Kázání
Marek 7, 31–37
(31) Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole.
(32) Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.
(33) Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka,
(34) vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘
(35) I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.
(36) Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.
(37) Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
Milé sestry, milí bratři,
víme dobře, jak ztráta sluchu a řeči člověka bolestně odděluje od ostatních lidí. Prý ještě více než ztráta zraku. Seznamování, rozhovor, sdílení, ale i běžné vyřizování různých věcí – to vše je hodně těžké a vyžaduje veliké úsilí obou stran, neslyšícího i slyšícího. Pomysleme také na to, kolik pocitů i jemných významových odstínů vyjadřujeme tónem a barvou řeči. V dnešní době si čím dál více píšeme a méně se setkáváme a hovoříme. Jenže psaná komunikace je nutně ochuzená a zploštělá, mnohé se v ní ztratí. Je taky více náchylná k nedorozumění, odcizení a konfliktům, k nimž by v případě rozhovoru mezi čtyřma očima často vůbec nemuselo dojít. Mluvené a slyšené slovo naopak dokáže otevřít skutečnou blízkost.
Dnešní příběh se odehrává v cizině. Pohanská města Týros, Sidón a Dekapole byla pro židy symbolem bezbožnosti a zvrácenosti. Těmto končinám se zbožný člověk raději zdaleka vyhnul. Ježíš sám v tom zpočátku nebyl výjimkou: své poslání viděl především mezi svými bratry a sestrami ve víře, jim přinášel Boží království. Později ale hranici mezi souvěrci a pohany překročil a Boží blízkost dal zakusit právě těm, kteří měli k Bohu nejdál.
Dnešní příběh je o obnově komunikace a Ježíš v tomto směru činí první krok. Abych mohl druhého pochopit, musím nejprve překonat předsudky a bariéry, které mě od něj oddělují. Musím být nejprve s ním, být mu nablízku. Nemohu porozumět, když jsem o něj daleko a jsem odkázán na informace z druhé ruky, fámy, lži. Ježíš se odvážně vydává po neprošlapané cestě, aby se mohl setkat s cizím člověkem.
Ale ani pohanské okolí není až tak uzavřené, jak by se mohlo zdát. Najde se někdo, kdo nemocného člověka přivede až k Ježíši a vysloví zástupně prosbu o uzdravení, protože sám nemocný ji kvůli svému postižení vyslovit nedokáže. I v pohanské cizině narazí Ježíš na lidi ochotné pomoci. Tito lidé možná nemají tu správnou víru, ale neztratili lidskost a soucit. Ale nejen to: nezdráhají se poprosit o pomoc cizince, tedy odhodit své předsudky. Nejen Ježíš, ale i tito neznámí pohané překračují hranice. Ježíš se přibližuje jim a oni se přibližují jemu.
Nakonec tedy dochází ke zdárnému setkání. Takové setkání cizích a odlišných lidí zpočátku vyžaduje úsilí a někdy i trochu sebezapření, ale vyplatí se. Nakonec z něj vyjdou obě strany proměněny a obohaceny. Každý pokus o vzájemné porozumění, který není jen formalitou či předstíraným zájmem o druhého, jeho účastníky posouvá dál. Každý rozhovor, který je skutečným rozhovorem, nejen dvojitým monologem, upravuje pohled na sebe sama i na svět.
Ježíš uzdravoval různým způsobem. Někdy stačilo pouhé slovo. Nyní je zapotřebí mnohem víc. Ježíš neodstraňuje pouze jakousi závadu na tělesné schránce, ale vrací nemocnému schopnost žít v plnohodnotných vztazích. Proto Ježíš vstupuje s nemocným do těsného vztahu, na náš vkus až příliš intimního. Ježíšovy prsty v uších nemocného jako by rozrážely vše, co brání naslouchání, jako by odstraňovaly všechny usazeniny a zábrany v člověku. A svou slinou jako by Ježíš dával kus sebe, kus svého jazyka a své řeči tomu druhému, aby jeho jazyk rozvázal k mluvení. Až tak blízko přichází Bůh v Ježíši k nám.
Nakonec přichází přece jen jedno slovo: effatha, otevři se. Ježíš při jeho vyslovení pohlédne k nebi, protože tady se má odehrát skutečně cosi mezi nebem a zemí. Otevři se: to není jen výzva nemocným orgánům, aby začaly fungovat. To je výzva celé bytosti. Nemocný se totiž po letech izolace má znovu otevřít, vrátit se do společenství a tím znovu začít plně žít.
Otevři se, přikazuje Ježíš. Plně se stáváme lidmi jen tehdy, když jsme otevřeni pro druhého, když nežijeme jen sami pro sebe, když se dáme oslovit a sami oslovujeme, když přijímáme a rozdáváme. Ale tomuto našemu otevření musí předcházet Boží otevření, sami to nedokážeme. Bůh nečeká na to, až ho začneme hledat a jemu naslouchat. Jde za námi, do naší hluchoty vůči jeho hlasu, a otevírá nás, abychom slyšeli, co pro nás má. Oslovuje a volá každého z nás. Plně se tedy stáváme lidmi jen tehdy, když necháme do sebe proudit oživujícího Božího Ducha, a tak se otevíráme Božímu oslovení. My všichni máme proto slyšet: otevři se a dej se Bohem vytrhnout ze své izolace a sebestřednosti, otevři se k novým výhledům, které pro tebe Bůh připravil.
Možná nás překvapí, že Ježíš ihned po svém mocném činu nařizuje přítomným, aby o tom nikde nic nerozhlašovali. Nenastala naopak ta pravé chvíle o tom mluvit? Jak může mlčet někdo, komu se právě vrátila řeč? Vícekrát čteme o Ježíšových obavách, že jeho mocné činy budou špatně pochopeny, že to podstatné lidem unikne. Lidé okolo Ježíše však v tuto chvíli dobře pochopili, s kým se v Ježíši setkali. Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč, říkali. Pohané, kteří nikdy nečetli bibli, nevědomky ocitovali jednu z jejích nejdůležitějších částí. Kdo učinil všecko dobře? Ne snad Bůh sám, když stvořil nebe a zemi, slunce a hvězdy, zvířata a rostliny – a viděl, že to vše je dobré? Ježíš není jen potulný léčitel. On vrací člověku jeho původní stvořitelské určení. Napravuje to, co člověk porušil. Otevírá nejen oči, uši a zrak – on otevírá celého člověka, a tím obnovuje jeho vztah k Bohu, k bližním i sobě samému. Smiřuje, co bylo odcizeno. Spojuje, co bylo zpřetrháno.
Otevři se – to je náročná výzva ve světě, kde se upevňujeme ve svých vlastních názorech a vzájemně si nenasloucháme, kde méně vedeme dialog a více na sebe nevraživě pokřikujeme. Místo aby naše řeč stavěla mosty, často jen ještě víc rozděluje. Naše naslouchání se zaměřuje jen na to, s čím už předem souhlasíme, před tím ostatním, co slyšet nechceme, zavíráme uši.
Naproti tomu Ježíš učí jiné cestě – cestě otevřeného a odvážného naslouchání, které druhého otevírá a dává mu prostor, aby se vyslovil. Je to cesta mnohem náročnější. Ale právě ta nás vyvádí ze sobectví do společenství, kde jeden druhého respektuje a přiznává mu místo na zemi. Vyvádí nás z povýšené osamocenosti do vztahů, v nichž se nebojíme vzájemných odlišností, ale snažíme se, aby nás obohacovaly. Effatha, otevři se.
Amen.
Ondřej Kolář