Kázání
Matouš 14, 13–21
(13) Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním.
(14) Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.
(15) Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“
(16) Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“
(17) Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“
(18) On však řekl: „Přineste mi je sem!“
(19) Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům.
(20) I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů.
(21) A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Dnešním textem je příběh o zázraku s pěti chleby a dvěma rybami, který dobře známe. Tento příběh je zaznamenán ve všech čtyřech evangeliích. To znamená, že byl považován za událost s důležitým významem v Ježíšově životě a službě. V jistém smyslu šlo jen o potravu pro lidi shromážděné na jednom místě. Tímto jediným zázrakem se nevyřešily všechny lidské problémy s jídlem. Proč se tedy tento zázrak stal? A co si díky němu uvědomili a naučili se učedníci a co si potřebujeme uvědomit a naučit se my dnes?
Ježíš se na lodi odebral na osamělé místo. Chtěl se vzdálit od spousty lidí a strávit nějaký čas v soukromí. Podle Markova evangelia chtěl Ježíš učedníkům, kteří se právě vrátili z misijní cesty, poskytnout zázemí, aby si mohli na chvíli odpočinout. V dnešním textu se však objevuje věta, která naznačuje další důvod, proč Ježíš odešel na samotu: „Když to Ježíš uslyšel“. Byla to zpráva, že Jan Křtitel zemřel a byl pohřben. Obětován Herodovým mečem. Ježíš však nešel k jeho hrobu, ale vydal se na opuštěné místo. Pokud tomu tak bylo, mohl to být dočasný úhybný manévr. Mohl se tak vyhnout nejen Herodově meči, který ho ohrožoval, ale také na chvíli odstoupit od dotírající veřejnosti, která ho chtěla využít.
Dav se o tom však doslechl a šel za ním z města pěšky. Když Ježíš dorazil, mnoho lidí už přišlo a čekalo. Když je Ježíš uviděl, slitoval se nad nimi a uzdravil jejich nemocné. V jiném evangeliu je také zmíněno, že je ze soucitu učil mnoha věcem, protože byli jako ovce bez pastýře. Chtěl utéct a odpočinout si, ale i na tomto místě Ježíšova služba pokračovala. Ježíš se od těch, kteří ho následovali, neodvrátil, ale přijal je. Tato situace je v pozadí zázraku, který bude následovat. Ježíš nešel na pusté místo s úmyslem učinit zázrak. Důvodem k zázraku bylo spíš Ježíšovo soucitné srdce vůči lidem.
Když se blížil večer, přišli učedníci k Ježíšovi a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ To je realistický úsudek a návrh. Je tu mnoho lidí. Všichni mají hlad. Ale není tam nic k jídlu. Je nerozumné, aby Ježíš a jeho učedníci byli zodpovědní za zajištění jídla pro všechny tyto lidi. Nejlepší je rozptýlit je a nechat každého, aby si jídlo připravil sám. Z Ježíšových úst však padají nečekaná slova: „Vy jim dejte něco k jídlu!“ Proč to Ježíš řekl, není v tomto textu uvedeno. V podobném příběhu v Matoušově evangeliu se objevuje zdůvodnění: „Nechci je posílat pryč hladové, aby po cestě nezemdleli.“ Ježíš neřekl: „Dám jim jíst,“ ale: „Vy jim dejte jíst.“ Tuto práci přidělil svým učedníkům, a tak je vychovával. V Janově evangeliu se Ježíš ptá svého učedníka Filipa: „Kde koupíme chléb, aby se všichni najedli?“ Filip odpovídá: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Je to realistický výpočet, že ani osm měsíčních platů by na to nestačilo. Ježíš samozřejmě neměl v úmyslu nakoupit jídlo za peníze a nasytit je. Jeho otázka je poučením, jak se jeho cesta liší od našeho obvyklého přístupu.
Podle Janova evangelia se však našel učedník, který zaujal jiný přístup než Filip. Byl to Ondřej. Nejprve se podíval na to, co měli teď. Přišel k Ježíši a řekl: „Tady je jeden chlapec s pěti ječnými chleby a dvěma malými rybami.“ A pak nesměle dodal: „Ale kolik je to pro tolik lidí?“ Sám věděl, že to nestačí, ale pro jistotu to Pánu řekl. Jak tedy Pán reaguje? „Přineste je sem ke mně,“ říká. Pak se to málo jídla, které dítě mělo, dostává do Ježíšových rukou. A po chvíli se stane zázrak a díky němu měli všichni jídla dostatek. Co tím chtěl Ježíš naučit učedníky své doby a dnešní církev?
Kristovo dílo se neomezuje na rozsah našich realistických výpočtů a schopností. Když rozpoznáme nutnost nějakého úkolu pocházejícího z Pánova srdce, je nežádoucí rozhodovat se, zda jej vykonat či nevykonat jen na základě toho, zda máme nyní dostatečné prostředky a schopnosti k tomu, aby byl úspěšný. Je třeba si ověřit, co máme k dispozici, což však neznamená, že máme hodnotit Pánovo dílo a rozhodovat se, zda se mu věnovat, či nikoli. Máme je odevzdat do Pánových rukou v poslušnosti jeho příkazu a také jako první oběť, která bude východiskem Pánova díla. „Dejte jim něco k jídlu!“ Je-li to dílo Páně dříve, než se to stane naším lidským dílem, a je-li to dílo, k němuž nás Pán volá, je správné se k němu připojit a doufat, že v něm bude tajemně působit. Ze všeho nejvíc potřebujeme společně přijmout srdce našeho Pána a být připraveni poslouchat jeho vůli. Budeme-li mít toto srdce a odhodlání, budeme se jako Ondřej podílet na Pánově díle, počínaje tím, že to, co máme k dispozici, odevzdáme v naději do Pánových rukou.
