Kázání
Marek 14, 66–72
(66) Když byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek,
(67) a když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“
(68) On však zapřel: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora. Vtom zakokrhal kohout.
(69) Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kdo stáli poblíž: „Ten člověk je z nich!“
(70) On však opět zapíral. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!“
(71) On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“
(72) Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče.
Ten příběh mohl zůstat klidně utajen. Odehrává se v potemnělém dvoře velekněžského paláce. Vystupuje v něm pár celkem bezvýznamných postav, místní sluhové, co se přišli ohřát k ohni. A také Petr. Nikdo jiný se o tom nedověděl. Žádní snaživí zvědové to nahoře neoznámili. Služebnictvu možná ani nestálo za to se o tom někomu zmiňovat nebo předat Petra policii. Ostatně kdyby chtěli, hned by to udělali, nečekali by, až jim Petr zmizí kdesi ve tmě. Místo toho jej nechali normálně odejít. Možná si na něj ráno už ani nevzpomněli. Prostě nic důležitého, jen se jim jeden člověk nějak nezdál a choval se divně.
Je pravděpodobné, že tu potupnou historku o sobě nakonec vyprávěl sám Petr. Bez něj bychom si to dnes v bibli nečetli. A proč bychom vlastně měli, když to nejdůležitější, o čem je potřeba mluvit, přece probíhá někde jinde, za zdmi paláce. Tam je souzen, a nakonec odsouzen Ježíš. Na rozdíl od Petra se neskrývá, nekličkuje, nelže. A tak ho čeká smrt. Místodržitel Pilát už na tom nic nezmění. Drama Ježíšovy pozemské cesty dospívá do svého vrcholu a tragického rozuzlení. Vedle toho se Petrův příběh jeví jako nepodstatný a nehodný zmínky.
Ano, to je možná hlavní rys toho příběhu: malost, trapnost, ubohost. Nic vznešeného v něm není. Lidské utrpení, i to největší, může být někdy heroické. Ani hmotná nouze nemusí člověka vždy strhnout do ubohosti. I ve vězení si člověk může za jistých okolností uchovat svou důstojnost. Ale to, co slyšíme o Petrovi, je opravdu jen nízkost, ba i směšnost, tragikomika.
Kdyby byl Petr třeba vyslýchán na mučidlech; kdyby mu vyhrožovali, že mu zabijí manželku, nebo že jeho děti nebudou moci studovat a on skončí v kotelně, bylo by to pochopitelné a snad i nějak omluvitelné. Ale Petr není – na rozdíl od svého učitele – u výslechu v Bartolomějské. Zůstává venku, vzdálen velkému dění. Čeká, co teď bude dál, možná přemýšlí o tom, jak by se měl zachovat, když to s Ježíšem nedopadne dobře.
To ještě netuší, že rozhodnout se bude muset ihned. Z úvah ho probírá služka. A pak ještě jednou, aby se to nakonec dověděli ostatní. Jeho mluva prozrazuje, že je z Galileje – z té země plné buřičů a politických živlů, ze země Ježíšovy. A už je Petr v tom, v pasti vlastního klamu, není cesty zpátky. Tak sahá k prostředku nejkrajnějšímu: zapřísahává se. Kéž by jeho řeč aspoň byla ano, ano, ne, ne.
Tento příběh nemá hezký konec. Žádné uzdravení, které už tak trochu čekáme, když čteme o tom, jak se Ježíš setkal s někým nemocným. Žádné odpuštění a napravení, které dopředu tušíme v příbězích o různých hříšnících. Žádné smíření, laskavé slovo, kámen, který spadne ze srdce. Ježíš je v rukou svých protivníků. A za jeho zády ho jeho nejbližší druh zapírá. Je noc, po které nepřichází ráno. Noční můra, ze které se člověk neprobudí. Jen protivný hlas kohouta a pak pláč, zoufalství člověka, který během pár okamžiků odepsal svůj dosavadní život, popřel sám sebe a vše, pro co žil. Do této noci zatím nepadá žádný paprsek vzkříšení, žádné Ježíšovo pokoj vám, které zazní po Velikonocích. Před námi je velký pátek.
