Kázání
Ezechiel 18, 1–4 + 20–23
(1) I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
(2) „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby‘?
(3) Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.
(4) Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.
(20) Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.
(21) Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře.
(22) Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal.
(23) Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak ne chci , aby se odvrátil od svých cest a byl živ?
Milé sestry, milí bratři,
jak moc si v sobě neseme svou minulost? Taková otázka nás zaměstnává zejména tehdy, když nás minulost tíží a je příčinou našich potíží. Nepochybně si v sobě neseme i mnoho dobrého, ale to si většinou příliš neuvědomujeme, nebo to pokládáme za samozřejmost. Z dobré minulosti jaksi přirozeně žijeme, těžíme z ní, stojíme na ní jako na pevném základu, který položili naši rodiče a předkové, anebo také my sami svými správnými životními volbami a kroky.
Úspěšní lidé často propadají dojmu, že si svůj životní zdar zasloužili výhradně svým vlastním úsilím. Že si všechno – kariéru, majetek, rodinu – vybudovali sami, bez cizí pomoci. Jsou na sebe patřičně hrdí. Proto také s oblibou těm, kdo takových cílů nedosáhli, předhazují, že se málo snažili, málo učili, málo dřeli. Nepřipouštějí si, že za jejich úspěchem není jen práce a píle. Rychle zapomínají, že nejspíš zdědili nadání vhodná pro dnešní dobu, bylo jim dáno vyrůstat ve stabilní a vzdělané rodině, mohli chodit do dobrých škol, narodili se v bohaté a klidné části tohoto světa. Možná také měli štěstí na lidi, kteří jim na jejich životních cestách pomohli a podpořili je. Možná se jim podařilo ocitnout se takzvaně v pravý čas na správném místě. A jistě, nakonec museli tyto životní šance sami aktivně využít, svoje talenty rozvinout, svůj úspěch odpracovat.
Dobrá minulost je předpokladem dobrého přítomného života, jakkoli v našem každodenním provozu zůstává spíš skrytá, moc si ji nepřipomínáme a obvykle za ni neumíme být dostatečně vděční. Úplně jinak je to s minulostí zlou. Ta se naopak sama neustále hlásí o slovo, vnucuje se nám v nejrůznějších situacích, ztěžuje a otravuje nám život. Vláčíme si ji jako balvan. Ten balvan na nás hodil někdo jiný. Nemůžeme za to, co nám bylo dáno do vínku. Přesto se s tímto břemenem musíme vypořádat my sami, nikdo to za nás neudělá. Patří už teď nám.
K minulosti osobní či rodinné navíc musíme přičíst také tu společenskou a dějinnou. Dějiny, zejména ty v minulém století, se s naší zemí moc nemazlily. Staré rány dodnes nejsou zahojené. Stačí se podívat třeba do bývalých Sudet, kde jsou stopy poválečného odsunu Němců i po téměř osmdesáti letech dodnes viditelné a zásadně ovlivňují osudy mnoha lidí. Jedna hrůza za druhou, na jedno provinění se nabalilo další – a jejich dopady nese už kdo ví kolikátá generace.
Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby – říkalo se kdysi ve starém Izraeli. Klidně si tak můžeme postěžovat také my. Jenže tehdy toto pořekadlo nebylo jen lidovou moudrostí, ale odráželo také určitý obraz Boha. Boha stíhajícího vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení, jak se praví v Desateru. Zní to hrozivě, ale pro Izraelce v babylonském zajetí byl Boží trest přijatelným vysvětlením neštěstí, které je postihlo. I když to byl trest za hříchy otců. Důležité je, že Bůh na svůj lid nezapomněl, ani se mu dějiny nevymkly z rukou. Hospodin není nevěrný, to vaši otcové byli nevěrní, vysvětlovali proroci. Propadli modlářství, utiskovali chudé, nespravedlivě soudili. A vy na to teď doplácíte.
Sám Bůh řídící životy jednotlivců i celých národů nás prý trestá za něco, co jsme neprovedli. Je možné v takového Boha vůbec věřit? Anebo z něj můžeme mít pouze strach? Nestačí, že tvůj otec byl alkoholik a přichystal ti strašné dětství, z něhož se dodnes neumíš vzpamatovat. Bůh tě navíc za tvého otce potrestá. V minulosti, ať rodinné nebo společenské, se vždycky dá najít nějaké provinění, které Bůh nečekaně vytáhne a omlátí mi ho o hlavu, i když jsem se na něm nepodílel.
Taková představa Boha možná přinesla věřícím krátkodobou úlevu, protože zdánlivě byla s to rozklíčovat různé katastrofy. Jsou to prý všechno Boží tresty, lhostejno, zda za hříchy naše, anebo hříchy našich otců a praotců. Zdá se mi, že dnes je z podobných důvodů atraktivní myšlenka převtělování: narodil ses s postižením? To bude určitě proto, že jsi v minulém životě spáchal něco obzvlášť hrozného a teď za to pykáš. Je jasné, že v konečném důsledku tento strašlivý mechanismus viny a trestu vírou v Boha spíš otřásá, než aby ji posílil.
