Tuto neděli měl náš sbor dvě bohoslužby: část z nás byla na sborovém výletě v Chotěboři, zbytek sboru se sešel v našem kobyliském kostele. Protože jsme celý výlet prožívali s příběhy proroka Elijáše, i kázání chotěbořské bohoslužby (vizte na samostatné stránce) je na tomto textu založeno. A aby nebyl sbor tak rozdělen, ze stejného textu vycházelo i kázání u Jákobova žebříku:
Kázání
1. Královská 19, 9–18
(9) Eliáš vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“
(10) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(11) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
(12) Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
(13) Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
(14) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(15) Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem.
(16) Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.
(17) Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša.
(18) Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty , jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“
Milé sestry, milí bratři,
ani vítr, ani zemětřesení, ani oheň. V žádném z těchto živlů Bůh nebyl. Přitom jak by si Eliáš přál, aby právě taková Boží vichřice přišla! Aby vyčistila Boží lid od ničemníků šířících hnusné modly! Aby oheň z nebes spálil všechnu bezbožnost a země se pořádně zatřásla Božím hněvem!
Ještě celkem nedávno si prorok přál vlastní smrt, tak moc zoufalý a vyčerpaný byl, když utíkal před rozhněvanou královnou Jezábel poté, co zostudil a poté pobil mnoho Baalových proroků. Teď už Eliáš ví, že se jen tak nemůže vzepřít Boží vůli a uniknout před ní. Dostalo se mu ujištění, že Bůh s ním ještě stále počítá a má pro něj nové úkoly.
Ale ten pocit křivdy a marnosti v něm zůstává. A dere se ven. Všechno bylo nakonec k ničemu, i když to chvíli vypadalo docela nadějně – tam na hoře Karmel, když byli Baalovi přívrženci na hlavu poraženi. Eliášovi se zdá, že jeho horlivost pro Hospodinovu věc ničemu neprospěla, nic se nezměnilo, a pokud ano, tak jen k horšímu. Nikdo vlastně jeho snahu nedocenil. Je přesvědčen, že zůstal sám, poslední voják v poli proti zdrcující přesile, ztracená varta, kůl v plotě, který ale brzo někdo porazí.
Snad je v tom kus sebelitování, ale kdo by mu na Eliášově místě nepropadl? Tento člověk zasvětil svůj život boji za čistotu víry v Hospodina. Vyměnil pohodu a přizpůsobivost mocnému králi za nebezpečnou a nejistou cestu Hospodinova služebníka. A teď může být rád, že si zachoval holý život. A o nějakých pocitech seberealizace či dokonce úspěchu si nechává jen zdát.
S trochou nadsázky bychom mohli říci, že z Eliáše se stal vyhořelý prorok. Něco podobného zažívají lidé, kteří zasvětili svůj život pomoci druhým – sociální pracovníci, učitelé, humanitární pracovníci, zdravotní sestry, nebo také faráři. Možná by se to dalo nazvat eliášovským syndromem. Na začátku je velké nasazení, nadšení a upřímná snaha, ta ale nepřináší ani přesvědčivé výsledky, ani dlouhodobé uspokojení z dobře vykonané práce, ani valné ocenění. Postupem času to všechno ubíjí a vede k vysílení a vyhoření.
Stěžovat si na takové přízemní pocity se jaksi nesluší, protože jde přece o tak vznešené poslání. Eliáš si ale před Bohem stěžuje a vylévá srdce. Dokonce dvakrát týmiž slovy: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů… Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život. Tak už s tím něco udělej, Bože. Tak prokaž konečně svou moc nade vším lidem, hlavně nad králem Achabem a královnou Jezábel, kteří se tváří jako neotřesitelní a neporazitelní. A ukaž také mně, že moje práce smysl měla, že to všechno nebyla marnost nad marnost.
Jde Eliášovi víc o obnovu Božího lidu, anebo spíš o jeho vlastní zadostiučinění? Kdo to může posoudit? Vždyť obojí bývá v životě nerozlučně spjaté. Věnujeme své síly a čas pro nějakou dobrou věc především kvůli té věci samotné. Ale chceme mít také dobrý pocit. Přirozeně toužíme po tom, aby po nás něco zůstalo, aby naše snažení přineslo ovoce. Vychováváme děti především proto, že je máme rádi a je to naše povinnost, ale stejně si přejeme, aby nám dělaly radost a naše úsilí na nich bylo nějak vidět.
