Kázání
Genesis 50, 15–21
(15) Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si : „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“
(16) Proto mu vzkázali: „Tvůj otec před smrtí přikázal:
(17) Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal.
(18) Pak přišli bratři sami, padli před ním a řekli: „Tu jsme, měj nás za otroky!“
(19) Josef jim však odvětil: „Nebojte se. Což jsem Bůh?
(20) Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.
(21) Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ Tak je těšil a promlouval jim k srdci.
Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro – touto větou by se dal shrnout celý příběh o Josefovi a jeho bratřích. Je příznačné, že tento výrok stojí až na samotném konci celého vyprávění. Teprve když se Josef ohlíží zpátky, uvědomuje si, že navzdory všemu lidskému selhání měl poslední slovo dobrotivý Bůh.
Dánský filozof Søren Kierkegaard napsal: Životu můžeme rozumět pouze zpětně. Napřed ho ale musíme žít. To je nemilé zjištění. Kdybychom tak mohli vždy nahlédnout smysl toho, co se nám v životě zrovna děje! Kdybychom mohli dopředu vidět všechny dopady svých činů! Ve skutečnosti se náš život spíš podobá chůzi lesem – ovšem bez mapy, navigace, bez možnosti vylézt na vysoký strom a podívat se na svou cestu hezky z ptačí perspektivy a zorientovat se v ní. Nejen, že nevidíme do budoucnosti, ale my velmi často nerozumíme ani přítomnosti. Jistěže se obvykle nerozhodujeme bezhlavě, ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nicméně stejně je každý náš čin do značné míry krokem do neznáma, do nezajištěnosti a nepředvídatelnosti.
Teprve při pohledu do minulosti se nám smysl lecjakých našich kroků odhalí. Pochopíme, co jsme vlastně udělali a co jiní udělali nám. Cesta, po níž jsme šli, se přece jen trochu osvětlí. Jenže my bychom potřebovali, aby ten světlený kužel dopadal dopředu – ještě předtím, než vykročíme. Stáli bychom o nějaké značky, směrovky, záchytné body. Ale my je po ruce nemáme. A přece musíme, jak řekl onen filozof, žít. Nemůžeme se vyhnout náročnému rozhodování. Ostatní nám mohou poradit, ale tíhu volby z nás nesejmou.
Co si asi myslel mladý Josef, když ho jeho bratři prodali do otroctví? Nepochybně mohl říci svým bratrům: vy proti mně zamýšlíte zlo. Ale jak je to s tou druhou polovinou jeho vyznání? Dokázal si už tehdy říci: Bůh však se mnou zamýšlí dobro? Možná ano, ale možná si tehdy spíš myslel, že ho Bůh spravedlivě trestá za jeho namyšlenost a povyšování nad ostatní bratry. Anebo propadl pocitu, že na něj Bůh prostě zapomněl a hodil ho do rukou nejen obchodníků s otroky, ale přímo do rukou cizích egyptských bohů.
Bůh však zamýšlel dobro, vyznává Josef na konci příběhu. Všimněme si, že tu neříká: Bůh však se mnou zamýšlel dobro. Dodává něco jiného: tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Josef se nechce chlubit tím, že se mu od Boha dostalo velikého zadostiučinění. Jistě, Bůh ho vynesl až na samotný vrchol a vynahradil mu tak všechna příkoří. Ale to Josef nechce zdůraznit. Důležitější pro něj je poznání, že skrze podlý čin bratrů a skrze počáteční útrapy v Egyptě Bůh nakonec učinil cosi velkého pro mnoho lidí. Josef dokázal egyptskou zemi připravit na hubené roky, nashromáždil zásoby obilí a pak jimi zachraňoval životy před hladomorem. Z jeho moudrého správcování těžili jak Egypťané, tak i jiné národy a samozřejmě i jeho bratři.
Náhle do sebe všechno zapadá: na začátku stál zločin, na konci je záchrana mnohých. Nepřipomíná vám to něco? Na začátku justiční vražda nevinného Ježíše, na konci naděje nového života pro všechny. Tím jistě není nijak ospravedlněno jednání Piláta, Heroda a velekněží. Zločin zůstává zločinem a Kristovo vítězné vzkříšení nijak nezmírňuje odpornosti těchto mocnářů. Bůh ale dokáže i to nejhorší v nás a z nás tajemně proměnit v požehnání a zakomponovat je do svých plánů záchrany.
Jenže to právě dopředu nevidíme. Není nám dovoleno nahlédnout do Boží dílny. A dokonce ani zpětně nám některé události světových dějin i našich životů valný smysl nedávají. Smíme pouze doufat, že i když v životě nevidíme cestu ven, i když se nám zdá, že se beznadějně topíme ve zlu, které jsme napáchali sami nebo je napáchali jiní, Bůh s námi stále zamýšlí dobro – tak jak zamýšlel s Josefem i s Ježíšem. A má vždycky možnosti, které my nemáme a o nichž ani netušíme. I z naší bídy dokáže vykřesat něco velkého.
