Kázání
Jan 18, 33–38
(33) Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“
(34) Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“
(35) Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“
(36) Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“
(37) Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
(38) Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.
Rozhovor Ježíše s Pilátem má dvě témata: pravdu a moc. V nějakém ideálním světě by obojí spolu nemělo nijak souviset. Pravda přece platí nezávisle na tom, jestli ji vyslovuje mocný či bezmocný, pán či otrok, Pilát nebo Ježíš. Jenže my v ideálním světě nežijeme, a tak záleží nejen na tom, co se říká, ale také na tom, kdo to říká, za jakých okolností a s jakým úmyslem. Pravda samotná nestačí, je potřeba mít také prostředky, aby se prosadila, ať už po dobrém, nebo po zlém.
Ideologie totalitních režimů minulého století byla zpočátku přitažlivá a svůdná. Slibovala totiž svobodu, spravedlnost a lepší život. Mnoho lidí jí podlehlo, uvěřilo jí, aniž je k ní musel kdokoli nutit. Velmi brzy se ale začala odhalovat jako falešná, protože nesplnila to, co slibovala. A tak bylo nutné přikročit k donucování. Na sklonku minulého režimu už na světlé zítřky nevěřil vůbec nikdo, ale to se po lidech ani nepožadovalo: stačilo sklonit se a být poslušný. Z upřímného přesvědčení se stala pouhá hra na pravdu. Nikdo ji nebral vážně, ale musela se hrát až do samotného konce.
Po pádu komunistické vlády si mnozí mysleli, že konečně vznikne prostor pro svobodné hledání pravdy. Nikdo už nám žádnou oficiální doktrínu nevnucoval. Jediná, neomylná a vševládnoucí pravda zmizela. Spolu s ní zmizely také instituce, které by na její dodržování dohlížely. Co ale s pravdou stalo? Každý má svobodu myslet si, co chce, každý má právo na svůj vlastní názor. Každý, nechť má svou vlastní pravdu. Co je pravda, to určuji já sám, nikdo mi do toho nesmí mluvit.
Když má ale každý svou nedotknutelnou pravdu, je těžké nebo rovnou nemožné se na něčem domluvit. To se ale velice hodí těm, kteří jsou mocní a touží po ještě větší moci. Nejlepší způsob, jak mohou svých cílů dosáhnout, je lidi nejprve rozeštvat, tedy zařídit, aby už neměli žádné společné postoje, hodnoty a cíle. Taková společnost se snadno stane kořistí zkušených predátorů. Vítězí ta pravda, jejíž stoupenci mají dostatek moci, vlivu a peněz k tomu, aby ostatní o svém pohledu přesvědčili.
A tak lidé začnou kupovat nějaký výrobek ne proto, že je lepší než ostatní, ale proto, že jsou reklamou na něj denně bombardováni. Začnou volit nějakou stranu ne proto, že má lepší program a schopnější politiky, ale proto, že dokáže šikovně vyvolat dojem, že maká pro lidi. Začnou věřit v celosvětové spiknutí – ale ne proto, že je to pravda, ale proto, že jim kdosi namluví, že se takto dá vysvětlit složitý a rozporuplný svět.
Jak to všechno souvisí s Ježíšem a Pilátem? Říká se, že žijeme v době postpravdivé. Daří se populistům, lidé ochotně věří nesmyslům a nedají si svoje přesvědčení nijak vyvrátit, ve veřejných debatách emoce převažují nad rozumem. Těžko se ubráníme dojmu, že poctivé hledání pravdy již téměř nikoho nezajímá. A že většině lidí to vlastně nevadí.
Zkusme se ale zamyslet nad tím, jestli tomu v minulosti bylo zásadně jinak. Jestli někdy byla doba, kdy lidé nepodléhali pověrám a manipulacím, kdy více důvěřovali těm politikům, kteří byli schopni vyslovovat nepříjemnou pravdu, kdy si lidé byli schopni pečlivě ověřovat zprávy, spoléhali se na názory odborníků, zatímco šarlatáni a mluvkové neměli na růžích ustláno. Pochybuji, že bychom takový zlatý věk někde v lidských dějinách našli.
„Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je,“ říkali už staří Římané. Možná právě k tomuto heslu by se připojil také Pilát. Co je pravda? – oponuje Ježíšovi. Nemusí v tom být nutně výsměch a pohrdání. Spíš je to cynické konstatování, že o pravdu stejně nikdo nestojí, a mocní si s ní proto mohou pohrávat podle libosti a využívat ji ke svým cílům.
