Kázání
1. Královská 3, 5–14
(5) V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“
(6) Šalomoun odvětil: „Ty jsi prokazoval velké milosrdenství svému služebníku, mému otci Davidovi, a on před tebou chodil věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným vůči tobě. Toto velké milosrdenství jsi mu zachoval a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes.
(7) Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet.
(8) A tvůj služebník je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten.
(9) Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout ?“
(10) Panovníku se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto věc.
(11) Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání,
(12) hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný.
(13) A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny.
(14) Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“
Sestry a bratři,
jsem kouzelná rybka a splním ti tři přání. Tohle vyprávění najdeme v lidové kultuře různých národů a také v různých obměnách. Základní myšlenka je ale stále táž. Dala by shrnout do krátké věty: kdo chce moc, nemá nic. Je bláhový, kdo si myslí, že svůj život může zajistit neustálým hromaděním majetku, případně šplháním po společenském žebříčku. Taková cesta nahoru může skončit také drsným pádem na zem.
Hospodin ovšem nabídl Šalomounovi, nedávno nastoupivšímu na izraelský trůn, pouze jediné přání. A mladý král si na počátku své vlády nemohl vybrat lépe. Vždyť kromě moudrosti, o kterou prosil, mu Bůh nakonec přidal také bohatství a slávu. Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno, napadne nás možná Ježíšovo slovo.
Král dostává moudrost od Boha zadarmo, avšak musel si o ni nejprve říci. Musel dobře zvážit, co ve svém životě a hlavně ve svém nastávajícím poslání bude nejvíc potřebovat. Šalomoun prosí o moudrost, ale tuto moudrost a také pokoru ve skutečnosti projevil už při samotné volbě svého přání.
Pohádky o zlaté rybce naopak ukazují, jak to dopadá, když se ve svém životě zaměříme nesprávným směrem: tedy nikoli na to, abychom byli lepšími lidmi, ale na to, abychom ještě víc měli. Nedá se ale tvrdit, že bible hmotné statky jednoznačně odsuzuje. Zejména ve Starém zákoně jsou často vnímány jako projev Božího požehnání. Ježíš už je vůči nim kritičtější a označuje je dokonce za překážku vstupu do nebeského království. Ale ani on majetek jednoznačně nezavrhuje, spíš upozorňuje na to, jak snadno může bohatství člověka zotročit a odvést od Boha. Opět jde o pořadí a priority: pokud se v našem životě ocitne na prvním místě něco, co je sice příjemné, ale ne podstatné, ocitáme se na šikmé ploše.
Kdybyste byli na Šalomounově místě, co byste si přáli? I když před takové rozhodování zpravidla postaveni nejsme, v něčem jsme Šalomounovi podobní. Každý z nás si musí sestavit svůj žebříček hodnot. A trvale ho během života upravovat, někdy dokonce úplně přeskládávat. Už jen proto, že nás životní cesta staví před stále nové situace a výzvy. Mladík na prahu dospělosti, který hledá sám sebe a své místo ve světě, má nejspíš jiné priority než čtyřicátník potýkající se s krizí středního věku, a zas jinak vidí sám sebe a svět senior v závěru svého života. A co teprve, když nám do cesty vstoupí vážná nemoc, ztráta blízkého člověka, nebo nějaká velká životní prohra. Najednou je všechno jinak, dosavadní jistoty se hroutí, musíme si nově ujasnit, co je v životě důležité a bez čeho se naopak obejdeme. A také naše modlitby se podle toho samozřejmě mění.
Co byste si od Boha nejvíc přáli? Taková správná a zbožná odpověď by asi měla znít: přece víru. Tak to ostatně kdysi vyslovili i Ježíšovi učedníci: Pane, dej nám více víry! Co může být v životě důležitějšího než Bůh sám? A o co jiného bychom měli prosit víc než o víru? Král Šalomoun si ovšem víru nepřál – asi ji pokládal za něco tak samozřejmého, že o ni ani nemusel prosit. Ježíšovi učedníci se už nacházejí v jiné situaci: víra pro ně není automatická vlastnost každého věřícího člověka. Víra může být znejistělá, ohrožená, plná pochybností. Ježíš sám kolem sebe odhaluje mnoho malověrnosti.
Pro Izraelce ale víra s moudrostí úzce souvisela. Počátkem moudrosti je přece bázeň před Hospodinem, čteme nejen v knize Přísloví, pozoruhodné sbírce mudroslovných naučení. Víra, vztah s Bohem, je základní, úhelný kámen celého života. Na něm moudrost staví. Pravá moudrost je bez víry nemyslitelná. Moudrost je víra trvale naslouchající Božímu slovu, ochotná se od něj poučit a podle něj orientovat. Moudrost je ale ještě něco víc. Je to také víra obohacená o životní zkušenosti, včetně zkušeností těch, kdo ušli na cestě víry větší kus cesty. Dnes se sice kloníme k názoru, že zkušenosti jsou nepřenosné, ale tehdy si to lidé nemysleli. A konečně je moudrost víra přemýšlivá, samostatně zkoumající, používající rozum. Ten tehdy nebyl vnímán jako protivník víry, ale naopak jako její spojenec, dobrý Boží dar, samozřejmě pokud se dá do jejích služeb. Rozum bez víry nemá ukotvení, a je proto snadno zneužitelný. Je totiž pouhým nástrojem a záleží na tom, k jakým účelům bude použitý. Není jedno, jestli s jeho pomocí vyrobím kontaktní čočky nebo atomovou bombu.