Dnešní oddíl ale nese ještě jedno poselství. Nejen Bůh, ale také my lidé, samozřejmě ve velmi omezené míře, dokážeme proměnit zlo v dobro. Také o tom je přece Josefův příběh. Josef dokázal odpustit. Nebylo to jednoduché a trvalo to dlouho. Josef chtěl nejprve své bratry vyzkoušet, jestli se opravdu změnili. Mně jeho zkoušky vždycky přišly až kruté. Odpustit ale nelze jen tak, že si to prostě přikážeme a je to; velmi často se jedná o pozvolný a bolestný proces. Nakonec Josef zjistil, že jeho bratři už spolu nesoupeří a nezávidí si, naopak jsou ochotni se jeden za druhého obětovat – a to ho přesvědčilo.
Je ale zajímavé, že Josefovi bratři i poté, co si s ním vše vyříkali, stále cítí vinu a pochybují o tom, že jim jejich bratr skutečně odpustil. Obávají se, že s nimi jednal vstřícně jen kvůli jejich otci, kterého chtěl ještě spatřit živého. Poté, co otec Jákob zemřel, zdá se jim, že už pominul důvod, proč by jim měl být Josef nakloněn. Ze strachu se tak nakonec uchýlí ke lži a vymyslí si Jákobova poslední slova, která patrně nikdy neřekl: prý jim má Josef jejich provinění odpustit.
Když to Josef slyšel, rozplakal se. Není úplně jasné, proč. Protože jim přece už dávno odpustil a přišlo mu líto, že se k tomu stále vracejí? Anebo proto, že prohlédl jejich klam, nedůvěru a strach – a mrzelo ho, že se k němu ještě nechovají jako rodní bratři, ale jako poddaní vůči tvrdému a nemilosrdnému pánovi? Ani v takovém případě jim ale Josef nechce už nic vyčítat a nic odplácet. Všechny křivdy už od sebe odhodil. Od svých bratrů kdysi zakusil zradu a ponížení, ale neodplatil jim stejnou mincí. Zastavil v sobě to zlo, které se ho bolestně dotklo. Nevrátil ho zpátky.
Možná si řekneme, že se mu to docela snadno odpouštělo, když on udělal úžasnou kariéru v Egyptě, zatímco jeho bratři, sužovaní hladem v rodné zemi, se k němu přišli doprošovat. Josef se mohl právem cítit nad věcí. Bůh sám už dostatečně rehabilitoval poškozeného a ponížil viníky. Josefovo odpuštění má ale hlubší kořeny. Říká bratrům: Nebojte se – což jsem Bůh? Musíme si uvědomit, že Josef v tuto chvíli tím bohem téměř je. Je přece druhým nejmocnějším mužem obrovské říše. Pro své bratry, kteří se před ním krčí jako jeho otroci, každopádně má mimořádné postavení – je obdařen ohromnou mocí, rozhoduje nad životy lidí.
A přece této moci nezneužívá. Nepodlehne pokušení spravedlivě odplácet. Když Bůh sám bratry nepotrestal, ani on je trestat nebude. Bůh přece zamýšlel dobré – nejen s Josefem, ale i s jeho bratry. Jakým právem by najednou on měl s nimi zamýšlet zlé? Někdy se nám zdá, že Boží spravedlnost je jaksi nedůsledná, že Bůh neodplácí těžkým viníkům, netrestá, jak by měl. A tak máme sklon vzít spravedlnost do vlastních rukou, máme touhu se pomstít. Josef tuto touhu v sobě překonal. Je skoro bohem, ale nechová se podle toho. Nenapodobuje Boží trest, ale Boží milosrdenství. Napodobuje Ježíše, chtělo by se říci.
Také v tomto postoji tedy můžeme v Josefovi spatřovat předobraz Ježíše. Lidé proti sobě zamýšlejí zlo a také ho konají – ale je možné zamýšlet a konat dobro a tím to zlo ukončit, sprovodit ho ze světa. Jedna z nejtěžších teologických otázek zní: odkud je zlo? Ježíš tuto otázku formuluje jinak: co se zlem? Co si s ním počneme? Budeme ho dál pěstovat, rozdmýchávat ho v sobě, infikovat jím ostatní? Anebo ho na v sobě zastavíme? Ne, neumíme ze světa zlo zcela odstranit, nejsme spasitelé, nejsme Ježíš, nejsme Bůh. Ale na malém prostoru svého vlastního života máme Ježíše následovat. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec, říká Ježíš.
Amen.
Ondřej Kolář