Prorok Ezechiel hlásá jiného Boha. Přísloví, že otcové jedli nezralé hrozny a synům teď trnou zuby, se už mezi vámi říkat nebude, oznamuje. To znamená, že řetězec viny a trestu je přetržený. Jistě, minulost je tu s námi, nemůžeme ji ignorovat, dědí se z pokolení na pokolení. Ale je možné se této klády zbavit. Je možný nový počátek, nadechnutí k novému životu, kde nás už stará provinění nebudou strašit. Ten počátek nám dává Bůh sám.
Jak duše otcova, tak duše synova jsou mé, říká Hospodin. Bůh na nás tedy nepohlíží skrze naše rodiče a předky, ani skrze společnost či národ, jehož jsme součástí. Naši otcové a naše matky do nás jistě mnohé otiskli, dobře a nedobře nás formovali. My jim ale přece nepatříme, protože především patříme Bohu. Stojíme před jeho tváří sami za sebe. A on s každým z nás chce psát jedinečný příběh, nezatížený tím, co provedli ti před námi.
Minulost nelze změnit, ale naším úkolem je ji s pomocí Boží zpracovat, překonávat a uzdravovat. Tvůj otec byl kriminálník, ale ty jím být nemusíš. Tvoje matka byla nacistka, ale ty se nemusíš podřizovat rodinným tradicím. Svůj život si utváříš sám – a na tom jediném záleží a z toho jednou budeš skládat účty před Bohem.
Hospodinovo slovo, tlumočené Ezechielem, ovšem přináší nejen osvobození, ale také odpovědnost. Na minulost si totiž rádi stěžují ti, kdo odpovědnost za svůj život odmítají převzít. Máme neuvěřitelných 35 let po listopadové revoluci a stále slyšíme – ve společnosti i v církvi – stesky, jak za naše přítomné problémy může komunistická vláda. Jistěže také může – ale to není pro nás žádné alibi. Nemůžeme se věčně vymlouvat na kyselé hrozny svých otců, když my sami si na nich umíme také pěkně pochutnat – a tím nepochybně tvoříme budoucnost svých vlastních dětí. Život každého z nás bude posuzován podle toho, co jsme my sami vykonali – nebo také nevykonali a vykonat měli.
Ezechiel jde ale ještě o krok dál. Nejen vina našich otců na nás nemá osudově a nezměnitelně dopadat. Nemá mě drtit ani má vlastní vina. Tu opravdu nemohu svalovat na koho jiného. Ale Bůh má východisko i z mých vlastních průšvihů. Co jsem si nadrobil, to mi Bůh nedává do posledního drobku sníst. Nemusím natrvalo zůstat tím, čím jsem. Bůh má pro mě budoucnost. Říká se, že každý světec má minulost a každý hříšník má budoucnost. Každý člověk bez výjimky má u Boha připravenou lepší budoucnost.
Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? Tato slova jasně ukazují, že cílem Božího jednání s námi není trest, ale záchrana. Přiznejme si, že jsme to spíš my lidé, kdo si libujeme ve smrti svévolníka. Máme pocit, že Boží spravedlnost je zde na zemi zoufale pomalá a nedůsledná, chtěli bychom ji zpřísnit. Byli bychom rádi, kdyby Bůh nenechal žádného zločince bez trestu.
Jenže Hospodinova spravedlnost je jiná než naše představy o ní. Bůh nechce bezhlavě stíhat každou vinu, padni, komu padni. Ostatně – to bychom museli velmi brzy padnout také my. Bůh nemá žádnou škodolibou radost z toho, že zlo, které působíme, se obrátí nakonec proti nám. Vždyť jsme jeho stvoření. Vložil do nás svou lásku a dobrotu. Jak by si mohl přát náš zmar? Boží spravedlnost nás nežene k soudu, který bychom si zasloužili, ale povzbuzuje k nápravě, posiluje v obnově. Z toho se Bůh raduje, v tom má zalíbení.
To není nic menšího než starozákonní evangelium. Sice s v něm o Ježíši Kristu ještě nemluví, ale to podstatné z Ježíšova příběhu je v něm už obsaženo. Bůh si přeje nikoli naši smrt, ale život. A jak moc si přeje, abychom žili ve společenství s ním, v pokoji a radosti, neobtěžkáni vinou ani svou, ani cizí, to prokázal na svém Synu. Břemeno zlé minulosti z nás na kříži sňal. Ale vzal na sebe současně i všechna další břemena, všechno zlo, které teprve napácháme, všechny bolesti a rány minulé i budoucí, vše, čím si vědomě i nevědomě ubližujeme. Naše viny zraňují do třetího a čtvrtého pokolení, a možná i dál. Ale Bůh odpouští a uzdravuje přes hranice všech věků.
Amen.
Ondřej Kolář