Kázání
Matouš 8, 5–13
(5) Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:
(6) „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
(7) Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“
(8) Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.
(9) Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
(10) Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.
(11) Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;
(12) ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
(13) Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.
Bylo to hodně neobvyklé setkání. Napadá nás k němu hned několik otázek. Nejprve: Proč římský důstojník vyhledal zrovna Ježíše a neobrátil se raději na nějakého lékaře? Možná už vyzkoušel všechno a nikdo nepomohl. Avšak nezapomeňme – Ježíš byl pro něj příslušníkem okupovaného, podrobeného národa. Římané se cítili být těmi nadřazenými, jako nositelé kultury mezi barbary.
Další otázka zní: Je-li sluha neschopný služby, neměl by ho prostě nahradit někdo jiný? Nejen v dnešní tržní společnosti, ale už tehdy si lidé u dna společenského žebříčku byli dobře vědomi, že jsou snadno vyměnitelní, jako součástky stroje. Nemůžeš pracovat? Máš smůlu, na tvé místo rád nastoupí někdo jiný. Připusťme ale, že setník byl na svého sluhu zvyklý a neměl chuť riskovat, že na místo nemocného, ale jinak schopného a spolehlivého otroka nastoupí otrok sice zdravý, ale neschopný.
A nakonec ještě jedna otázka. Hlavní důvod, proč setník vyhledal Ježíšovu pomoc, nebyl ten, že jeho sluha prostě nefunguje a tím mu komplikuje život. Setník přišel za Ježíšem proto, že jeho sluha trpí. Nevíme, nakolik byla ta nemoc vážná. Na tom až tak nezáleží. Ta nemoc ale vyvolávala velké bolesti. Tvrdý voják, který toho asi v životě už dost zažil, byl pohnut lítostí. Navíc lítostí vůči svému podřízenému, vůči pouhému šroubku v armádní mašinérii. Jak se to shoduje s předepsanou vojenskou bezcitností?
Tak tedy vojevůdce a lítost. Při čtení toho příběhu nás napadne ještě jedna jeho vlastnost, a to pokora. Člověk zvyklý rozkazovat a přijímat rozkazy uznává, že jsou věci, na které žádný lidský rozkaz nestačí. Dějí se i události neočekávané, nevypočitatelné, a tedy neovlivnitelné. Něčím takovým je právě nemoc. Spadá do sféry, kam naše moc nesahá – ani ta politická, vojenská, ani moc peněz, ba dokonce často ani moc lékařská. Setník si uvědomuje, že i kdyby stokrát přikazoval, jeho sluha nevstane a nemoc sama neodejde. Právě takové poznání může být počátkem víry. Zjištění, že nemám svůj život ani životy druhých lidí pevně ve svých rukou. K tomu člověk nemusí dojít jen skrze neštěstí. V lepším případě se přihodí naopak něco hezkého, třeba když se manželům po letech marného úsilí a zkoušení všeho možného náhle, neočekávaně, bez složitých medicínských technik, podaří počít dítě.
Setníkova pokora se projeví i v tom, že Ježíše osloví „pane“. To je silné slovo. Vždyť on sám je velký pán a má nad sebou docela jiné pány, kteří mu rozkazují. Oslovení „pane“ už nemá daleko k oslovení „Bože“. Setník si řekl: Já mám pod palcem své vojsko; ty máš zas pod palcem všelijaké zlé duchy, které způsobují nemoc. Já velím světu viditelnému, ty světu neviditelnému. A v tom tvém světě, ve světě náboženském, jistě panují podobné poměry, jako v tom mém. Tak prostě udělej to, co dělávám v takových případech já – a bude to mít stejný efekt. Vydej rozkaz – a stane se.
Setník má, zdá se, vše dobře promyšlené. Ví, že Ježíš je příslušníkem národa, který si velice zakládá na čistém a nečistém. Je nepředstavitelné, aby se Žid potřísnil vstupem do pohanského domu. Řešení se ovšem najde. Vždyť ani generál nemusí jít do první linie a může řídit vojsko z bezpečné vzdálenosti, z velitelského stanu. Sám nemusí rozdávat rány a krvácet – od toho tu jsou jiní, jeho podřízení, vojáci. Stačí říci slovo. A tak i tobě, Ježíši, přece stačí říci slovo, nemusíš udělat ani krok k mému domu. Řekni jen slovo – a můj sluha bude uzdraven.
Setníkova slova jsou vlastně jakýmsi podobenstvím vycházejícím z vojenského prostředí. Ježíš je tu vylíčen téměř jako velitel nebeských a pekelných jednotek. Ostatně, z něčeho takového ho někteří odpůrci skutečně podezírali. Vždyť on opravdu mnohokrát jen zavelel a zlí duchové se zděšením prchali. Ale toto podobenství se Ježíši zamlouvá. Za jeho drsnou slupkou se totiž skrývá hluboká pravda: Ježíšovo slovo je mocné a účinné, slovo proměňující, uzdravující, nově tvořící. Slovo, které tu bylo už na počátku u Boha, skrze které byl povolán z nicoty svět. Slovo, které vstupovalo do dějin Božího lidu a řídilo jeho cesty. Slovo, na jehož povel se řídí hory, moře i hvězdy na nebi.
To podobenství má ještě jednu rovinu, kterou možná setník sám ani nedomyslel. Nejvyšším velitelem římských ozbrojených sil je císař. Také on vydává rozkazy na dálku. Někdy na dost velikou dálku, protože například z Říma do Palestiny je to mnoho dní cesty. A přece i tam císařova vůle platí beze změny, také tam, v cizině, ho musejí všichni poslouchat, i když se s ním třeba nikdy nesetkali a ani nesetkají. Včetně setníka z Kafarnaum. Není také v tom pozoruhodně podobný Ježíši? Ježíšův nebeský Otec je také daleko, není viditelný, a přece jeho vůle platí. Ježíš se jí plně podřizuje, jde cestou poslušnosti – která je o to těžší, že je cestou daleko od Božího trůnu, daleko od Boží slávy, kdesi v nehostinné, temné cizině lidského světa.
Ještě důležitější, než toto podobenství je ale nakonec postoj toho, kdo je vyslovil. Setník nejen vystihl cosi podstatného o Ježíši, ale hlavně se na něj ve své nouzi plně spolehl. Pohan přichází k Ježíši s vírou – zahalenou do trochu svérázného hávu, s vírou, která se neorientuje v teologických záležitostech. Ale on nepřišel za Ježíšem složit konfirmační zkoušku. Přišel s bolestí, která mu ležela na srdci. A s vírou, která nehledá vlastní prospěch, ale pomoc druhému, i když je to pouhý otrok. S vírou pokornou i odvážnou.
Setník rozpoznal, že Boží mocné slovo nám v Ježíši přichází na pomoc. Aniž to tušil, postavil se se svou vírou vedle jiných velikých svědků víry, Abrahama, Izáka a Jákoba. Takové víře se podivil i Ježíš – proč je tak těžko k nalezení mezi vyvoleným lidem, mezi těmi, které Bůh doprovázel a vedl? Ta víra je vzorem i pro nás. Nemusíme Bohu vždy a ve všem rozumět. Žádná naše představa ani žádná teologie nemůže Boha vystihnout. To ale ani není potřeba. Stačí se pokorně, a přece odvážně spolehnout, že Bůh to s námi myslí dobře. I když ho nevidíme, i když je daleko a někdy nám připadá být až příliš daleko – jeho slovo je blízko. A když zazní v našich životech, přichází uzdravení.
Amen.
Ondřej Kolář