Kázání
Skutky apoštolské 27, 33–37
(33) Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu.
(34) Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“
(35) Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst.
(36) Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm.
(37) Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest.
Milé sestry, milí bratři,
když čteme napínavé vyprávění o Pavlově dobrodružné cestě po moři, možná nám unikne jedna důležitá drobnost. Apoštol Pavel je po celou tu dobu vězněm, přesněji řečeno: zadrženým, a čeká ho výslech u samotného císaře. Ani v takové prekérní situaci ovšem nepřestává být svědkem o Kristu. Nechová se jako bezbranná oběť nepřátelských sil a nepříznivých okolností. Naopak tyto okolnosti využívá k hlásání evangelia.
Loď, na které pluje, se skoro potápí a zdá se, že se spolu s ní potápí také jeho plány nést evangelium až na kraj světa. Možná k císaři nakonec dopluje a bude se u něj moci obhajovat, ale kdo ví, jestli jeho případ neskončí třeba rozsudkem smrti… Pavel se ale nevzdává a statečně pokračuje ve své misi.
Pavlův příběh je inspirací pro církev všech dob. Jsme vysláni, abychom o Kristu svědčili v každém čase i nečase. Místo toho ale z církve zaznívají spíš nářky, že pro zvěstování evangelia dnes není vhodná doba, protože jsou lidé lhostejní, povrchní, otupělí konzumem – a můžete si doplnit další stížnosti na takzvaného dnešního člověka, který je prý vůči slovu o Kristu beznadějně netečný.
Ne, že by na tom nebylo kus pravdy. Znamená to ale, že máme jen čekat na příznivější dobu, kdy nám budou okolnosti více nakloněny? Kdy budou lidé kolem nás nábožensky vnímavější? Zdá se mi, že lidé nábožensky vnímaví docela jsou, jen spásu často hledají někde jinde než v církvích. Máme ale kvůli tomu naříkat a propadat rezignaci?
Apoštol Pavel měl k rezignaci mnoho důvodů, a přesto se jí nepoddával. Nečekal, až jednou bude líp a svět bude vůči Kristu a vůči církvi vstřícnější. Pavlův příběh ukazuje, že i církev pronásledovaná nebo odsunutá na okraj se nemá vzdát svého poslání. Ve skutečnosti je ten pravý okamžik zvěstovat evangelium vždycky právě teď, žádný lepší už nenastane a je bláhové ho vyhlížet.
Pavel je na jedné lodi s mnoha dalšími cestujícími, mimo jiné tam byli jeho spolu-vězni, ale většinu tvořili nejspíš obchodníci. Loď bývá obvykle symbolem církve. Církev je představována jako záchranná loď, která pluje bezbožným světem, aby své cestující, totiž křesťany, bezpečně dopravila do přístavu spásy.
Obraz, který nám staví před oči autor Skutků apoštolských, je jiný. Loď tu není totožná s církví, ale je zaplněna lidmi různých národů, kultur a jistě také různých náboženství. Církev je v tom multi-kulti kotli zastoupena patrně jediným člověkem – totiž samotným apoštolem Pavlem, možná ještě pár jeho kolegy, ale o těch se nepíše. Tedy: jediný křesťan mezi dvěma sty sedmdesáti šesti pasažéry. To je docela výrazná menšina, ještě menší, než je dnes církev v České republice. Církev na rozbouřeném moři je jedním hlasem mezi mnoha dalšími. Nemá žádnou převahu, ani nadvládu, ani moc – jedině moc Ducha svatého.
Co je ale nejdůležitější: církev je tu na stejné lodi s okolním světem. Není oddělena. Není ukryta před svým okolím v nějakém svatém prostoru. A také není nijak zvlášť chráněna. Pokud se loď v bouři potopí, zahynou všichni – křesťané i nekřesťané. Ani náznakem tu není řečeno, že by Pavel měl mít nějaká privilegia, že by měl být zázračným způsobem zachráněn jen proto, že je křesťan. Když se naopak loď dostane k pevnině, píše se tu výslovně, že byli zachráněni úplně všichni, bez ohledu na to, k jakým bohům se modlili, případně jestli se třeba k Pavlovi chovali hezky.
Opět v tom vidím obraz i vzor církve pro všechny doby, včetně té dnešní. Jako křesťané neplujeme na žádném obláčku, povzneseni nad starosti a radosti okolního světa. Naopak jsme s ostatními lidmi na jedné lodi. Co se dotýká světa, dotýká se ve stejné míře také nás. Církev byla vždycky v pokušení vytvářet jakési mikrosvěty, izolované od okolí a pěstující tu pravou mravnost a zbožnost. Apoštol Pavel ukazuje jinou cestu: neuzavírat se, nemluvit k dnešnímu člověku z druhého, bezpečného břehu, ale plout spolu s ním, sdílet s ním všechny bouře, otřesy, nejistoty a obavy. A právě uprostřed nich svědčit o Boží lásce a blízkosti.