Chléb a ryby v Ježíšových rukou byly skutečně obyčejným jídlem. V původním řeckém textu Janova evangelia je ryba vyjádřena slovem „opsarion“, nikoli „ichthys“ Nejedná se o velkou, masitou rybu, ale o rybu, která je malá a bez chuti, takže i když ji rybáři chytí do sítě, vyhodí ji na pobřeží. Chudí lidé ji posbírají, oklepou z ní zeminu, osolí, usuší a snědí. Ryba, kterou mělo dítě a kterou přineslo, byla právě tato „opsarion“. Ježíš vzal obyčejné jídlo do ruky, vzhlédl k nebi a poděkoval Bohu za to, že mu ho dal. Pak je rozlámal a dal je učedníkům a učedníci je dali zástupu a všichni jedli a nasytili se. Těch, kdo jedli, bylo kromě žen a dětí asi pět tisíc mužů. Také dnes mnoho lidí doufá v zázrak. Na některých místech planety je mnoho přebytků jídla a musíme se starat o likvidaci potravinového odpadu. Na jiných místech planety zase žijí lidé, kteří umírají hlady, protože nemají co jíst. Není na tom něco špatně? Nepotřebuje tento svět, ve kterém žijeme, opravdu zázrak? O jakém zázraku sníte a jaký si přejete vy? Zázrak, který se stal onoho dne před dvěma tisíci lety, nebyl zázrakem velkého úspěchu, při kterém se malé množství jídla náhle rozrostlo do obrovského množství a nahromadilo se jako hora. Byl to zázrak sdílení, že pokaždé, když se lámal chléb a trhala ryba v Ježíšových rukou, bylo se stále o co dělit.
„Rozlámal chleby. Pak je dal učedníkům a učedníci je dali lidu.“ – Ježíš chtěl, aby se tento zázrak dělení uskutečnil prostřednictvím jeho učedníků. Pokrm, který tam lidé tehdy jedli, nebyl pokrm, který dostali přímo z Ježíšových rukou, ale pokrm, který jim předali učedníci, kteří ho od něj dostali. Ježíš svým učedníkům od začátku říkal: „Vy jim dejte jíst,“ a pracoval na tom, aby se toto dílo uskutečnilo jejich prostřednictvím. Důvodem je pravděpodobně to, že Pán doufal, že zázrak sdílení, který vycházel z jeho soucitu s lidmi, se bude nadále uskutečňovat díky těm, kdo ho následovali. „I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů.“ Proč jídlo zbylo? Proč nechal zbytky dát do košů? A proč dvanáct košů? Číslo „dvanáct“ nám připomíná dvanáct učedníků. Po skončení denního programu měl mít každý z Ježíšových dvanácti učedníků plný koš zbytků jídla. Byly to všechno kousky, rozlámané jídlo. Byl to jasný důkaz toho, jaký zázrak se toho dne podařil. Ježíš chtěl, aby si to zapamatovali. Později, když učedníci zapomenou, co se stalo předtím, a mají obavy, že nemají s sebou dost chleba, Ježíš jim řekne: „Když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Ještě nechápete?
Bratři a sestry v Kristu! Dnes je mezinárodní den našeho sboru. Je to den, kdy se členové různých národů, které patří k našemu sboru, a také lidé z různých prostředí, kteří jsou s naším kostelem spojeni, scházejí k jídlu a společenství. Pokud myslíme pouze na jídlo, není rozdíl, zda jíme tady nebo tam. Naše hostina je ale víc než jen jídlo. Připomínáme si, že máme podíl na jednom chlebu Ježíše Krista. Nejsme snad jako lidé, kteří jedí rozlámaný chléb, tělem Páně, které bylo rozerváno na kříži, a žijeme jeho životem? Nejsme snad lidmi, kteří společně zakoušejí úžasný zázrak sdílení, který nás vede k milostivé spáse? Navzdory našim rozdílům chceme v tomto čase pamatovat na to, že jsme jedno v Kristu. A navíc doufám, že to bude právě dnešní den, kdy budeme přemýšlet o tom, k čemu nás Pán, který nás spojil v jedno společenství, vyzývá, abychom společně konali. Na světě není nikdo, kdo by se neměl o co dělit. Pokud máme srdce, které umí být vděčné za maličkosti, které dostáváme, vždy se budeme mít o co podělit. Pokud jako křesťané i jako církev objímáme evangelium Ježíše Krista, co můžeme říci? Když se na každého člověka díváme pohledem Pánova srdce a jsme připraveni dát to, co máme k dispozici, pro Kristovo dílo, uvidíme také jeho zázraky na cestě soucitu, poslušnosti a sdílení.
Amen.
Kwanghyun Ryu