Kázání
Jan 14, 19–26
(19) Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
(20) V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
(21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
(22) Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“
(23) Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
(24) Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.
(25) Toto vám pravím, dokud jsem s vámi.
(26) Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
Pane, otevíráme Písmo s příběhy z dávných časů. Věříme, že v nich najdeme tvé slovo – k naší posile a naději a ke tvé větší slávě. Prosíme odpusť nám, kde tvé nedomyslíme anebo k němu přimyslíme, co tam, už nepatří. Amen.
Milé sestry a milí bratři,
V dnešním prvním čtení Hospodin, bůh Otec mate lidem řeč, v druhém pak Syn Ježíš slibuje seslání Přímluvce, Ducha svatého. Tak se to zmatení nakonec napraví
Z jiného svědectví, o skutcích apoštolských, přece víme, jak to seslání potom vypadalo, tak si to zopakujme: v den Letnic, když byli všichni pohromadě, se náhle strhl hukot jako když se žene prudký vítr (k tomu slovu se ještě vrátíme) a naplnil celý dům. Ohnivé jazyky spočinuly, jeden na každém apoštolovi a byli naplněni Duchem svatým. A začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
Tohle ale není první sestoupení Ducha v biblickém líčení. Podle prvního evangelijního svědectví Duch sestoupil jako holubice na Ježíše po křtu v Jordáně. Docela nenápadně, že to věděl jen snad jenom Ježíš sám a všiml si toho ještě i Jan. Teď s hukotem sestoupil na apoštoly, jako by každý z nich byl takový boží hromosvod.
No a tím hukotem božího větru a promluvami v různých jazycích ovšem k sobě přilákali velikou pozornost mnoha domácích i zahraničních hostů, ti se náramně divili.
- Jedni s tím byli hotoví raz dva: „Blábol opilců“.
- Druzí zvedali obočí a říkali „Co to má znamenat?“
- Ale další se divili, že od nějakých galilejských trhanů slyší každý ve svém jazyce řeč o velikých skutcích Božích.
Takže hukot. Jako když se žene prudký vítr. Letnice. Židovský svátek prvních plodů a také svátek osvobozujícího darování Zákona. A zrovna o tomhle svátku seslal, už ze svého nebeského trůnu, Ježíš svatého Ducha, přímluvce, o kterém mluvil ještě před smrtí a vzkříšením.
Jak by to ale mohlo souviset se zmatením jazyků u babylonské věže? No právě tím, jak se diví ta třetí skupina cizinců: každý ve svém jazyce slyší řeč o velikých skutcích Božích. A rozumí.
Zmatení jazyků nemusí být nutně v jiných slovíčkách. I když víme, co jednotlivá slovíčka znamenají, slovo v tom nenajdeme, ba ani netušíme, co tím chce někdo říci. Postrádá to smysl, je to bezduché. Bůh pod babylónskou věží možná vůbec nezařídil nějaké nové gramatiky nebo jiná slova. Prostě lidem odňal ducha. Zmátl jim řeč, a tak je rozehnal. Nerozuměli si, nemohli se dohodnout, tak se rozešli. No zkuste něco podnikat s někým, s kým si vůbec nerozumíte. A když se pak taková skupina po zemi kamsi odehnaná, která však přece jen má jakž takž společnou řeč, někde potká se skupinou jiné společné řeči, řežou se hlava nehlava. Mají totiž ten svůj zmatený jazyk za jedinou a pravou řeč boží a jenom sebe za lidi hodné toho jména. Ti druzí jsou jen barbaři. Doslova přeloženo z řečtiny: ti, kteří jen koktají, neumí mluvit, jsou němí, němci jacísi (s malým ň, samozřejmě), kteří nám kazí jméno a boří naše vlastní božské dílo, tu naši věž až do nebe.
A pak, za dlouho po té babylonské příhodě, jednou v Jeruzalémě o letnicích za časů domněle božského císaře Tiberia tomu dá Bůh zase opačný směr. Jazyk jako by se sjednotil, apoštolové mluví tak, že jim mohou rozumět všichni bez ohledu na vlastní řeč. Bůh to působí Duchem svatým, kterým jsou apoštolové naplněni.
Kdo to vůbec je ten Duch? Provází nás celým písmem, je u díla od počátku stvoření a pořád se nějak potkává s duchem člověkovým, to je s duchem každého jednoho člověka, nikoliv obecně „lidským“.
Duch Hospodinův posiluje Gedeona, od Saula duch Hospodinův odstupuje.