Moudrost pěstovaná v Izraeli neviděla mezi Božím slovem, lidskou zkušeností a lidským rozumem žádný nesmiřitelný rozpor. V nejlepším případě se naopak všechny tři složky propojí a společně pracují nejen k větší slávě Boží, ale také vedou k dobrému a naplněnému lidskému životu.
K Šalomounově nočnímu rozhovoru s Hospodinem je ihned připojen příběh dokládající královo moudré rozhodování. Je dobře známý, ale raději ho krátce připomenu. Dvě ženy porodily ve stejné době a navíc ve stejném domě dítě. Jedno z dětí však zemřelo, zatímco druhé zůstalo naživu. Co přesně se tu noc stalo, věděly jen ty dvě matky. Každá z nich však tvrdila něco jiného. Navzájem se obviňovaly, že jim ta druhá mrtvé dítě podstrčila. Problém byl v tom, že neexistoval svědek, který by tvrzení jedné nebo druhé potvrdil. Jak to vyřešit?
Nepochybně na nás zapůsobí králův neuvěřitelně prozíravý verdikt. Šalomoun je vylíčen jako dokonalý detektiv, který umí rozplést i ten nejnáročnější případ, kde proti sobě stojí jen dvě znesvářené strany, každá se svou pravdou. Neměly by nám ale uniknout i jiné momenty. Šalomounovo rozhodnutí ukazuje, jak může víra, zkušenost i rozum sloužit společnému cíli.
Víra se tu projevuje hlavně v králově milosrdenství. Je pozoruhodné, že se Šalomoun tím případem vůbec tolik zaobírá a hned ho nesmete ze stolu. Připomeňme, že ty dvě ženy byly nevěstky. Čekali bychom, že je král obě odsoudí a pošle pryč, vždyť se jejich děti narodily mimo manželství za zavrženíhodných okolností. Případně by mohl dítě, o které vedou spor, třeba dát na vychování nějaké počestné rodině. Král ale jedná s respektem, i vůči těm, kterými ostatní pohrdají.
Jakou roli tu hraje zkušenost? Zkušeností mladý král zatím moc nenasbíral, ale může se opřít o zkušenosti ostatních. V jeho případě spíš o příklady negativní – tedy o postupy, jak se takové případy běžně řešily v minulosti, avšak zjevně nespravedlivě. Nejvíc by se nabízelo, že o osudu dítěte se nenechá rozhodnout los. Los měl odhalit Boží vůli. Šalomoun se ale nechce schovávat za takové praktiky, protože jejich výsledek rozhodně nezjevuje Boží spravedlnost, ale je pouze dílem náhody. Král ví, že se musí rozhodnout sám za sebe. Přijímá odpovědnost za své činy. V tom se zachová velice dospěle.
Kde dosavadní zkušenosti k vyřešení případu nestačí, nastupuje rozum. Jsou chvíle, kdy nemůžeme jít po vyšlapaných cestách. Ani v bibli nenajdeme odpověď na všechny otázky, před které jsme v životě postaveni. Jsme často nuceni myslet samostatně. Nové, nečekané situace volají po neotřelých řešeních. A k takovému sáhl i Šalomoun. Rozhodne dítě rozpůlit – a tím se vyjeví, které z žen na dítěti opravdu záleží a je ochotna se ho i vzdát, jen když zůstane naživu.
Přemýšlím, jestli dnes křesťanská víra dokáže být také takovou životní moudrostí. Už samotné slovo moudrost působí tak vznešeně až odtažitě, že si jím málokdy troufáme někoho označit, sami sebe už vůbec ne. Přesto jsem přesvědčen, že dnes je křesťanství nejvíc přesvědčivé právě tehdy, když je ztělesňují moudří lidé. Lidé, jejichž víra prostupuje celý život a dává mu ukotvení. Lidé, kteří takříkajíc mají něco odžito, ale jejich zkušenost je nepřivedla k hořkosti a rezignaci, ale k laskavosti a nadhledu. Lidé, kteří používají svůj rozum kreativně, nezabředávají do vyježděných kolejí a dokážou se vždy znovu učit.
Víra spojená s moudrostí je životní styl, nebo ještě lépe: umění žít. To si dnes většinou spojujeme s povrchním naskakováním na pomíjivé módní vlny nebo s honbou za prchavými zážitky. Život ale skutečně můžeme vnímat jako něco, co se musíme postupně učit, stejně jako třeba hru na hudební nástroj. Tak to jistě chápal také autor knihy Přísloví, ať už jím byl sám král Šalomoun, jak se traduje, nebo – což je pravděpodobnější – nějaký moudrý učitel na jeho dvoře. Moudří lidé dosahují v umění žít virtuozity – a my, méně moudří, jejich hře obdivně nasloucháme a případně se zkoušíme od nich něco přiučit.
Amen.
Ondřej Kolář