Kázání
Matouš 5, 33–37
(33) Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘
(34) Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;
(35) ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;
(36) ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.
(37) Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.
Milé sestry, milí bratři,
Ježíš tato slova pronáší v rámci svého kázání na hoře. Vždycky se mi zdálo, že se tam úplně nehodí. Ježíš mluví o závažných tématech lidského spolužití a života víry: o hněvu a smíření, manželství a lásce k bližnímu, o modlitbě – a mezitím jako by najednou krátce odbočil k něčemu méně důležitému. Copak na tom až tak sejde, jestli budu nebo nebudu přísahat?
V tehdejší době se ovšem přísahalo mnohem více než dnes. V zásadě se přísahy rozdělovaly do dvou skupin: buď měly stvrdit prohlášení, že je nějaká výpověď pravdivá. Tak tomu bylo typicky u soudu. Anebo někdo pomocí přísahy vyjadřoval ujištění, že se v budoucnosti zachová určitým způsobem.
Nezbytnou součástí přísahy bylo odvolání na božstvo jako svědka příslušné výpovědi. Právě na tuto skutečnost naráží také Ježíš. Přísaha vtahuje Boha do lidských záležitostí. A to nemusí vždycky dopadnout dobře. Zpravují nás o tom hned dva biblické příběhy. Ten starozákonní popisuje, jak soudce Jiftách přísahal Hospodinu, že pokud zvítězí v boji, obětuje mu to první, co doma potká. Nějak nedomyslel, že tím prvním nemusí být jen ovečka na pastvině, ale třeba taky někdo z jeho rodiny. A tak je nakonec nucen obětovat svou vlastní dceru, která ho přišla přivítat. Podobně fatální, tentokrát novozákonní přísahu složil král Herodes dceři své manželky Herodiady. Nechal se vlákat do intrik a životem za to zaplatil Jan Křtitel. Tak to někdy chodí, když člověk zůstává neochvějně věrný své přísaze.
V prekérní situaci se ovšem člověk ocitne také tehdy, když přísahu nesplní. Pak ztratí svou důvěryhodnost, svou tvář – a hlavně se těžce proviní proti Bohu, v jehož jménu přísahal. V případě takového krále jeho slovo prostě musí platit, i kdyby se mělo stát cokoli. Král byl tehdy přímo garantem světového řádu – a kdyby vzal své slovo zpět, svět by se zhroutil. Těžko říci, co je lepší: jestli dodržet přísahu a v krajním případě kvůli tomu zabít nevinného člověka – anebo ji nedodržet a poštvat na sebe Boží hněv.
Někdy se Ježíšův výrok pokládá za takovou vyostřenou výzvu k pravdomluvnosti. Nebo je dokonce vnímaný jako požadavek, abychom ke každé věci dokázali jasně sdělit buď ano, nebo ne, protože cokoli jiného je od zlého: žádné mlžení, žádné vykrucování, žádné nevím. Nic takového samozřejmě Ježíš nemá na mysli.
Připusťme ale, že kdyby všichni lidé mluvili pravdu a byli k sobě upřímní, nikdo by nemusel svá tvrzení podkládat žádným zaklínáním. Prostě by každé slovo platilo a nikdo by nepochyboval o pravdivosti toho, co se říká. Přísaha by ztratila svůj smysl. Každé vyřčené slovo by mělo stejnou váhu, jako by bylo pronášeno pod přísahou.
Pravdivost v našich vztazích je samozřejmě nadmíru důležitá. Jenže Ježíšovi nejde o jakékoli lidské mluvení, ale právě o přísahání, v němž se ve svých lidských věcech dovoláváme Boha. S Bohem si ale nelze takto zahrávat. Bůh nesmí být zárukou něčí věrohodnosti. Za tu si ručí každý sám. Každý z nás, když mluvíme, neseme na trh vlastní kůži a sami taky přebíráme odpovědnost za svá slova, za to, co způsobí, a hlavně za to, zda jim sami dostojíme. Kdo přísahá, svaluje kus odpovědnosti za vlastní život na Boha.
Podle Ježíše nemáme přísahat ani při nebi, ani při zemi, ani při Jeruzalému, a dokonce ani při své hlavě. Z tohoto pozoruhodného výčtu se dovídáme, při čem všem se tehdy přísahalo – a určitě ten seznam není konečný. V židovském prostředí, kde se nesmělo vyslovovat Hospodinovo jméno, se při přísaze používaly různé opisy, ale všem bylo jasné, že se tím myslí Bůh sám – jednou jako ten, který sedí v nebesích, podruhé jako ten, který má zemi jako podnož svých nohou, potřetí jako ten, který je přítomen v Jeruzalémském chrámu.
