Kázání
Lukáš 14, 7–14
(7) Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství:
(8) „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti:
(9) ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
(10) Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
(11) Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
(12) Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty.
(13) Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.
(14) Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“
Sestry a bratři,
možná jste už někdy slyšeli o tom, co udělají výrobci luxusního zboží, když se nějaké jejich výrobky neprodají. Místo aby je zlevnili a zkusili je prodat, raději je spálí. Ročně takhle projdou ohněm tuny oblečení za miliardy korun. Důvod je jednoduchý. Firmy nechtějí, aby se jejich značkové zboží dostalo mezi ty, kteří by si ho normálně dovolit nemohli. Kdyby si jejich výrobky mohli koupit i chudší lidé, ztratily by punc výjimečnosti a jejich značku by to poškodilo. Movití zákazníci chtějí totiž mít něco, na co jen tak někdo nedosáhne. Exkluzivní hodinky jsou viditelným znamením sociálního statusu jejich majitele. Když si je vezmu na sebe, beze slova hlásám světu, kde je moje místo na společenském žebříčku. Kdyby ale tyto hodinky najednou nosil každý druhý člověk, přestaly by být pro boháče zajímavé. Je to děsivě logické.
Také v Ježíšově době existovaly takové, jak se dnes říká, statusové symboly, ale nebylo jich zas tolik, omezovaly se víceméně na vzácné oblečení a šperky. Společenské postavení se ale dalo vyjádřit i jinak, například tím, kde člověk sedí na hostině. Ti bohatí a důležití samozřejmě seděli vepředu, blízko hostitele, zatímco obyčejní hosté vzadu. Zasedací pořádek odrážel přísnou hierarchii. Když někdo na takovou hostinu přišel, musel umět odhadnout, do jaké společenské vrstvy náleží a jaké místo mu tedy přísluší. Hostitel si ovšem vyhrazoval právo daného hosta přesadit, podle toho, jaké bylo aktuální složení příchozích.
Na první pohled se zdá, že Ježíš na těchto zásadách tehdejší etikety nehodlá nic měnit. Jeho výrok zní spíš jako chytré doporučení, jak se zachovat, aby člověk nebyl společensky znemožněn. Je prozíravé si sednout spíš dozadu: pak se nemůže stát, že na hostinu přijde někdo významnější a já budu s ostudou vykázán z předních do zadních lavic. Může se naopak stát opak, totiž že mě hostitel pozve víc dopředu, což v této společenské hře znamená výhru: všichni okolo hned uvidí, jak si mě hostitel váží, a můj sociální status bude jasně potvrzen.
Někdy se toto Ježíšovo slovo vykládá jako výzva k pokoře, k upozadění sebe sama ve smyslu: sedávej, panenko, v koutě, když budeš hodná, najdou tě. Ve skutečnosti ale takový člověk nejedná pokorně, ale spíš vypočítavě. Zdánlivě se drží v pozadí, ale tajně doufá, že se přece jen dostane na výsluní a bude přede všemi poctěn. Jaké si tedy z toho máme vzít ponaučení? Že s pokorným přístupem člověk nakonec dojde nejdál?
To by bylo trochu triviální. Ježíš sám je v tu chvíli na hostině u váženého farizeje a pozoruje chování hostů. A možná se u toho dobře baví. Myslím si, že prvotním Ježíšovým úmyslem skutečně bylo se nad tímto divadlem ironicky pousmát. Podívejte se, co jsou lidé kvůli svému sebepotvrzení, kvůli pocitu vlastní důležitosti ochotni udělat.
Nakonec Ježíš uzavírá: každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Nemyslím si, že tím Ježíš chtěl vystihnout poměry v tomto světě. Zdaleka ne vždycky to tak přece funguje. Ano, posedlost vlastním sociálním statusem může vést ke ztrapnění a ostudě. Značkové oblečení nebo drahé auto samy o sobě nejsou vstupenkou do společenské smetánky. Své postavení si člověk nevybuduje snobskými manýry, ale daleko víc tím, co umí a dokáže.
Jenže má to své ale. Kdo sám sebe umí lépe prodat a vytvořit o sobě lepší obraz, snadněji se dostane nahoru – a rozhodně nemusí být poté sražen zase dolů. Pýcha zdaleka ne vždy předchází pád. Řada lidí se drží ve vysokých pozicích ne díky poctivé práci, ale protože dokáží být v pravý čas na správném místě a vlichotit se do přízně mocných. Stejně tak se nedá říci, že pokora nějak zajišťuje cestu na vrchol. Skutečně pokorní lidé ostatně o žádnou hvězdnou kariéru obvykle nestojí.
