Kázání
Skutky apoštolské 2, 1–13
(1) Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
(2) Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.
(3) A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;
(4) všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
(5) V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě,
(6) a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
(7) Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?
(8) Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:
(9) Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,
(10) Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané,
(11) židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
(12) Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“
(13) Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Vážení přátelé,
je mi ctí být tu s vámi o této svatodušní neděli. Vyřizuji pozdravy Severotemžského synodu Spojené reformované církve ve Velké Británii. Severotemžský synod zahrnuje severní Londýn a některá okolní hrabství a patří do něj asi 115 sborů.
Možná jste ani nepostřehli, že mám mírný přízvuk. Přestože žiji kousek od Londýna, původně pocházím ze severního Skotska. Někdy se říká, že tam, odkud pocházím, mluvíme tou nejčistší angličtinou, na rozdíl od některých jiných částí Skotska a Spojeného království. Řekl bych, že mi lidé v zásadě rozumí celkem dobře. Moje matka ale pocházela ze severovýchodu Skotska, kde mají lidé často mnohem výraznější přízvuk a používají také velmi odlišná slova. Vlastně je dost překvapivé, že moji rodiče spolu dokázali bez problému komunikovat. Bariéry mezi nimi prolomil „vyšší“ jazyk – jazyk lásky. Musel to být dost silný jazyk, vzhledem k tomu, že rodiče se poprvé setkali v listopadu a již v březnu, po pouhých čtyřech měsících, se vzali. Zůstali šťastně svoji až do smrti mého otce o 40 let později.
Právě toto je jistě i poselstvím Letnic: revoluční nový jazyk, Boží láska k jeho světu a ke všem jeho lidem, která spočívá v Pánu Ježíši a která se dnes stává skutečnou skrze moc Ducha svatého.
Jazyk je mocný. Svědčí o tom mimo jiné příběh o babylonské věži. Je to příběh s hlubokým poselstvím, v němž lidé svůj společný jazyk použili ke zlému účelu. Ocitli se na novém místě a toužili po uplatnění své moci, chtěli si pro sebe udělat jméno, aby je ostatní obdivovali, ba dokonce aby se jich báli. A co víc, chtěli si postavit věž, která by sahala až do nebe, chtěli být jako bohové. Mohli bychom si pomyslet, že je Bůh za jejich vynalézavost a tvořivost pochválí, protože jsme přece stvořeni k obrazu Božímu. Jejich úmyslem však nebylo být pro ostatní požehnáním. Jejich úmyslem bylo ostatní ovládat a utlačovat.
Ve všem, co nám Bůh dává, ve veškerém našem konání, máme vždy možnost volby, zda danou věc použijeme k dobrému, nebo ke zlému účelu. Vybavují se mi třeba různé možnosti, jak nakládat s penězi, jak využívat jadernou energii (k výrobě elektřiny, nebo k výrobě zbraní), v poslední době jistě také používání internetu nebo velmi aktuální téma umělé inteligence – kam nás to povede, bude to sloužit k dobrému, nebo zlému? Příběh babylonské věže nám připomíná, že totéž platí pro jazyk. Můžeme ho použít k pozitivním, nebo k negativním účelům. V souvislosti s válkou na Ukrajině bylo vyřčeno mnoho slov. Putin vydal rozkaz k invazi a využil svých přesvědčovacích schopností k ospravedlnění tohoto kroku. Slova mohou být využita k vedení války, ale i k vyjednávání míru.
Někdy pro nás může být těžké přijmout, když, zvláště ve Starém zákoně, je Bůh vyobrazen jako někdo, kdo jedná velmi nemilosrdně. V příběhu o babylonské věži čteme, že zmátl lidem řeč a rozehnal je po celé zemi. Nemělo by nám však uniknout poselství naděje, totiž že ti, kteří mají zlé úmysly, nevydrží. Bůh a jeho království zvítězí nad zlem. Měli bychom také mít na paměti, že to, co se stalo, bylo důsledkem zlých intrik lidí. Bůh nám dal svobodu. V tomto příběhu ji lidé nevyužili dobře.
Dějiny světa jsou plné válek a revolucí, střídají se v nich panovníci, kteří byli odhodláni vybudovat si velká království. Historie nám však také ukazuje, že despotičtí vládci nakonec o svoji nadvládu přijdou, i když třeba nějakou dobu drží v rukou velkou moc. Války přinášejí zkázu, chaos. Obnova může trvat dlouho, ale často z toho zla vzejde i něco dobrého a pozitivního. Mám na mysli třeba vznik Organizace spojených národů po druhé světové válce.
V dnešní době se setkáváme s mnohem rafinovanějšími podobami stavění věží a budování impérií. Ve světě obchodu můžeme pozorovat, jak velké korporace ovládají trhy a zneužívají pracovní sílu. Narazíme na to i ve světě sportu. Minimálně ve Velké Británii se prostředí kolem fotbalu úplně pokřivilo vlivem obrovského množství peněz, které tu koluje. Někteří majitelé z velmi pochybného prostředí se snaží získat popularitu a vážnost. Radost ze hry se změnila ve hru moci.