Trochu nás může udivit, proč Ježíš zakazuje přísahat při vlastní hlavě. Hlavu přece máme každý svou, můžeme si s ní přece dělat, co chceme, tedy i při ní přísahat. Ale také tady Ježíš říká jasné ne: člověk není pánem ani vlastního života. Vždyť si ho sám nedal, ani nemůže ovlivnit jeho zákonitosti, jako třeba to, jakou barvu vlasů má, kdy mu zbělají či případně vypadají. Přísahat sám při sobě, to je stejně pošetilé jako přísahat při samotném Bohu a dožadovat se jeho trestu.
Ježíšův zákaz přísahy tedy rozvíjí starozákonní přikázání, abychom nebrali Boží jméno nadarmo. Ježíš upozorňuje na hrubé, a přitom nesmírně populární zneužití Boha pro lidské účely. Přísaha prakticky nutí Boha zasáhnout a potrestat člověka v případě, že buď neříká pravdu, anebo nedodržel své slovo. U soudu přísaha funguje tak trochu jako metoda zastrašení: když někdo vypovídá poté, co předtím přísahal na Boha, asi si pořádně rozmyslí, jestli mu stojí za to lhát.
Ještě nebezpečnější ovšem je, když někdo pomocí přísahy ostatní pokrytecky přesvědčuje o něčem, co pravda není. Každému náboženství hrozí nebezpečí, že z Boha udělá pouhého garanta lidských představ, plánů a tužeb. Odvoláním se na Boha mohu posvětit nakonec cokoliv: sebeodpornější zločin se dá prohlásit za Boží vůli. Když to udělá nějaká náboženská autorita, mnozí jí uvěří. Přísaha se může jevit jako celkem nevinný slovní obrat, který nikomu nemusí ublížit. Ale v jejím základu je zneužívání náboženství – a to v dějinách ublížilo nesčetněkrát.
Přísahat tedy nemáme a bez přísahy se dnes docela snadno obejdeme. Avšak těžko se obejdeme bez slibu. Já coby farář jsem skládal ordinační slib; lékaři zase skládají Hippokratovu přísahu (která v té dnešní podobě už není přísahou, ale slibem). Manželé si slibují úctu, lásku a věrnost. Není nakonec slib taková zesvětštělá podoba přísahy?
Slib se z přísahy kdysi vyvinul, ale přesto tu vidím zásadní rozdíl. Ten spočívá právě v tom, že slib je čistě lidský a nikoli náboženský úkon. Filozof Friedrich Nietzsche napsal, že člověk je zvíře, která dokáže slíbit. Slib znamená, že chci být především věrný sám sobě, svým slovům, úmyslům a hodnotám, které vyznávám. Slibem před sebou i před druhými vyjadřuji, že můj život má kontinuitu, že nejsem dnes někdo úplně jiný, než jsem byl včera, a že zítra, pozítří a třeba i za deset let budu moci sám sebe rozpoznat jako téhož člověka. Navzdory všem změnám ve mně i kolem mě, které nevyhnutelně přicházejí a které zčásti ani nemohu sám ovlivnit.
Manželé si vzájemně slibem říkají: láska, která mě nyní naplňuje, není jen dočasný a prchavý cit, ale je to také výraz mé vůle, závazek, poslání, nikdy nekončící úkol, kterému chci dostát, ať se bude dít cokoli. Na konci slibu pak někdy říkají: K tomu mi dopomáhej Bůh. To je ale něco odlišného od přísahy: manželé v tuto chvíli Boha nemanipulují, pouze ho prosí o pomoc, aby dokázali svému slibu dostát.
Ježíšovo odmítnutí přísahy tedy slib neruší. Naopak ho právě umožňuje. Slib není přehození odpovědnosti na jiného, ale její plné přijetí. Slib, není-li pouhou formalitou, je znakem dospělosti. Proto se ho někteří partneři tolik obávají a tvrdí, že pro svůj vztah žádný kus papíru nepotřebují. Často je tomu tak, že ve svém vztahu jednoduše nechtějí plně dospět a dozrát. Nezávaznost jim vyhovuje.
Slib a jeho dodržení odhaluje naši vnitřní pravdivost, integritu a pevnost. Slibem napodobujeme samotného Boha, jehož slovo platí navěky, protože on své zaslíbení nikdy nevezme zpět, nikdy nepřehodnotí svou lásku k nám, za žádných okolností nás neopouští – i kdybychom my svoje sliby vůči němu stokrát porušili.
Nepřísahejte, říká Ježíš. To také znamená, že naše slova mají mít vlastní váhu. Ne uměle vytvořenou tím, že se budeme dovolávat nebe či pekla, ale proto, že si za nimi stojíme a ustojíme vše, co z nich plyne. Naše řeč nemá být prázdným tlacháním a náš život nemá být nezávazným těkáním. Je dobré, když se o nás mohou naši bližní opřít.
Amen.
Ondřej Kolář