Ponížení pyšných a povýšení pokorných tedy není v pozemském světě pravidlem. Někdy si skepticky říkáme, že je spíš výjimkou. Ježíš nám ale zvěstuje, že u Boha naše měřítka slávy a úspěchu neplatí. Před Bohem nemusím usilovat o to, abych byl významný, uznávaný a oceňovaný. V Božích očích už totiž uznávaný jsem. Dokonce dávno předtím, než jsem se vůbec narodil, Bůh si mě povolal a vyvolil. A bez ohledu na to, co se mi v životě zdaří a na jakou příčku společenského žebříčku se vyhrabu, u Boha už své pevné místo mám. Ano, u Boha, to znamená úplně nahoře, na té nejdůstojnější pozici. Jako Boží dítě mohu sedět přímo u něj. I když jsem třeba v životě padl úplně na dno – Bůh mě i z toho dna, i z té poslední příčky vytahuje až k sobě.
Toto vědomí vlastní hodnoty, která není ničím podmíněná, protože je ukotvená v Bohu samotném, ale nemá vést k žádnému pocitu nadřazenosti. Naopak: Vždyť nejen já, ale i můj bližní je takto Bohem ohodnocený, ne méně než já sám.
To není vždycky příjemné zjištění. Když je člověk dole, je pro něj Boží láska a uznání obrovskou vzpruhou. Ale co když se na dně zrovna necítím? Co když si naopak pochvaluji, že jsem v životě něčeho dosáhl, a tak mám přece právo být uznávaný – a právě uznávanější než ostatní, kdo se snažili méně. Jsou to přece moje schopnosti, mé úsilí, můj výkon, co mě vyneslo nahoru. Své postavení jsem si zasloužil. Jak může mít stejnou hodnotu někdo, kdo si ji nezasloužil, protože byl méně schopný a méně pilný než já?
Tento pohled na druhé velice podporuje dnešní společnost, kde jsou všichni posuzováni především podle svého výkonu. V horším případě podle toho, kolik umí vydělat peněz. Čeho jsi dosáhl? Co máš za sebou? Čím se můžeš pochlubit? Tato otázka dnes visí nad každým člověkem. A bývá to žel i naše rozhodující měřítko při pohledu na druhé. Víme, že je to měřítko přinejmenším jednostranné, někdy přímo zavádějící a nespravedlivé. Přesto i my křesťané mu v běžném životě někdy podléháme.
Ježíš proto ke svému podobenství, určenému hostům, připojuje ještě jednu výzvu, určenou hostitelům. Totiž: nejen zasedací pořádek, ale také zvaní na hostinu tehdy podléhalo pravidlům společenského ocenění. Když pozvu významného člověka a on pozvání přijme, potvrzuje mi tím především můj sociální status. Dále je pro mě nepochybně výhodné se blíže seznámit s hosty, kteří mají bohatství, vliv a moc. A konečně: svým pozváním u těchto hostů vytvářím závazek, aby jednou pozvali oni mě. Hostina byla vlastně obchodem, kde se ovšem platí nikoli penězi, ale prestiží.
Ježíš ale tahle pravidla staví na hlavu. Když chystáme hostinu, máme na ni především pozvat ty, kdo žádné společenské uznání nemají a naše pozvání nám nemohou nijak oplatit: chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Když pozvu někoho, kdo se mi nemůže nijak revanšovat, není to jen výraz mé štědrosti. Konat dobro bez nároku na protislužbu je bezpochyby chvályhodné. Mám ale za to, že tu Ježíšovi jde ještě o něco důležitějšího. Svým pozváním lidí na dně společenského žebříčku nabourávám sociální hierarchii, protestuji proti neblahému nadřazování jedněch nad druhé, přímo se vysmívám všem sociálním statusům a tanečkům s nimi spojeným. Tudy vedla Ježíšova cesta k lidem a tudy má vést také naše cesta k našim bližním. Mám přijímat svého bližního jako toho, kdo má stejnou hodnotu jako já, bez ohledu na to, co dokázal a jak se mu život povedl. A tím mám zvěstovat: každý život je v Božích očích vzácný.
Všem milosrdným hostitelům, kterým nezáleží na společenském uznání a mají otevřené dveře i pro ty dole, Ježíš zaslibuje odměnu při vzkříšení z mrtvých. Chudí nám odplatit nemohou, ale Bůh odplatit může. Přesto si myslím, že jistou odměnu dostává takový člověk už zde na zemi. Bůh nás svou láskou osvobozuje od nutkání neustále se s druhými porovnávat a ujišťovat se o svém postavení. To je přece obrovská úleva. Jsem hodnotný prostě jen tím, že jsem. Nepotřebuji, aby mi to někdo druhý neustále potvrzoval; nehroutím se, když takové potvrzení nepřichází. A když mé srdce není naplněno touhou být někdo, je v něm dost prostoru pro mé bližní.
Amen.