Kázání
Matouš 18, 15–22
(15) Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
(16) Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘.
(17) Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
(18) Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
(19) Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.
(20) Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
(21) Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“
(22) Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
Slovo, nad kterým se dnes, milé sestry a milí bratři, milý kobyliský sbore, nad kterým se zamyslíme, není jedno slovíčko nebo jedna věta, ale celý oblouk slov mezi Petrovou otázkou kolikrát se sluší odpustit a tím jeho samozřejmým odsudkem toho, jak Ananjáš selhal, když zalhal. A ještě kousek před tím obloukem a potom.
Jsem z té příhody na rozpacích a přiznávám, že ve mně evokuje několik veršů z básnické sbírky[1], kterou jsem nedávno pročítal při cestách tramvají: „Jsem polyteista, hulán úpadku / svět bez boha není ďáblův záměr / je to dílo církve svaté“. Když jsem ty verše vstřebal, uznal jsem, že autor může mít kus pravdy. Jistěže ne celou, ale kousek snad ano. Ani v dnešním zamyšlení se celé pravdy nedobereme, ale věřím, že najdeme důvod, proč se radovat, jak káže název dnešní povelikonoční neděle „Iubilate“. Ten důvod k radosti ostatně říkají ve zkratce samy názvy tohoto velikonočního období –neděle Vzkříšení potom neděle Quasimodogeniti, Misericordias, Iubilate, Cantate, Rogate až k seslání Ducha jako by v překladu z latiny naznačovaly, že zlo je zlomeno neboť – říkají názvy nedělí: Vzkříšen je Pán a vy jako novorozeňata žádejte slovo Boží. Vždyť Hospodinova milosrdenství je plná země! Jásejte, zpívejte, proste a bude Vám dáno.
Jenže ta radost je přece jen trochu zatížená smutkem. Slavnému vzkříšení předchází justiční vražda a také je předchází, provází a následuje několik lidských selhání v Ježíšově okolí, jak nám je Písmo dosvědčuje i u těch největších mučedníků a svědků víry, jako je třeba sám apoštol Petr. O jednom právě z Petrových selhání kázal bratr farář Ondřej o letošní čtvrté postní neděli. Řeč byla o tom nejznámějším Petrově zakolísání, o tom, jak v noci po Ježíšově zatčení třikrát na dvoře velekněžského paláce zapřel Ježíše, svého Mistra a Pána, toho, kterého sám vyznal jako Krista, Božího Syna[2] a Mesiáše.
Sám jsem se kdysi pod pohrůžkou vojenského vězení pro poetickou kolektivní urážku důstojníků Československé lidové armády prokličkoval k nedůstojné souhlasné odpovědi vyslýchajícímu orgánovi vojenské kontrarozvědky, a tak mám pro apoštola na tom velekněžském dvoře docela pochopení. Říká se tomu, promiňte prosím ten …hmmm … „odborný“ výraz, říká se tomu situační etika. Kdyby se při zatýkání opravdu strhla bitka, Petr by docela jistě neváhal a v bojovné euforii by za Mistra i položil život, jak už se zapřísahal před tím trojím zapřením, které mu církev tradičně tolik vyčítá. Ale co má dělat teď, poté, co mu sám Mistr poručil[3] „schovej meč“? Předpověděné Boží království je spoutáno za vraty paláce, Bůh, v tuhle chvíli tady na dvoře, jako by od toho dával ruce pryč, takže to všechno vypadá skoro jako falešné proroctví – chci se vžít do úvah deseti rozprchlých apoštolů a jednoho z nich, který se aspoň pokouší zblízka sledovat další pokračování. K čemu by asi pomohlo prázdné hrdinské gesto? Nemá snad veškeré dění pod nebem svůj čas? Je čas mluvit a je čas mlčet[4]. Teď je čas mlčet, jenže to nejde snadno a Petr mlčí zapřením. A pak pláče. Možná pláče proto, že nemlčel, když zas jednou Ježíšovi odporoval. statečným výrokem „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“
Z evangelijních vyprávění se ovšem dozvídáme ještě o dalších alespoň čtyřech Petrových statečných vykročeních, která končí krokem do prázdna.
- „Pane, jsi-li to ty, poruč, ať přijdu k tobě po vodách“ volá Petr statečně z lodi[5], aby se za chvíli polekal a volal „Pane, zachraň mne!“
- Petr vyzná Ježíše jako Mesiáše, Božího syna, aby hned Pána absurdně káral pro jeho – Kristovu – zdánlivou malověrnost v předpovědi utrpení. Petr st tím vyslouží známý pokyn „Hypage satana“, jdi mi z cesty[6], postav se za mě, tvé smýšlení není z Boha ale z člověka.
- Na hoře proměnění[7] jako by si Petr hned jistil zakázku na stavbu tří sídelních stanů pro Mesiáše, Mojžíše a Eliáše a své místo viděl v blízkosti těch tří výrokem: „Pane je dobré, že jsme zde!“ Z nebe se ale ozval hlas o vyvoleném synu a poslušnosti a před očima Petrovýma stál osamělý Ježíš.