Zhrzený Eliáš se dožaduje nápravy. Jenže ta přichází jinak, než čekal. Nejen izraelský lid propadlý modlářství, ale i sám prorok má být přiveden k pravdivějšímu poznání Boha. Také Eliáš musí být zbaven zbytků pohanství ve svém srdci, svých příliš lidských představ o Bohu.
V Bibli bychom našli mnoho míst, kde se Hospodin zjevuje vnější silou, kde třese zemí, tříští skály, sesílá oheň. Vždyť ještě nedávno na Karmelu se Bůh prokázal právě v ohni, když spálil Eliášem postavený oltář. Před dávnými časy, ale na stejném místě, jako se teď ukrývá Eliáš, tedy na hoře Choréb neboli Sínaj, se bouřlivě a hřmotně ukázal Hospodin Mojžíšovi, aby mu předal smlouvu s Božím lidem.
Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské. Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči. Takto popisuje Boží hlas žalmista a s ním i mnozí jiní bibličtí svědkové. Proč tedy Bůh také tentokrát nezasáhne, když je víra Izraele ve vážném ohrožení, když jsou jeho svědkové likvidováni?
Proč Bůh nezasáhl. Otázka, která do konce světa nikdy neumlkne. Dokud se bude dít na zemi bezpráví, dokud diktátoři budou určovat pravidla hry, dokud přírodní katastrofy budou hubit tisíce lidí, dokud zhoubné nemoci budou předčasně ukracovat lidské životy. Proč Bůh nezasáhl? Na tuto otázku nemáme žádnou jinou odpověď než příběh Ježíše Krista. Také on byl přece obětí bezpráví, zemřel zcela nevinně. Bůh se v Kristu přidal na stranu všech utlačovaných, ponížených, na smrt nemocných. Také na stranu Eliáše.
Do Eliášova roztrpčení zaznívá hlas jemný, tichý. Tento hlas je možné přeslechnout mezi mnoha jinými hlasy, silnějšími, vtíravějšími, bezohledně na nás dorážejícími. Tímto tichým hlasem promlouval také Ježíš. Jeho slovo sice mělo moc uzdravovat a křísit z mrtvých. Ale totéž slovo bylo mocnými tohoto světa umlčeno. Proč jen mlčíš, Pane, když zloba lidská život maří?
Také my, spolu s Eliášem, bychom stáli o jinou Boží odpověď. Od Boha vševládnoucího bychom chtěli slyšet něco víc než jeho jemný hlas. Dál musíme poslouchat to, co nám dává halasně a arogantně najevo svou nadřazenost nad námi a na co se cítíme být krátcí. Rozbouřené živly, přírodní pohromy, nevyléčitelné nemoci, války, mocní lidé beztrestně pošlapávající zákon. To vše nás zastrašuje. To vše se v našich srdcích dere na místo, které by mělo náležet jedině Bohu.
Ale Bůh v tom všem nebyl a není. Nenechme se tím zmást. Boží hlas je ve skutečnosti jiný. To, co na první pohled či poslech jako Boží hlas vypadá, bývá často hlasem Božího protivníka.
Eliáš od Boha slyšel něco, co slyšet nechtěl. A přece ho tento hlas nakonec vytáhl z jeskyně – i z jeho zklamání a ukřivděnosti. Eliáš naslouchá hlasu jemnému, který ale nakonec má sílu člověka vyvést z pochybností, proher a pocitů, že nic nemá cenu. Tento hlas otevírá nové obzory, dává naději, osvobozuje. Tento hlas probouzí zdeptanou víru. Tento hlas orientuje a dává směr. A ujišťuje Eliáše, že Hospodin neztratil vládu nad poměry v Izraeli i nad světem vůbec, ale naopak se připravuje k jednání.
Sestry a bratři, jako církev vyznáváme, že Bůh je uprostřed nás. Nikoli baalovský bůh hromů a blesků, ale Bůh Ježíše Krista. Nejsme a nemáme být vybaveni žádnými mocenskými pákami. Uprostřed dnešního světa jsme nepatrní, téměř bezvýznamní. Politické a ekonomické kolbiště ovládají jiní. A přece to pro nás nemá být důvod k rezignaci a zahořklosti. Být malí neznamená propadat malosti a malomyslnosti. Jsme společenstvím naslouchajícím hlasu, který navzdory své křehkosti dává do pohybu nejen malé lidské příběhy, ale i veliké dějiny. Smíme a máme vyjít za tím hlasem a nechat se jím podpírat a vést i v bojích, které vypadají ztraceně a marně.
Amen.
Ondřej Kolář