Kázání
Marek 3, 28–30
(28) Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání.
(29) Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“
(30) To pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“
Na úvod:
Z přečteného biblického textu dostáváme téma ke kázání a ke společnému uvažování. Téma je to nesnadné, ale o to je potřebnější k úvaze. Hřích proti Duchu svatému. Nebudu povídat, jak hřešit. Raději se pokusme ptát, přes jaká úskalí se vine křesťanský život k dobrému cíli. Vlastně tedy jde hlavně o tento cíl. O cíl, který není jen na konci, ale který je přítomný v našich životních zájmech a zaměřenostech. Také v tuto chvíli. Ve všem tom, o co nám v životě jde.
Četli jsme o Ježíšově sporu. Jaké jsou jeho základní obrysy:
Jak jsme slyšeli. Ježíš se tu dostal do sporu se znalci Písma. Ne se zmatenci, prosťáčky, pochybnými existencemi – ale s duchovně vzdělanými. A těm se podařilo: vidět v božím duchu nečistého ducha. Ne že to byl prostě „jejich názor“. Ne že to byl postoj, který je prostě nutno respektovat v zájmu svobody mínění.
Osočovali Ježíše. To za prvé. Za druhé: Dotýkali se jakéhosi božího zájmu. A za třetí, nějak tím vypovídali o sobě samých.
Jak o sobě vypovídali? Povím alespoň stručně, co v nich můžeme spatřovat: Myslící bytosti. Ale tyto bytosti si ve své vlastní mysli si vypěstovali jed. Takovými se stali – z vlastní vůle a při svých schopnostech.
To mějme na paměti, když Ježíš mluví o hříchu proti Duchu svatému. Záhadný pojem – a znalci Písma, s nimiž se Ježíš dostává do sporu, jsou znázorněním tohoto pojmu. Jsou názorným dokladem a názorným příkladem. Především odtud se něco dozvíme.
Co konkrétně Ježíš znalcům Zákona namítá a co jim vytýká?
Když Ježíš mluví o hříchu proti Duchu svatému, reaguje na slova znalců Zákona/Tóry, kteří o něm prohlašovali, že je posedlý Belzebubem, zlou démonickou bytostí. Obviňovali ho, že ve jménu knížete démonů vyhání démony. V Markově podání k tomu Ježíš ještě doplňuje stručné shrnutí toho, jak ho znalci Zákona osočovali: „Má nečistého ducha.“
To byl nesmysl už z věcného hlediska: Ježíš uzdravoval, a to právě před chvílí. Podrobnosti toho uzdravování nejsou nyní důležité. Důležité naopak je, že uzdravování není možné na základě posedlosti temnými silami nebo na základě pověření zlým duchem. Copak zlý duch dělá něco dobrého?
Naopak znalci Zákona, kteří měli vědět, co je dobré, dělali svými slovy – naopak – z dobra něco zlého. Ostatně říkal už prorok Izajáš: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Izajáš 5, 20) Odedávna to tak bývá, že když někdo někoho chce osočovat, obrací pravdu naruby.
Právě Ježíšovy činy obraceli znalci Zákona naruby. Zřejmě byli bezradní z toho, jaké činy viděli. A přitom nebyli ochotni v jeho činech spatřovat výsledek boží moci. Ježíš něco dobrého učinil – a oni mu za to ještě vyspílají. To ale není pouhý omyl a nedorozumění. Z toho se ozývá jakási osobní pokřivenost.
V jakém smyslu je ale hřích proti Duchu svatému pokřiveností?
Něco dělá boží Duch – a nějaký člověk v tom vidí dílo zlého ducha. Jak je to vůbec možné? Asi tak, zdá se, že něco v člověku je převrácené nebo i zpřevrácené. Lidský duch je sám v sobě naruby, pokažen. Ale jak?
V Matoušově verzi se píše o „rouhání ducha“ (TÚ PNAUMATOS BLASFÉMIA). Ale to nám moc srozumitelné není. Rouhání je cosi jako urážka. A přitom tady je něčím daleko vážnějším než jakýsi blábol, který člověku mimoděk uteče z úst.
Teologové se odedávna pokoušeli „hřích proti Duchu“ vysvětlit. Ale jak je na tomto úsilí patrný zápas s nejasností, je na něm patrné také to, že výsledkem výkladu jsou spíš komplikace: scholastika vyjmenovávala celou řadu typických přestupků, jako: pochybování o spáse nebo odpor proti poznané pravdě. Ale to jsou jednotlivé prvky toho, o čem mluvil Ježíš přímo. Upozornil znalce Zákona na rouhání proti duchu – a to poměrně stručně. Ne pomocí seznamu prohřešků. Evangelíci zase kdysi rouháním proti duchu rozuměli kacířství, ale to nám tady nepomůže. Kádrování věřících není moc hezká stránka dějin křesťanství.
To spíše může pomoci stručná a jasná definice z aktuálně platného Katechismu katolické církve: „Každý, kdo vědomě odmítá přijmout Boží milosrdenství skrze pokání, odmítá odpuštění svých hříchů a spásu, kterou mu nabízí Duch svatý. Taková zatvrzelost může vést k nekajícnosti až k smrti a věčnému zatracení.“ Stručně řečeno: Hřích proti Duchu svatému jako jakýsi rozchod s Bohem, s tím, co Bůh nabízí. To je myslím docela jasné.
Jak si to přiblížit?
