Kázání
Izajáš 53, 1–9
(1) Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?
(2) Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.
(3) Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
(4) Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
(5) Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
(6) Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
(7) Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.
(8) Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
(9) Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Všichni známe z vlastní zkušenosti, co se děje, když uděláme něco špatně, někomu ublížíme, zraníme. Ponechme stranou, jestli úmyslně, z nedbalosti, nebo z neznalosti, jestli svobodně nebo z donucení. Naše činy bývají spíš výslednicí obojího, vnější tlaky a vlastní provinění nelze od sebe nikdy čistě oddělit; to vidí jen Bůh, nakolik jsme do něčeho byli namočeni a nakolik se do špíny sami dobrovolně vrhli.
Vykonaný zlý skutek tu prostě je a neptá se, proč jsme ho udělali a za jakých okolností. Nepropadne se do minulosti, jak bychom si mnohdy přáli. Je pravda, během pár generací už si na většinu toho, co jsme nepáchali, nikdo ani nevzpomene; do historie vstoupí vlastně jen pár významných zločinů. Jenže to nic nemění na faktu, že každé zlo, které vykonáme, je jakási vlna, kterou vpouštíme do světa a ona už si v něm žije vlastním životem. Jeho následky jsou nedozírné a nekontrolovatelné. I po své smrti tak můžeme druhým skrytě škodit. Jak se taková vlna dá zastavit?
V mnoha biblických textech najdeme přesvědčení, že pokud něco zlého spácháme, trest nás nemine. Boží mlýny melou někdy možná pomalu, ale nakonec nás dostihnou. Nejde jen o to, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Mnohem důležitější je něco jiného, co se vlastně už ani tak netýká viníka samotného, jako spíše toho, co nadrobil. Teprve když je viník potrestán, zastaví se prý ta lavina, kterou kdysi spustil, a věci se dají opět do pořádku. Kdyby tomu tak nebylo, lidé už by se dávno udusili v tom smogu zla, který kolem sebe během celých dějin rozšířili.
Co si ale počít, když někdo trpí nezaslouženě, tedy když jeho utrpení je vůči spáchanému zlu ve zjevném nepoměru? A proč si naopak svévolník užívá pokojného života? Už bible si tuto otázku naléhavě klade. Klade si ji také kniha Když se zlé věci stávají dobrým lidem, kterou příznačně napsal židovský rabín. Židé ve svých dějinách museli s touto otázkou bolestně zápasit hodně často. My křesťané máme sklon takovou otázku spíš odbýt: vždy jsme přece všichni stejní hříšníci. Zvláště dnes, o velkém Pátku, to možná zaznívá z mnohých kazatelen. Jacípak dobří lidé? Kde jsou, ukažte mi je? Všichni si přece zaslouží Boží trest, bez výjimky! Zlé věci se stávají zlým lidem, což jsme my všichni, takže je vlastně všechno, jak má být.
Izraelci ale věc viděli jinak. Člověk spravedlivý, a bohabojný, který se snaží dodržovat Hospodinův zákon, by trestán být neměl, naopak by se mu mělo dařit, mělo by být jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Tak hovoří žalm první o muži, který se neřídí radami svévolníků a nestojí na cestě hříšných. Když trpí, je za tím jistě něco jiného. Třeba zkouška věrnosti, jak tomu bylo u Joba, který žil vzorným životem a přesto ho najednou začala stíhat jedna jobovka za druhou. Anebo bude trpící spravedlivý odměněn až na onom světě – a hříšník potrestán.
Proroctví, které jsme dnes slyšeli, mluví také o trpícím člověku. A už od pohledu vypadá, že býval těžkým zločincem. Vzbuzuje odpor a snad i strach. Je nevzhledný, nemocný, ubitý. Raději o něj nikdo okem nezavadí, nemusí-li. A proč si ho taky všímat: určitě trpí zaslouženě, takže lítost stranou. Bůh ho za něco potrestal; nevíme za co, ale to je nakonec jedno. Hlavně, že Boží spravedlnost funguje a věci se dávají do pořádku.
Nešťastník ostatně – jak se zdá – Boží soud pokorně, bez reptání přijímá. Neprotestuje, nebrání se ranám, které mu Bůh uštědřuje. Vypadá to, že si je dobře vědom toho, co spáchal – a že jedině trest je v této chvíli východiskem – pro něj i pro nás všechny.
Skutečně jsou ale všechny věci tak, jak mají být? Vždyť se vzápětí dovídáme, že ten člověk trpí nespravedlivě! Násilí se nedopustil, v jeho ústech nebylo lsti. Tak za co je trestán? Izajáš odpovídá: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.