Za arcizrádce byl odjakživa označován Jidáš. Jenže nikdo neví, jak to s ním vlastně bylo. Není vyloučené, že sympatizoval s židovskými radikály, kteří chtěli svrhnout římskou nadvládu. A tak se pokusil Ježíše svou zradou konečně vyprovokovat k činu, přinutit ho, aby se násilím vzepřel a rozpoutal vítěznou válku s utlačovateli. Tento tah mu zjevně nevyšel.
Petr byl jiný. Spíš se Ježíšovi snažil konflikty rozmluvit a uchránit ho před očekávatelným střetem s mocí. Za to si od Ježíše vysloužil označení satan. Nicméně Ježíše od počátku doprovázel a neopomněl svou oddanost připomínat. Nemáme důvod nevěřit, že to myslel upřímně. Spolu s Jakubem a Janem patřil k těm, kdo k Ježíši měli nejblíže; prožil s ním všechny důležité okamžiky. I v tomto okamžiku je Ježíši blízko – na rozdíl od ostatních učedníků, kteří se rozprchli kdovíkam. Došel na cestě následování Ježíše ze všech úplně nejdál. Je to vlastně trochu nespravedlivé, že zrovna jeho zrada se v evangeliích tak rozepisuje, zatímco o zradě ostatních učedníků se skoro nemluví. Snad právě proto, že Petr měl už nakročeno hodně daleko, ale ten poslední krok neudělal. Na dvoře velekněžského paláce se rozhoduje, že Petr s Ježíšem už dál nebude. Nebo spíš strach rozhoduje za něj.
Petr znamená v překladu skála. Na té skále měla být zbudována církev, kterou brány pekel nepřemohou. Místo toho ale Petr připomíná jinou skálu, tu, o které hovořil Ježíš ve svém podobenství o rozsévači. Je to kamení, které brání Božímu slovu, aby se dobře zakořenilo. Když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají, prorokoval Ježíš.
Petrův příběh nezůstal utajen. A tak si křesťané, sužovaní útlakem a pronásledováním, budou moci vedle toho velkého příběhu o Ježíšově procesu přečíst také o tom malém, trapném a ubohém procesu, kde obžalovaný i odsouzený je vlastně jeden a tentýž – Petr. Ježíš byl odsouzen a nakonec zvítězil. Petr se odsudku vyhnul, a právě tím prohrál. Aspoň prozatím.
Petrův proces bude samozřejmě mít opakování, dokonce nesčetné. Nebude to trvat dlouho a přijdou výslechy, kde budou křesťané dotazováni na svou víru. Podle římského práva se tak bude dít třikrát za sebou. Když i do třetice přiznají, že se hlásí ke Kristu, budou odsouzeni – ale to už doopravdy, ne jak Petr, odsouzený jen vlastním svědomím. Mnozí pod hrozbou smrti zapřou.
Ale přijdou i jiné, ubožejší podoby tohoto procesu. Nakonec zapřou lidé jen kvůli svému pohodlí, pro svůj klid, z obavy před nevýhodami, které by mohly pro ně plynout, když nebudou dělat to, co si žádá vrchnost nebo duch doby. Ne na mučidlech, ale právě v obyčejných, přízemních věcech, v běžných vztazích, často nenápadně. Na první místo postaví své vlastní já, své plány a ambice, jistoty a soukromé bezpečí, svou pohodičku, nevšímavost, bezohlednost. Kohout už jen chroptí, už ztratil svůj hlas, protože Krista zrazuje každý, každý z nás, zpíváme přece.
Ježíš kdysi řekl: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nezbývá mi tedy než doufat, že tato Ježíšova slova neplatí tak absolutně. Nevím, kdo z nás o sobě může tvrdit, že svým životem, celým svým myšlením a konáním byl vždy na Ježíšově straně. Nevím, komu z nás Petrův příběh tak trochu nepřipomíná i jeho vlastní příběh…
Možná se každého z nás jednou na posledním soudu zeptají, tak jako se ptala ta služka Petra: I ty jsi byl s Ježíšem Nazaretským? Doufám, že budu moci odpovědět: Ano, byl. I když jsem ho často zapíral a skrýval se před ním – on si mě stejně našel. Tak jako si nakonec našel i Petra.
Amen.
Ondřej Kolář