Duch zbrojí Zacharjáše k vystoupení proti většinovému Jeruzalémskému hlasu lidu, žalmista zpívá „Stvoř mi Bože čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha “. Ezechiel vyřizuje Izraeli slovo Hospodinovo „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do srdcí vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. “
V jazyce starého zákona může českému uchu znít slovo „duch“ jinak, než jak ho vnímáme dnes. Hebrejské slovo Ruach znamená tři věci: vítr, dech i ducha.
Ruach-Duch Boží vznáší se nad vodami.
A třeba setkání Eliáše s Hospodinem vyzní takhle: Hle před ním veliký a silný Ruach-vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom Ruachu‑větru nebyl. Pak bouře a zemětřesení… potom hlas tichý, jemný.
A pak už máme Ducha evangelijního. Svatý Duch sestupuje ve stínu Nejvyššího na Marii. Jako holubice snáší se na pokřtěného Ježíše, Duch vyvádí Ježíše na poušť k pokoušení od ďábla.
Ježíš mluví o duchu člověkově třeba v těžké hodině v Getsemanské zahradě, když připomíná usínajícím učedníkům: Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.
Anebo o Duchu svatém, třeba když varuje „kdo by řekl slovo proti synu člověka, tomu bude odpuštěno, ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. “, když říká Nikodémovi „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího “
A mluví o něm, když učedníkům zmateným z toho, co prožívají, slibuje, že jim pošle přímluvce, s jehož pomocí teprve všechno pochopí a uvidí.
Může tedy být Duch něco jako světlo?
Sváťa Karásek v jedné písničce zpívá, že na počátku stvořil Bůh lásku. Není to úplně přesné, na počátky přece stvořil světlo. Jenže právě láska je tím světlem, ve kterém jedině moje nebo tvoje JÁ uvidí v někom jiném svoje TY, kterému porozumí.
Je tu ale ještě něco, jakási boží součást, cosi nestvořeného, co z Boha vychází, co je stejně neviditelné, dokonce rozumem ještě hůř pochopitelné než světlo nebo láska. Můžeme mít v sobě metrák lásky, ale bez špetky ducha neporozumíme, že kdejací ONI, kdejaké ONO, je také naše TY, hodné naší lásky. Jedině s pomocí ducha se dopátráme, co to je milovat nepřátele.
Že bližní nemusí mluvit jen česky. A že lze překonat zmatení jazyků
Tak je to tedy nějaký kalkul, chladná racionalita, pouhý rozum? Možná taky.
Ale je to zvláštní rozum, který umí způsobit i víru. Sám jsem kdysi takové lehounké šlehnutí duchem zažil. Takový doušek ducha. Maličký sice, ale musel jsem hned přestat řídit auto a chvilku to dechově zpracovávat.
Takže láska, rozum i vytržení?
Je toho ještě víc, než umím vyčíslit: rozum, vytržení, pochopení, živná půda lásky, smysl stvoření a mnohé další.
Kdyby v sobě učedníci měli každý tunu lásky, bez navštívení Ducha by asi jenom plakali nad krutou smrtí mistra a vrátili se k rybaření a možná v totální skepsi se dožili stáří. Smysl toho velikonočního maléru, té prohry, smysl ukřižování nevinného chlapa a jeho zoufalé „Bože můj, bože můj! Proč jsi mě opustil?“ by jim asi unikal až do smrti. Anebo by jim smysl ani neunikal, ono by to bez Ducha ani smysl nemělo. Jedině s pomocí Ducha víme, kdo a kudy zve do nebe – nikoliv božský Augustus, ne římský císař, ale nemanželské mimino narozené v chlívě, muž, který prohrál spravedlivý zápas i svůj život, ten nakonec vítězí a kraluje.
A nám by snad duch mohl napovědět, že nikoliv svévolné stavby započaté s bohorovným úmyslem učinit si jméno, ale hrstka zklamaných žáků, Duchem nakonec navštívených, zakládá stavbu, která trvá – církev. Anebo sekulárně – společnost svobody. Svoboda není svévole, je také boží dílo, ale tohle téma už se nám dnes do kázání nevejde.
Ve svatém Duchu věříme, že to ti, kdo jazyk překrucují anebo jenom svou řeč mají za jedinou správnou a jedinou boží, že oni jako včera ani dnes ani zítra svou pyšnou věž nedostaví, že každá svévolná věž, která by už, už dobývala nebe, spadne a její stavitelé oněmí.
Věříme, že ve zbitém a zabitém a zmrtvýchvstalém Kristu, o němž víme skrze Ducha, je naše naděje a spása.
Amen.
Jan Hon