Kázání
2. list Korintským 13, 11–13
(11) Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
(12) Pozdravují vás všichni bratří.
(13) Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
Sestry a bratři,
tato Pavlova slova často znějí na začátku bohoslužeb. Jsou vlastně pozdravem. U pozdravů někdy moc nevnímáme jejich obsah. Jsou zaběhané a automatické. U tohoto pozdravu apoštola Pavla bychom se ale měli zastavit. Stojí totiž na konci dopisu, který patří k jeho nejosobnějším. Je plný rozhořčení i slz, výčitek i omluv. Při jeho četbě nám vyvstává obraz neklidného sboru, kde soupeří různé duchovní proudy i výrazné osobnosti.
A tak když Pavel přeje korintskému sboru milost Pána Ježíše Krista, jistě má také na mysli ty jeho členy, kteří se chlubí svou zbožností a duchovními dary. A připomíná jim: to, čím se chlubíš, je nezasloužená Boží milost. Nemáš právo se nad ostatní povyšovat nad ostatní. Boží milostí jsi to, co jsi. A tak spíš hleď, aby tvé obdarování bylo ostatním k užitku, abys z něj rozdával a sloužil celému sboru.
Stejně tak, když Pavel připomíná lásku Boží, má před očima jistě také mnohé spory, s nimiž se v korintském sboru setkával. Láska je naproti tomu trpělivá, laskavá, nezávidí, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti. Tak to napsal Pavel Korinťanům v jiném svém dopise. Taková láska ovšem sboru bolestně schází.
A konečně, když Pavel prosí za společenství Ducha svatého, říká tím, že ne vše, co se děje v korintském sboru, je z Ducha svatého. Pavel odhaluje mezi Korintskými mnoho všelijakých zlých duchů. Kdybyste opravdu měli Ducha svatého, jak tvrdíte vy dokonalí, vypadal by váš život i život celého sboru jinak, říká tím Pavel.
Milost Pána Ježíše Krista – láska Boží – společenství Ducha svatého. Do tohoto pozdravu apoštol Pavel shrnul celou svatou Trojici. Současně do něj vtělil také svoje trápení s korintským sborem. Pavel nehlásal nauku o Boží Trojici, ta vznikla až o několik století později. Boží Trojici vnímal jako zkušenost víry, zkušenost s Božím působením v životě jedince i společenství. Nezajímalo ho předně to, kým Bůh ve své podstatě je, ale co pro nás udělal a stále dělá. Šlo mu především o to, jak se víra v trojjediného Boha odráží v našem každodenním životě, v našich vztazích.
Řekni mi, v jakého Boha věříš, a já ti povím, jaký jsi. Nebo alespoň, jaký bys měl být, pokud svou víru bereš vážně. Ten křesťanský Bůh je trojjediný. To především znamená: není sám. Není osamocené a soběstačné Já. Je sám v sobě společenstvím, společenstvím lásky. A láska nikdy není sama, nevystačí si sama se sebou, musí k druhému, musí sebe sama darovat. Bůh je láskyplný – i kdybychom my tu nebyli, i kdyby tu nebyl celý svět. Láska neoddělitelně k Bohu patří. Proto může Pavel říci: Bůh lásky. Bůh pokoje. Bůh společenství, kde jeden nestojí nad druhým a všichni se vzájemně přijímají. Jiného Boha neznáme. Jen Boha lásky, který pro naši spásu poslal svého jediného Syna a doprovází nás svým svatým Duchem.
Jak tuto Boží Trojici žijeme? Jak žijete Boží lásku, Kristovu milost, přítomnost Ducha svatého? Křesťané sice ústy vyznávali Boží trojjedinost, ale svými skutky často dosvědčovali Boha izolovaného a soběstačného. Boha, který nikoho nepotřebuje a druhé vnímá jako přítěž nebo konkurenci. Boha, který nemá porozumění a lásku pro druhého. Boha, který nenávidí každou odlišnost a pestrost.
V jedné písni zpíváme: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás. Ale měli bychom si ujasnit, o jaké jednotě mluvíme. Existuje jednota vnucená, nadiktovaná, která lidem bere svobodu a důstojnost. Není v ní místo pro rozmanitost a jedinečné lidské příběhy. Mnozí křesťané byli v dějinách postaveni před volbu – buď se vzdáte svého vyznání, anebo se musíte vystěhovat ze země, ve které žijete. Ve jménu jednoty církve byli nepatřiční lidé pronásledováni nebo i zabíjeni.
Jednota vyrůstající z Boží Trojice není jednotou stejnosti, není jednotou, která odlišného člověka odmítá a vidí v něm hned nepřítele, tak jak tomu je v různých diktaturách. Věříme, že v Bohu samotném je prostor pro rozdílnost a sdílení odlišného. A tak i věřící mají žít v této jednotě v různosti. Není to jistě jednoduché. Je k tomu zapotřebí vcítit se do druhého, porozumět mu v jeho jinakosti, nepokládat sebe sama za měřítko všech ostatních. Jedině tak se ale dá žít společně v lásce – tak jak žije Bůh sám v sobě.
Jak se takové soužití projevuje, nám Pavel v rychlosti, a přece zřetelně sděluje v posledních větách svého listu. V prvé řadě: radujte se. Láska není jen přikázání, ale především dar, kterým jeden druhému děláme radost. Kde není láska, tam se rychle vytrácí především radost ze života a soužití a zůstává jen trpkost, nedůvěra, strach.
Dále slyšíme: napravujte vzájemně své nedostatky. Láska není slepá vůči chybám a selháním druhého. Kdo druhého miluje, umí jej také v pravou chvíli varovat, že jde špatným směrem. A samozřejmě ho také povzbudit a pomoci mu k dobrému. Kdo chce svého bližního ponížit, odsuzuje ho. Kdo miluje, ten ho chce naopak z ostudy vytáhnout.
Následující výzva zní: buďte jedné mysli. Nikoli: buďte stejní. Doslova se tu píše: myslete na to samé. Tedy: Mějte před očima to, co vás spojuje, a ne to, co vás rozděluje. Myslete na to, že vy všichni, ať už se jakkoli lišíte, žijete z Boží lásky, Kristovy milosti a přítomnosti Ducha svatého. Pak bude mezi vámi panovat pokoj.
Poslední Pavlova výzva je pro nás možná nejméně srozumitelná: Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Jedná se prostě o výraz přátelství? To jistě také. Avšak tento polibek má být navíc svatý. Čím je vlastně svatý? Společenství církve má hlubší kořeny než jen vzájemnou náklonnost. Jistě je krásné, když se lidé ve sboru vzájemně přátelí a jsou si blízcí. Ale to, co nás spojuje, není jen lidský cit, ale Boží láska. My všichni jsme Boží děti, navzdory vzájemným rozdílům. Bůh sám svým Duchem tvoří společenství. A buduje ho i tehdy, když si zrovna nerozumíme, máme na věci jiné názory, anebo si nejsme úplně sympatičtí. Láska Boží, milost Kristova a společenství Ducha mezi námi vytváří hlubší pouto, svaté pouto. Je svaté právě proto, že není z nás a našich sil. A tak, sestry a bratři: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého se všemi vámi.
Amen.
Ondřej Kolář