Kázání
Exodus 14, 10–14
(10) Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu.
(11) A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta?
(12) Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“
(13) Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte.
(14) Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“
Kam upíráme svůj zrak? Co poutá naši pozornost? Co si činí nárok na naši duši? Velikonoční události se točí kolem těchto otázek.
V prvním čtení, které jsme dnes slyšeli, ženy přicházejí pomazat Ježíšovo mrtvé tělo a nacházejí prázdný hrob. Trčí před nimi jako záhada, vyvolává úlek a zmatek. Co se stalo s naším Pánem? Ani vysvětlení, které jim podává mládenec v bílém rouchu, jim nepomáhá, jejich strach nerozežene. Místo aby šly za Ježíšovými učedníky, nikomu nic neříkají, bojí se.
V podobném duchu se nesou i další velikonoční příběhy. Marie Magdalská se potkává se samotným Ježíšem, ale nepoznává ho, považuje ho za zahradníka. Také ona je pohlcena svým smutkem a zděšením z prázdného hrobu, který před chvíli nalezla. Jediné, co ji napadá, je, že tělo někdo odnesl.
Učedníkům putujícím do Emauz dokonce nepomůže ani to, že s Ježíšem dlouhou dobu rozmlouvají. Ani oni ho nerozpoznají, něco jako by bránilo jejich očím, píše se tu. Jejich oči zaslepilo rozčarování a zoufalství. Po čase se Ježíš zjevuje dalším učedníkům a dopadne to úplně stejně: zděsili se a byl plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha, čteme.
Zrak, jak známo, může klamat. Zrak není dokonalý diagnostický přístroj, který bezchybně zaznamená sebemenší podrobnost. Když se díváme, vždycky si z viděné skutečnosti něco vybíráme, na něco zaostřujeme – a jiné věci zase pomíjíme, vypouštíme.
Není to ale jen proto, že oči jsou nedokonalý orgán. Je to také naše mysl, která vidí často jen to, co vidět chce, nevědomky si vyřezává ze světa to, co odpovídá našim postojům, názorům a dosavadním zkušenostem. Všichni proto také máme nějakou slepou skvrnu, něco podstatného nám uniká nebo před tím zavíráme oči.
Když se pak stane, že nám spadnou šupiny z očí a my najednou vidíme, co jsme předtím nepozorovali nebo i vytěsňovali, ne vždycky tomu jdeme ochotně vstříc. Spíš máme sklon se tomu dosud neviděnému bránit, odhánět to od sebe. Jen neradi a pomalu měníme své mapy skutečnosti a býváme většinou rozladění, když nám do nich někdo zasahuje a nutí je překreslit.
V příběhu o přechodu Božího lidu přes Rákosové moře se o vidění a vnímání mluví poměrně často. Izraelci se nacházejí v prekérní situaci. Z jedné strany voda, z druhé strany armáda faraonových vojáků. Izraelci se rozhlédnou a propadají zděšení. A začnou své obvyklé lamentace: nebylo nám nakonec v Egyptě lépe? Sice jsme tam otročili, ale bylo to pořád lepší než zemřít na poušti.
Tohle reptání se na cestě do zaslíbené země ozývá mnohokrát, pořád stejná ohraná písnička. Úplně se tomu nedivíme, vždyť ta cesta rozhodně nebyla procházka růžovým sadem, na každém kroku číhalo nebezpečí a několikrát to vypadalo, že je s Izraelci konec. Ale to je jen jeden úhel pohledu. Ten druhý říká: copak nás Hospodin doposud věrně nedoprovázel? Z každé nouze nás prozatím zachránil, vždy splnil to, co slíbil. Proč by tomu právě teď mělo být jinak?
Pohled Izraelců se pokaždé zasekl na aktuálním nebezpečí, byli jím úplně uhranuti, vše ostatní šlo stranou. Všechny minulé Hospodinovy mocné činy náhle jako by nebyly, zmizely. Vše, co Bůh v minulosti řekl, jako by přestalo platit. V tuhle chvíli Izraelci vidí jen egyptská vojska, hrůzu budící bojové vozy, kterým se nedostatečně vyzbrojení a vycvičení pěšáci těžko mohu ubránit.
Izraelci před sebou viděli nepopiratelnou skutečnost, nešlo před ní zavřít oči. Ale nebyla to skutečnost celá. Kromě toho, co se nám vnucuje jako jediná neotřesitelná realita, je tu ještě ta Boží skutečnost: jeho podivuhodné zachraňující činy, jeho věrnost a pevnost ve všech poryvech dějin, jeho slovo, na které je možné se plně spolehnout. Tato Boží skutečnost se Izraelcům ztrácí z očí, protože jsou zaslepení tou skutečností egyptskou.