- Po dohadování mezi učedníky, kdo je největší v království nebeském se všichni dozví, a to jsme právě dnes četli, jak lze napomínat bratra, který zhřešil. A Petr zvlášť dostane pokyn o sedmkrát sedmdesátinásobném odpuštění mezi bratry. Petrův krok do prázdna tady hledejme v našem dnešním prvním čtení o Ananjášovi a jeho manželce Safiře.
V těch čtyřech zastaveních jsem se ale nezmínil o velikém vyznamenáních a zároveň úkolu. Ježíš Petrovi po mesiášském vyznání[8] ukládá: „Blaze tobě, Šimone, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji své společenství a brány podsvětí je nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“
Pak teprv přišlo „Hypage satana … tvé smýšlení není z Boha“. Vyznamenání a úkol nebyl odvolán, časem se ale dostalo upřesnění: „Kolikrát mám odpustit, snad sedmkrát? Pravím ti, ne sedmkrát ale až sedmdesát sedmkrát.“
Sedm je číslo plnosti a 70 znamená, že něčeho je opravdu hodně, sedm je číslo plnosti. Sedmdesátkrát sedmkrát chce nechat sebe pomstít vejlupek Kainova rodu, vrahoun Lámech . (Gn 4:23-24)
Odpustit 70×7× není 490 a konec, nýbrž jako by se řeklo znova a znova a pořád. Odpustit sedmdesátkrát sedmkrát znamená odpouštět znova a znova. Znamená to definitivní odpoutání, nebo alespoň snahu o takové odpoutání od všeho, co je v nás Kainovsky pomstychtivé, co se chce povyšovat, co může i ve spravedlivém rozhořčení ublížit, co by mohlo i na církev vrhnout světlo bezbožného obrazu.
Záhuba Ananjáše a jeho ženy se stala v atmosféře, která, viděno snad povrchně a dnešníma očima, připomíná některá bezbožná náboženství dnešních dnů, ať jsou to malé sekty nebo obrovská společenství:[9] Byli jedné mysli a jednoho srdce … a měli všechno společně … a nikdo netrpěl nouzi, neboť … kdo měli pole nebo domy, prodávali je a peníze … skládali apoštolům k nohám.
Ananjáš a jeho žena prodali pozemek a k nohám apoštolů složili jen část toho, co utržili. A stálo je to život v časnosti.
Je záznam příběhu o selhání Ananjáše a jeho ženy ve skutcích apoštolských připomínka pro ty, kdo snad neplní přání naší Českobratrské evangelické jednoty církve platit pět procent z čistých příjmů na provoz jejího společenství, zvěstování a službu? Anebo je to varování církvi, aby bez rozmyslu nezatracovala? Osobně se přikláním k druhému výkladu.
Naše lidová církev jistě nikoho neohrožuje. Ale, svatá církev obecná ve svých různých jednotách, ať vzešlých z reformace, ať nereformovaných západních či východních, má na svědomí mnohá ublížení, jako by ve spravedlivém rozhořčení si brala základní přikázání zrovna v jedné z Petrových slabých chvilek, kdy s horlivostí úředníka božího berňáku svým způsobem zneužije postavení božího činitele a rovnou, bez pokusu o odpuštění, odmítl na zemi, co potom kvůli danému slibu odmítlo i nebe.
Naděje však je v tom, že Bůh na zemi shlíží a křivdy napravuje. Vždyť i v těch počátcích, kdy všichni měli všechno společně a nikdo nic, „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána a na všech spočívala veliká milost“[10] a provázela dál a provází až dodnes. I Petr dospěl časem k smířlivějším postojům. Jmenovci Šimonu mágovi zatratil jen peníze z pokusu o úplatek a umožnil mu pokání, Kornelia v Cesareji vyzval „Vstaň, vždyť já jsem jen člověk“, bratřím v Jeruzalémě se musel zpovídat ze zvěstování Krista i pohanům a potom ho anděl zázračně zachránil z Herodova vězení, aby se nakonec ke Kristu přiznal až k legendární smrti na kříži v roce 64 za Neronova pronásledování křesťanů.
Co tedy na závěr? V Písmu najdeme místa, která mohou svádět k přeslechnutí příkazu lásky a odpouštění. Čtěme je nikoliv jako návod k přísnosti, ale jako varování pro nás. Chtějme být každý z nás jako Petr: ne snad tak přísný, ale tou skálou skalou na které, nebo aspoň kamenem, z kterého se buduje církev, kterou brány podsvětí nepřemohou. Každý z nás při tom nadělá fůru chyb, a leccos, jako on, nezvládneme. Budeme-li však odpouštět znova a znova, odpustí a pomůže i Bůh ve jménu Ježíše Krista pro nás ukřižovaného a pro nás vzkříšeného. Z toho se radujte, Iubilate.
Amen
Jan Hon
[1] „Opilý spolužák“ Jaroslava Šerého
[2] Mt 16:16
[3] J 18:12
[4] Kaz 3:1,7
[5] Mt 14:28nn
[6] Mt 16:23
[7] Mt 17:4
[8] Mt 16:17-19
[9] Mt 4:32nn
[10] Sk 4:33