Když se teď podíváme na příběh ze Skutků apoštolských, dočteme se tu o situaci, kdy Bůh všechno obrátil naruby. Místo toho, aby jazyk působil zmatení, zde Bůh nechává jazyk promlouvat pravdu, lásku a naději. Bůh se snaží vybudovat nové království, jiné než království, jež budují lidé a jež jsou založena na vykořisťování a ovládání. Celý příběh se odehrává na jakémsi blíže neurčeném místě, jak už to tak s Pánem Bohem bývá – vzpomeňme si třeba na Betlém. A možná, že tu jde zrovna o tutéž místnost, v níž se učedníci po Ježíšově smrti zavřeli, protože měli strach. Pokud ano, ty dveře už nejsou zavřené. Byly otevřeny, aby mohl Duch svatý vstoupit a aby se poselství dostalo ven.
Často jsem se domníval, že se na tomto místě scházeli jen učedníci. Pak jsem si ale uvědomil, že je nepravděpodobné, že by tu šlo pouze o 11 mužů. Nejspíš tam byly i ženy a děti, jak tomu často při Ježíšových návštěvách bývalo. A jistě by nebyly odstrčené někde stranou, ženy v kuchyni a děti někde v koutku, aby nerušily. Byli tu všichni dohromady, jako společenství. V církvi se nám bohužel poměrně často stává, že některé části společenství odsouváme na okraj zájmu a sami se tím ochuzujeme. Je skvělé, že slavíte 70. výročí ordinace žen. Ve Spojené reformované církvi jsme před pár lety slavili 100. výročí. Snažíme se v naší církvi dát co největší slovo dětem mladým lidem, zapojovat je do života církve i do různých církevních orgánů. Ne vždy se to ale daří. Dar Ducha svatého je určen všem Božím lidem bez ohledu na to, kdo jsou a z jakého prostředí pocházejí. Je dán každému, aby se podílel na uskutečňování Božího poslání.
Pavlovo tvrzení, že „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ je skutečně převratné. V Kristu není žádné rozlišování, žádná diskriminace. Církev tuto pravdu ale nežila a nežije. Já sám jsem ji nežil a musím si ji stále dokola připomínat, musím být zkoušen.
Letnice nebyly jen pro těch pár lidí, co se tenkrát shromáždilo v té místnosti. Rozšířily se do ulic. Jeruzalém byl kosmopolitní město, přicházeli sem lidé odevšad. Přicházeli z míst, o nichž bych vám ani nedokázal povědět, kde se nacházela. Pro mě je Nový zákon svědectvím o neustálém rozšiřování hranic. Od Ježíšových učedníků, přes všechny jeho následovníky až po ty, kteří přišli z jiných zemí. Učedníci pak cestovali do všech koutů světa. Boží království a Kristova láska neznají hranic.
Musíme však být opatrní, protože když se podíváme na širší kontext, musíme se sami sebe zeptat, zda jsme nepřehlédli ty, kteří jsou přímo uprostřed nás, v našem sousedství. Ve Spojeném království si teď více a více uvědomujeme fyzické i duchovní potřeby lidí, které máme kolem sebe. Považujeme se za bohatou zemi, je však mnoho těch, kdo jen stěží zvládají zajistit dostatek potravin pro sebe a pro své rodiny. Církev i další organizace zakládají potravinové banky a rozdávají jídlo těm, kteří to nejvíce potřebují. Tato potřeba v Británii bohužel narůstá a s ní i množství potřebné práce.
Církev ve Spojeném království také aktivně vystupuje proti tomu, jak negativně se vláda staví k přijímání uprchlíků. Věříme, že Pán chce, abychom takové lidi vítali. Časté jsou případy, kdy se stovky migrantů, převážně uprchlíků, v chatrných člunech vydávají na nebezpečnou cestu přes lamanšský průliv – riskují své životy, aby získali azyl ve Velké Británii. Letnice nám opět připomínají, že nás Bůh volá k otevřenému a vítajícímu postoji vůči cizincům, kteří potřebují pomoc. V Londýně i v církvích Spojené reformované církve, panuje úžasná rozmanitost. Přijímáním lidí z jiných částí světa, ať už dříve nebo v současnosti, se nám dostalo požehnání a obohacení.
Evangelium není o zavírání dveří, ale o jejich otevírání. Nejde tu o vylučování lidí, ale o jejich začleňování. To se stalo i o Letnicích. Letnice otevřely dveře pro dobrou zprávu, hlásanou v jazycích srozumitelných každému jednotlivě.
Mám velkou radost, že o této svatodušní neděli mohu být součástí velké církevní rodiny tím, že jsem tu s vámi v Praze. Jsem vděčný za dar tlumočení. Duch svatý mě neobdaroval schopností mluvit česky, abyste mohli porozumět tomu, co jsem se zde snažil říct. Měl jsem obavy, že některé fráze z mého prostředí by se těžko převáděly do češtiny, tak doufám, že překlad nebyl příliš složitý.
Ať už si z tohoto dopoledne zapamatujete cokoli, byl bych rád, abychom si odnesli toto: jediný jazyk, o kterém si Bůh opravdu přeje, abychom ho používali, je jazyk lásky. Tento jazyk máme používat v naší mluvě i v našem jednání. Je to jazyk inkluze, nikoli vyčleňování. Proto nás Bůh obdaroval Duchem svatým, abychom jazykem lásky mluvili nahlas a jednoznačně.
Amen.
George Watt