Pozoruhodné je sledovat, jak Pavel o Bohu mluví. Především o něm svědčí svým odvážným postojem v té všeobecné a vcelku pochopitelné panice. Na moři – zvláště pak za bouře – si tehdejší člověk připadal naprosto vydaný nepřátelským živlům, božstvům a silám, pasoucím po jeho životě. V takových chvílích člověk nejen propadne strachu, ale začne se taky každý starat hlavně o své přežití. Solidarita jde stranou.
Pavel si naopak uchovává chladnou hlavu, jedná s rozmyslem, a tím chrání své spolucestující před ještě většími komplikacemi. Zároveň na základě své víry dodává svým bližním odvahu, potěšuje a otevírá nové obzory – třebaže ty skutečné zatím nejsou na dohled, protože obloha je zatažená, není vidět ani slunce ani hvězdy, jen občas prolétne nějaký blesk.
Pavel nezvěstuje přímo evangelium o Ježíši Kristu, ale probouzí naději. Naději, z níž sám žije, si nechce nechat pro sebe, ale rozdává ji také ostatním. V tomto úkolu jsme my křesťané nezastupitelní. Nemáme ostatním předepisovat, jak si poradit s tisícem problémů, které dnešní svět svírají. Nemáme žádný neomylný křesťanský recept na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ani na ekologickou krizi, ani na zneužívání umělé inteligence.
To podstatné ale máme: Boží ujištění, že on dílo svých rukou nikdy neopustí. Máme Boží zaslíbení, že tento svět, ze kterého my někdy děláme peklo na zemi, přece má budoucnost. Tuto budoucnost nejsme schopni připravit a zajistit sami, protože naše síly a možnosti jsou omezené a selhávající. Avšak je tu ještě větší moc, s níž máme počítat. Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak oznámil. Tato Pavlova slova máme vnášet do všech nepříznivých okolností a situací, ve kterých se spolu s celým světem ocitáme.
Kromě svědectví o naději ovšem dělá Pavel ještě jednu věc. Uspořádá hostinu. Před rozedněním, ještě za tmy. Na houpající se lodi asi nikdo nemá zrovna chuť něco zakousnout. Ale i kdyby ji měl, v bezprostředním nebezpečí smrti člověk má sklon vše vzdát. Jaký má smysl se najíst, když v příští minutě už tu třeba nebudu?
Je to potřebí k vaší záchraně, říká Pavel a vybízí ostatní, aby se přece jen najedli. Potom vezme chléb, vzdává díky, láme jej a podává. Tu naději, kterou předtím zvěstoval svým slovem, nyní zvěstuje společným jídlem. Je možné, a dokonce je nutné se najíst, protože naše cesta nekončí zde, v divokých mořských vlnách, ale bude mít pokračování. Na tu cestu je proto potřeba se připravit, tedy především se pořádně nasytit, abychom měli dost sil na to, co nás ještě čeká.
Pavlova hostina na lodi nápadně připomíná večeři Páně. Pavel sice Krista nezmiňuje, a přece v tuto chvíli sytí ostatní Kristovou dobrotou a milosrdenstvím. A zve k ní všechny, bez rozdílu, nikoho nevylučuje, protože všichni mají mít účast na tomto znamení Boží pomoci. Boží milost tu není jen pro křesťany, ale pro všechny. Vzápětí také přináší své plody. Slyšíme pozoruhodnou věc: Všichni nabývají dobré mysli a očekávají Boží záchranu. Při společném jídle se neláme pouze chléb, ale láme se také beznadějná situace.
Pavel na lodi zvěstuje Krista – ale jinak, než jsme u něj zvyklí. Zvěstuje ho nadějí, kterou všem přináší. Zvěstuje ho slovy, která dokážou vnést Boží světlo do lidské temnoty. Zvěstuje ho pozváním ke společnému jídlu, které smějí vyčerpaní poutníci přijmout jako příslib dobré Boží budoucnosti i jako posilu na cestě k ní.
Zdá se mi, že dnes lidem více než cokoli jiného chybí právě naděje. Snad proto sahají ochotně po falešných vůdcích, kterým se daří vyvolat dojem, že touto nadějí jsou a všechny naše problémy rychle vyřeší. Ale pozor: Ani my křesťané nejsme tou nadějí. Ta je mimo nás – my z ní pouze žijeme a k ní ukazujeme. V tom nás ale nikdo nemůže nahradit. Pokud budeme jako křesťané vyzařovat naději a pokud tato naděje bude navíc mít podobu konkrétní pomoci a posily, pak bude také naše mluvení o Kristu přesvědčivé a zasáhne lidská srdce. Bez ohledu na nepříznivé okolnosti. Právě uprostřed nich, právě uprostřed různých bouří máme svědčit o tom, že Bůh je s námi – a bude s námi každý nový den.
Amen.
Ondřej Kolář