Copak to je nějaká spravedlnost? Hodit na někoho cizí provinění – to dělají s oblibou nejhorší podrazáci. Ale proč něco takového dělá Bůh? Samozřejmě se také v Izraeli stávalo, že někdo nespravedlivě trpěl – vzpomeňme třeba jen na různé proroky, Eliášem počínaje a Jeremjášem konče. Jenže i když byli tito lidé pronásledováni, bylo jasné, že to není Boží vůle, Bůh byl na jejich straně. Teď se ale náhle nespravedlnost stává v Božích očích spravedlností. Jak tomu rozumět? A jak tomu uvěřit?
Prorok Izajáš svou šokující zprávu sděloval lidu, který se už postupně vzdával vší naděje. Izrael byl v babylonském vyhnanství a mohl se cítit právě jako onen Bohem ubitý a lidmi opovrhovaný nebožák – jenže s tím rozdílem, že své pokoření vnímal jako spravedlivý Boží trest. Nyní nese trpké důsledky své nevěrnosti a svéhlavosti. A ty důsledky budou – jak se zdá – smrtonosné. Trest smrti pro hrubé porušení smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Bůh má plné právo takto jednat.
A přece tak z nějakého důvodu jednat nechce. Přichází někdo, kdo ten zasloužený trest vezme na sebe. Kdo na sebe bere všechnu temnotu, kterou člověk kolem sebe rozšířil. Kdo zastaví lavinu zla, v níž se beznadějně topíme a neumíme ven. Sám dobrovolně vstoupí na naše místo, na lavici obžalovaných a na popraviště odsouzených. A tak nás ušetří toho, co jsme si zasloužili. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni, říká Izajáš.
Tím ale tajemství onoho Izajášova trpitele není vysvětleno, otazníky zůstávají. Jako by tu Bůh prostě volil menší zlo: lepší, když jeden spravedlivý bude nespravedlivě odsouzen, než aby zahynul celý národ – byť spravedlivě. Najděme si obětního beránka – a bude nám všem zase dobře: vina bude smazána, zlo zastaveno, Bůh spokojen s náležitým trestem.
Přesně takto bylo velmi často vysvětlováno také tajemství velkého Pátku. Ježíš přijal trest, který jsme měli nést my. Bůh nám totiž nemohl jen tak odpustit. Aby bylo zlo na světě zastaveno, aby se daly věci zase do pořádku, musel přijít trest.
Tak jednoduše ovšem tajemství velkého Pátku rozetnout nelze. Pán Ježíš Kristus je sice v bibli nazván beránkem snímajícím hříchy světa. Ale není tomu tak proto, že by si ho Bůh vybral, aby si na něm vylil svou zlost, a tak se konečně nechal usmířit. Bůh nemusí být ukonejšen. Apoštol Pavel říká, že jsme to naopak my, kdo máme být smířeni. A je to Bůh, kdo usmiřuje. V Ježíši Kristu sám Bůh přichází do našeho bloudění, nepravosti, nevěrnosti, aby zastavil kolotoč zla a násilí. Aby odnesl pryč to, co jsme napáchali a čeho se sami neumíme zbavit. To je tajemství, o němž dnešního dne rozjímáme.
Jistě si vzpomenete na tu krásnou scénu z podobenství o ztraceném synu. Syn, zbídačelý a na dně, se s bázní a chvěním vrací do otcovského domu. Jeho strach ovšem vzápětí rozptýlí sám otec, který mu jde s otevřenou náručí naproti.
Kristův příběh byl ovšem ve skutečnosti mnohem krutější. Otec se synem se nepotkali někde na polní cestě za humny. Ještě dříve, než si ztracený syn naplno uvědomil svou ztracenost, otec už byl dávno na cestě za ním. A došel až k němu – ano, do toho prasečího chlívku, který byl synovým domovem. Šel tam za ním, byl tam s ním v té bídě a ponížení.
V Ježíši Kristu se Bůh vydal k nám – ne na půl cesty, ne polovičatě, s odstupem, se zadními vrátky, ne jen naoko, aby se ho to nedotklo a nebolelo. Ono se ho to dotklo a bolelo ho to.
Kdo uvěří naší zprávě? – ptá se prorok Izajáš. Už apoštol Pavel varoval, že zvěst o kříži je pro mnohé bláznovstvím. Třeba pro ty, kdo tvrdí, že lidé ve skutečnosti nejsou až tak zlí, jak církev hlásá, a proto ani nepotřebují být od ničeho zachráněni. Těžko jí uvěří také ten, komu je slepá spravedlnost více než milosrdenství a také Boha si představuje jako vesmírného policajta či soudce. Zcela jistě bude cizí těm, pro něž je Bůh jednoduše dopouští všechno zlo a nechce si s ním špinit ruce. Nepřijmou ji ale ani pesimisté, kteří se vyžívají v různých katastrofických scénářích. Ve světě je zlo, ale nejsme v něm ponecháni sami sobě. Bůh sám je na vlastní kůži sám okusil. A zvítězil nad ním.
Amen.
Ondřej Kolář