Kázání
Žalm 115, 16
(16) Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.
Kdo si ve čtvrtek zajel nakoupit k sousedům do Německa nebo Rakouska, nenakoupil nic, neboť v těchto zemích měli den pracovního klidu a zavřené obchody. To proto, že slavili Himmelfahrt, neboli Nanebevstoupení Páně. U nás v Čechách se tento svátek neujal. To je škoda, vždyť si v ten den připomínáme, že čtyřicet dnů po vzkříšení Syn Boží završil svůj pozemský pobyt a jak slovy Apoštolského vyznání vyznáváme: „Vstoupil na nebesa“.
I bez velkého vysvětlování je nám jasné, že je co slavit, neboť zvítězil Beránek náš velikonoční. Ten ponížený, poplivaný, umučený Ježíš byl zrehabilitován a oslaven jako doposud nikdo z lidí. Naše představy o nebi a vesmíru se od představ našich starověkých předků hodně liší, ale stejně jako oni i my rozumíme, že když o někom řekneme, že jde nahoru, znamená to, že jde do lepšího, zatímco kdyby to s ním šlo z kopce, tak je s ním zlé. Do bídy se člověk propadá, ke slávě stoupá. A Ježíš vystoupal úplně nahoru, až do slávy Otce našeho nebeského.
Článkem o nanebevstoupení se v Apoštolském vyznání víry mění čas. Co bylo třeba, to už Kristus v našem světě vykonal. Mimo jiné sestoupil až do pekel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Ale to všechno bylo, to je čas minulý. Nyní, v čase přítomném, náš Pán sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud v čase budoucím přijde soudit živé i mrtvé. V Apoštolském vyznání jsou dvě slovesa v přítomném čase – věřím a sedí. Tedy nejen naši pradávní předkové tomu kdysi věřili, to já v přítomném čase věřím, či měl bych věřit, že Pán kraluje, právě teď, v květnu léta Páně 2023 kraluje, božskou čest maje. Však nebesa patří Hospodinu, jeho je království i moc a sláva a hodí se říct, že je to na věčné časy a nikdy jinak.
Zemi dal Bůh lidem, tak to vidí starověký žalmista a my s ním. Žádná velká sláva ale to tady na zemi není, někde je to přímo děs a hrůza. Ovšemže i nadále budeme vděčni za ohromné maličkosti, jichž se nám dostává, a dokud budeme žít, nepřestaneme zpívat: „Díky za každé nové ráno a za všechno krásné a čisté…“ Jenže toho čistého a krásného je ve světě lidí množství menší než malé, málo je lásky, málo je poctivosti. Vláda věcí našich nám moc nejde ani v politice, ani v životě docela osobním. Pořád něco dobře myslíme a dopadá to jako vždycky. Deptají nás nenaplněná očekávání, narušené a rozpadlé vztahy, naše svědomí tíží naše vlastní omyly, poklesky a provinění. To všechno nás sužuje a k zemi tlačí. Bůh dal zemi lidem a někdy nás napadá, že to snad ani neměl dělat, když my lidé si s tím, co nám Bůh dal, nevíme rady.
Právě pro tyto chvíle – či celá období – skleslosti platí pobídka: „Pozdvihněte hlavy, pohleďte k nebesům“. Básník Jiří Suchý v jedné písničce pověděl, jak to dělá:
Jo, když je mi nejhůř
Zvednu oči vzhůru
Tam, kde tuším
Songy andělskýho kůru
Jo, když je mi nejhůř
Zvedám oči k nebi
Tam, kde tuším ruce,
Probodnuté hřeby
Já nemám zdání,
Kdo ty ruce probod
A nevím ani, kde se pomoc hledá
Vím jenom o tom,
Že když mi teče do bot
Je tu něco, co mi oči
Vzhůru k nebi zvedá
Básník má pravdu, když jsme bezradní a skleslí, je léčivé zvedat oči vzhůru. Jak jsme ale četli v knize Skutků apoštolských, všeho moc škodí. I s užíváním léku proti skleslosti se musí v pravou chvíli přestat. Učedníci hleděli vzhůru za odcházejícím Ježíšem, zakoukali se ale nějak moc. Rádi by vystoupali do nebeské slávy spolu s ním, ale to nejde, tak tam alespoň fascinovaně nahoru hledí a nemohou se od té podívané odtrhnout.
Ze zahleděnosti do nebeské nádhery je musí rázně probudit Boží poslové: co tady stojíte a zíráte do nebe? Pán se jednou vrátí a do té doby na vás čeká spousta práce. Budete jeho svědky, tam kde na zemi lidí žijete a kam vás vaše misijní cesty dovedou. Budete ho dosvědčovat nejen slovy, kázáním, ale svými skutky, svým životem, celkovým životním stylem i jednotlivými skutky. Budete vytvářet křesťanská společenství, soukat nové sociální sítě kristovské odvahy a lásky. Takže nechte té zahleděnosti do nebes, přestaňte se opájet nebeskou nádherou, neztrácejte čas a začněte naplno žít na zemi lidí a tvořit církev.
Když hledám, v čem jsme a nejsme my dnešní křesťané Ježíšovým učedníkům podobní, tak nemám pocit, že by zahleděnost do nebeské slávy byl náš problém. My nechodíme s hlavou v oblacích, my nehledíme nahoru, spíše hledíme dolů, do obrazovek našich iPhonů a jiných udělátek. Jsme svou pozemskostí plně zaujati, informace i dezinformace o hektickém dění na planetě Zemi nás zahlcují. Už to ani v sobě zpracovávat nestačíme, jen zíráme. O to víc pak jsme z toho, co na nás doléhá, skleslí a v duši máme chaos. Právě proto potřebujeme občas – natrvalo to nejde – zvednout hlavy, pohledět až k nebi.
Jedním ze způsobů ozdravného pohledění k nebi je večeře Páně. Však začíná úvodní modlitba k jejímu slavení výzvou „vzhůru srdce“ či „pozdvihněme svá srdce k Pánu.“ On je nahoře, ale dopřává nám svých dobrodiní tady dole, částí své bytosti můžeme na chvíli k němu nahoru. Na jeho příchod čekáme, na ten finální, kdy spolu s ním sestoupí z nebe i jeho sláva, ale už teď smíme prožívat jeho přicházení v ohromných maličkostech chleba a vína a ve společenství u jednoho stolu.
I dnešní neděli povznesme svá srdce až Pánu, nechme se lehce osvítit zábleskem jeho slávy, ochutnat, jak je dobrý a znovu se spolehněme, že v nebi je trůn, pravdy hlavní sídlo, že Boží pravda platí, jeho sláva svůj lesk neztrácí, jeho milosrdenství je věčné a ruce probodené hřeby nám tady dole žehnají z těch úplně nejvyšších míst.
Amen
Miloš Rejchrt