Do místodržitelského paláce je předveden Ježíš. Zdá se, že se zde má rozhodovat o pravdě, tak jako v každém soudním procesu. Je Ježíš vinen, nebo ne? Tak by tomu možná bylo v nějakém ideálním světě, ale evangelisté nám žádný ideální svět nepopisují. Velekněží se prostě chtějí Ježíše zbavit a použijí k tomu jakékoli prostředky. Správně odhadli, že nejlepší bude, když Pilátovi Ježíše představí jako nebezpečného buřiče. Prý se prohlašuje za židovského krále. Co na tom, že to není pravda, vždyť Ježíš takto sám sebe nikdy neoznačoval. Na Piláta takové obvinění jistě zapůsobí, protože zní hodně nebezpečně.
Velekněží mají moc, a tak si mohou pravdu ohnout pro svůj prospěch. Dobře ale vědí, že nemají moc nejvyšší, tu má v zemi Pilát. On jediný může Ježíše odsoudit k smrti. Pilát zahajuje výslech a ptá se Ježíše, jestli je skutečně oním židovským králem. Ježíš odpovídá protiotázkou: Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní? Tato otázka nepříjemně odhaluje Pilátovu situaci: Chceš skutečně nestranně posoudit, jestli jsem vinen? Záleží ti na pravdě? Anebo jen bezmyšlenkovitě opakuješ, co ti naservírovali jiní? To je otázka směřující nakonec na každého z nás. Chceme znát skutečnou pravdu, anebo jsme příliš pohodlní ji zjišťovat, a tak se spokojíme s tím, co se říká? Hledáme pravdu, anebo jen přebíráme cizí mínění?
Pilát odpovídá vyhýbavě: v této věci se nevyzná, necítí se být kompetentní v náboženských otázkách. Tím se zbavuje odpovědnosti: nechce rozhodnout sám, a tak nechává rozhodnutí na druhých, jen se pak pod ně podepíše.
Co je pravda? – ptá se Pilát. To není upřímná otázka po pravdě, ale rezignace na pravdu. Jenže nezapomeňme: tady nejsme na žádném filozofickém semináři, kde může otázka zůstat klidně nezodpovězena. Tady jsme na soudu. A ten nějak rozhodnout musí. Pilát se poctivého hledání pravdy vzdává. Právě tím ale nechává o pravdě rozhodnout moc. Prozatím sice prohlašuje Ježíše na nevinného, ale nakonec usoudí, že propustit Ježíše by možná znamenalo ohrozit své postavení. Takže to není pravda, která nakonec vítězí, ale moc. Moc Ježíšových nepřátel, moc Pilátova. Moc, která pravdu klidně překroutí a pošlape, je-li to nutné.
Jak odlišný je postoj Ježíšův. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, říká Pilátovi. Jenže toto jeho svědectví se neopíralo o žádné mocenské páky. Ježíš mohl svou pravdu násilně vnucovat, nebo aspoň duchovně manipulovat. Jeho království ale není z tohoto světa, jeho pravidla jsou jiná než ta, na které jsme si zvykli. Proto Ježíš do svého království nikoho nevhání a netlačí. Pouze zve a čeká na odpověď. Chce, abychom pravdu přijali svobodně a s radostí. Pravda prosazená mocí, pravda, která musí znásilňovat a lámat odpor, se sama znevěrohodňuje. Je možné někoho donutit k poslušnosti, ale nikoli k víře.
Ve světě, kde velice často pravda nevítězí, ale bývá poražena obratnými manipulacemi mocných, musel prohrát také Ježíš. Boží pravdu dosvědčil až do trpkého konce. A přece neprohrál trvale. Ježíšovo království vstoupilo do našeho světa – nenásilně, ale přece zřetelně a nezvratně.
Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas, říká Ježíš. Slyšíme jeho hlas také my? Církev se v minulosti, jak známo, Ježíšově výzvě často odcizila. Pravdu evangelia prosazovala násilím, donucovala k víře, likvidovala jinak věřící. Dnes máme zase sklon smířit se s tím, že pravdu má vždy ten mocnější, tedy ten, kdo má po ruce prostředky, jak ji účinně prosadit.
Co je pravda? Ježíš na tuto otázku Pilátovi už neodpověděl. Odpověděl totiž svým vlastním životem, svou věrností pravdě až do smrti. Totéž dlužíme dnešní společnosti i my. Svědectví o Božím milosrdenství. Žádné mocenské páky k prosazení pravdy v rukou nemáme a je to tak dobře. Máme ale svědčit svým životem: tím, že naše víra v Krista bude prostupovat a utvářet naše postoje, rozhodování a jednání. To je ta nejlepší služba pravdě.
Amen.
Ondřej Kolář