Mojžíš vyděšeným Izraelcům odpovídá – a pokouší se jejich pozornost přesměrovat. Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet. Všimněme si, kolikrát se v Mojžíšově řeči objevuje to klíčové slovo: vidět. Mojžíš ještě neví, jak je Hospodin z této šlamastyky vyseká. Neumí si to představit, nevidí do budoucnosti. A přece neochvějně zvěstuje: nebojte se, vydržte – a uvidíte. Věřit v Boha znamená spolehnout se na to, co zatím není vidět, co Bůh zatím jen chystá – a co přece není pouhou iluzí a krásným snem.
Mojžíš pak pokračuje: jak vidíte Egypťany dnes, tak už je nikdy neuvidíte. Tedy: to, co teď vidíte a z čeho máte strach, je sice nezpochybnitelná skutečnost. Ale tato skutečnost odchází, ztrácí se, už tu nikdy nebude. To je další rys víry v Boha. Víra si nezakrývá oči před krutou realitou, ale nenechá si jí určovat svůj život. To staré je tu stále s námi, trápí nás a drtí nás, ale nebude tu navěky, budoucnost patří tomu novému, tomu Božímu – a právě na tuto Boží obnovu se máme soustředit, podle ní orientovat své životy.
Také v poslední Mojžíšově větě se objevuje vidění: Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet. Tedy: z lidského pohledu se v tuto chvíli nedá dělat nic. Není možné nijak zabránit egyptskému vítězství. Ale pozor: Boží možnosti dalece převyšují ty naše. A toto bude Hospodinův, nikoli lidský boj. Izraelci k němu nemohou nijak přispět – jen přejít moře suchou nohou a pak koukat, co Bůh dokáže. Toto jejich přihlížení je ovšem také důležité. Mají se pozorně dívat, tak aby se jim Boží jednání zapsalo hluboko do mysli, aby už na ně nikdy nezapomněli a dokázali si ho vybavit i v dobách, kdy zase bude zle a vše se jim bude zdát beznadějné.
Příběh o vyvedení Izraelců z Egypta a příběh Ježíšovy smrti a vzkříšení mají mnoho podobností. Mimo jiné je spojuje víra, která dává našemu vidění jiný směr a přehazuje výhybku v naší duši. Tato víra se nesmiřuje s tím, že věci jsou, jaké jsou. Víra nemůže nikdy říci: takto/ to bylo vždycky, jinak to nebude, naučme se tím žít, přizpůsobme se, skloňme hlavu. Víra nikdy nemůže připustit, že silnější vždycky poráží slabšího, a tak mocné impérium může bez okolků napadnout a spolknout svého menšího souseda. Ano, stalo se to v dějinách opakovaně, ale z toho nevyplývá, že to tak má být už napořád.
Víra boří zažitá a zabetonovaná pravidla tohoto světa. Narušuje status quo a přepisuje mapy v naší mysli. Osvobozuje k novým pohledům a dává sílu vykročit směrem, který nám Bůh ukázal. Dává dokonce sílu pohlédnout i za tu poslední hranici, zpochybnit i ten zdánlivě nejjistější fakt našeho života, kterým je naše smrt.
Ve jménu čeho se toho všeho víra odvažuje? Na počátku naší víry stojí Boží nečekaný, překvapivý a vlastně nemyslitelný čin. Ježíš vstal z mrtvých. Jenže tato skutečnost nestojí na nevyvratitelných důkazech. Ježíšovo vzkříšení samotné nikdo neviděl. Ženy uviděly prázdný hrob – a byly přesvědčeny, že Ježíše někdo ukradl. Učedníci viděli samotného Ježíše – a nepoznali ho, anebo si mysleli, že je to nějaký duch.
Z toho je patrné, že sami od sebe věřit neumíme, sami neumíme vykročit za zaběhnutých způsobů vidění, vnímání a myšlení. Je to Bůh sám, kdo nám otevírá oči a dává našemu bytí nový směr. Bůh svým Duchem vstupuje do našeho života a připomíná nám, co pro nás připravil a na co se máme v životě spolehnout.
Nechat se přemoci mocí vzkříšení. Nechat Boha, aby vzkřísil náš život. To je každodenní úkol pro nás křesťany. Je to náročná, celoživotní cesta, protože to staré v nás se sveřepě drží a nehodlá se vzdát. A je proto dobré, že na této cestě dostáváme jednu zcela viditelnou posilu – a tou jsou biblické příběhy. Jsou rozmanité, tak jak jsou rozmanité lidské životy, o nichž vyprávějí, proto se v nich každý z nás může najít. Jedno ale mají společné: cvičí náš zrak, aby se upínal k Bohu a jeho zaslíbením. Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání, povzbuzoval kdysi Mojžíš Izraelce. Ježíš nás povzbuzuje ještě mnohem silnějšími slovy: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
Amen.
Ondřej Kolář