívají oni – ať už si pod tím „oni“ představíme svět, který nás obklopuje, nebo třeba konkrétní lidi v nouzi. Církev nemůže být lhostejná vůči svému okolí, vždyť tu není kvůli sobě, ale kvůli druhým. Ostatně: my a oni jsme vzájemně propojeni, což je v tomto příběhu dobře patrné: také Ježíš, Marie a učedníci jsou přece svatebními hosty.
A ti hosté zrovna něco důležitého potřebují. Možná se tu zarazíme: skutečně něco důležitého? Bez vína se dá docela spokojeně žít. Při svatbě je to samozřejmě trochu problém, ale když nejde o život, tak – jak se říká – nejde o nic. Prostě svatba skončí o trochu dřív, pořadatel si utrží trochu ostudu, ale zato bude druhý den ráno méně bolehlavů.
Svatebním hostům nic životně důležitého nechybí. Víno je skutečně něco navíc, něco, bez čeho bychom se obešli. Předně je to zdroj radosti. Dá se jistě žít také neradostně, dá se fungovat jak stroj ze dne na den, jen z povinnosti a z musu. Ale takový život pro nás Bůh nezamýšlel. Nejsme určení jen k přežívání. Bůh pro nás připravil mnohem víc. A toto „víc“ se skrývá právě v symbolu vína. Ne, není to tak, že pravý život musí být zalitý alkoholem či jinými omamnými látkami. Víno tu zastupuje nejen opojnou radost, ale také přidanou hodnotu lidského života: bratrské a sesterské společenství, plné pohostinnosti, pokoje, porozumění. Proto Ježíš Boží království přirovnává právě k hostině. Při ní teče proudem nejen víno výborné, ale proudí také radost ze spolubytí.
Církev si proto má dobře všímat, kde se lidský život mění v živoření, kde se lidé od sebe vzdalují a přestávají si rozumět. Když dojde víno, lidé se rozcházejí domů. Marie to vidí a odmítá se s tím smířit. Proto jde za Ježíšem. Nepřináší ale žádnou konkrétní prosbu či dokonce radu, co by měl udělat. Jen před něj předkládá celou situaci: zůstali jsme bez vína, vyschly nám zdroje radosti, každý si teď půjde po svých. Za Ježíšem je možné přijít s vlastní bezradností a bezvýchodností, i tehdy, když vlastně ani nevíme, co bychom měli udělat a co by pro nás bylo nejlepší. Někdy stačí, když v modlitbě necháme jen vyplout svůj smutek.
Ježíšovu odpověď je ovšem vyhýbavá, ne-li přímo odmítavá. Co to ode mne žádáš, překládají ekumeničtí. Ale v původním znění stojí spíš: co je ti do mě? Ježíš k tomu dodává: ještě nepřišla má hodina. Toto vysvětlení poněkud zmírňuje příkrost jeho odpovědi. Ten den D skutečně ještě nenastal, na tu vrcholnou chvíli Ježíšova života si všichni budou muset počkat. Teprve třetího dne po ukřižování zjeví Ježíš naplno svou slávu. Teprve na konci času Boží sláva ozáří celé stvoření. Ale do té doby nechceme zůstat úplně v temnotě. Nechceme zůstat na suchu. Nechceme jen čekat. A tak se, Ježíši, prokaž už teď jako dárce života, jako strážce jeho hodnoty, jako pramen životní radosti.
Ano, takto je možné Ježíše prosit. K víře patří někdy i neodbytnost. Někdy je potřeba Boha neúnavně přesvědčovat a ponoukat jej k milosrdenství. Ani Marie se nenechá odbýt a její vytrvalost přináší ovoce, nebo spíš víno. Ještě předtím ale Marie vysloví další důležitý pokyn: udělejte, cokoli vám nařídí. Marie se tu definitivně vzdává svého mateřského přikazování a odevzdává se do Ježíšovy vůle. A vyzývá k tomu i nás ostatní. Je možné a správné Boha usilovně o něco prosit, tlouct na jeho dveře, ale stejně je důležitá odevzdanost. Schopnost nechat Boha jednat a nechat se jím vést po cestách, které pro nás zprvu nejsou srozumitelné, pouštět se do úkolů, na které si netroufáme, ale k nimž nás Bůh přesto volá.
Ježíšův úkol pro služebníky byl skutečně podivný. Mají naplnit vodou nádoby určené pro očišťování. Zatím nemohou vědět, co se s vodou následně bude dít. Tuší spíš něco jiného: je čas umýt si ruce. Jasný signál, že hostina je u konce. Game is over, rozchod domů, ze svátku do všednosti, z radosti do každodenního pachtění. Ale právě v takové chvíli máme osvědčit svou víru: udělejte, cokoli vám nařídí. I kdyby to mělo znamenat, že se máme smířit s koncem.
Ale on to právě konec není. Někdy se nám může zdát, že se blíží konec, že už na nás nic dobré nečeká, že jsme promrhali své šance na to, abychom využili dobré Boží dary, že jsme špatně plánovali, nebo nám někdo udělal čáru přes rozpočet. Dokonce se nám to nemusí ani zdát, může to být tvrdá realita našeho života, ať už jde o život jednotlivce, nebo společnosti. Bůh ale i na pomyslných koncích dává lidem nové, dobré víno. Dává dobré věci i na místech a v čase, kdy už to nikdo nečeká. Vždyť i po tom našem konci, po zdánlivě tečce na naším životem přijde třetí den. Nejlepší víno až naposled.
Amen.
Ondřej Kolář