Proč vůbec Ježíš reagoval, jak reagoval? Vezměme si, že moc uzdravovat tělesné a psychické neduhy, kterou Ježíš uplatňoval, že tato moc byla zároveň svědectvím o boží moci odpouštět, tedy nastolit přímou cestu mezi člověkem a Bohem. Na této cestě je hřích překážkou. A tedy lidský vzdor vůči boží dobrotě a milosti je na pováženou.
Kromě toho Ježíš svými slovy, ale i svými činy názorně ukazoval, co znamená duchovní boží přítomnost. Bůh je Duch a jako Duch je přítomen. Ne jako nějaká věc nebo jako nějaký živočich. Ale jako moc, která člověka táhne k dobru.
Právě tomu ale znalci Zákona vzdorovali. Vyznali se v Písmech, ale jaký význam má boží přítomnost pro konkrétní lidský život, to si nebyli ochotni připustit. Jako by snazší bylo o Bohu jen mluvit, než napřímo se k němu zde a nyní vztahovat. Jako by ti znalci byli Bohu sami odcizeni, aniž by věděli jak. A proto je Ježíš upozorňuje. Neposílá je rovnou do pekla, ale upozorňuje je. Upozorňuje je na nebezpečí, které spočívá v hříchu proti Duchu svatému. Proti svaté boží přítomnosti.
To tedy nebyl jen jejich názor nebo záležitost jejich svobodného myšlení. Nebyla to ani jen jakási jejich pouhá myšlenka, která člověka jen tak napadne a pak zase kamsi odvane. Bylo to jejich životní nepochopení a vzdor vůči tomu, co chápali převráceně. Byl to výraz jejich vlastního životního postoje, výraz jejich sebepochopení a výraz jejich vztahu k Bohu. Vyznání naruby, vyznání obrácené vzhůru nohama.
V podání evangelisty Matouše Ježíš dokonce připouští: „I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno“. To může pochopitelně zarážet. Ale vysvětlení je poměrně jednoduché. Na jedné straně je Syn smírce – a jako takový je protějškem člověka. Na druhé straně Duch – to je jméno pro spojitost mezi Bohem a lidským duchem. Člověk sám je na jedné straně duchovní bytost v těle. To je klasické pochopení člověka, které vzešlo ze setkání křesťanství a filosofie. Škoda, že na to není prostor…
Na straně druhé – boží Duch je netělesný, a takto se s lidským duchem setkává. Díky tomu se člověk přímo setkává s Duchem. (V myšlence, v modlitbě, bohoslužbě atd.)
Tím se dostáváme k jakési pointě celého výkladu: „Slovo proti duchu svatému“ – to je krok, kterým člověk rozhoduje o svém vztahu k Bohu. Není to tedy nějaký špatný výrok, nějaká urážka. Ale čin, kterým člověk přerušuje vzájemný vztah s Bohem. Bůh člověku nabízí vzájemnost, milost a odpuštění, jak o tom Ježíš mluvil. A ukazoval to na uzdravování. Člověku pak stačí přijmout to, co od Boha dostává, svým srdcem a svou myslí. Pomocí své víry, pouhou vírou.
Proto hřích proti Duchu svatému není jen zásadní prohřešek vůči Bohu, ale zároveň je to zásadní krok proti sobě samému. Člověk takto o sobě rozhoduje ve svém srdci a své mysli – ne třeba v tělesných orgánech.
Je to odmítnutí svého vztahu k Duchu – k Duchu, který člověka provází kdykoli a kdekoli, zatímco Ježíš se jen po určitý čas setkával s některými lidmi. Vztah k Duchu není ale omezen na místo a čas.
Jak si s dosavadní úvahou poradit?
Povím to poměrně stručně: Kdo z nás lidí se proti Duchu provinil nebo neprovinil, nemůžeme klasifikovat. K tomu nejsme kompetentní. Nemůžeme se totiž převtělit do božího ducha, abychom to vůbec byli schopni posoudit.
Ale můžeme si uvědomit velmi ostře, o co všechno se hraje. O spolubytí s boží přítomností, která tu je. O hledání pravdy. O nalezení milosti. O jednotu v lásce. A to vnitřně i prakticky.
Pokud v tomto spolubytí nejsme, jsou toto všechno jen prázdná, planá slova. Jen o tom mluvit, to nestačí. Jen promluvená slova rychle vyprchávají.
Shrňme si nyní – v čem tedy hřích proti Duchu svatému vůbec spočívá:
A přitom si všímejme toho, co je jeho opakem, co je jeho pozitivním opakem. Všímejme si toho, oč vlastně v křesťanském životě jde. Tak jako tma vypovídá něco důležitého o světle.
a) Hřích proti Duchu svatému je jiná věc než nějaký konkrétní přestupek, přečin nebo zločin. Spočívá v přímé rezignaci na pravdu. Nejde tedy o to, že by hřích proti Duchu svatému by byl činem, který by byl nějak konkrétně potrestán. Třeba bleskem z nebe, Je to vlastní sebepožírání. Je to něco, co člověk dělá sobě samému – a v kontrastu k božímu duchu.
b) Pravda znamená otevřenost duchovního vztahu mezi člověkem a Bohem. Pravda je otevřenost. Tato otevřenost otvírá skutečnost, jaká je. Tato otevřenost byla regenerována, obnovena odpuštěním – a proto přímý vztah k Bohu je otevřen. A na druhé straně to znamená, že odmítnutí pravdy je zároveň odmítnutí odpuštění. Jeden teolog přeložil Ježíšův výrok do aramejštiny, a pak opět do řečtiny, a vyšlo mu toto: „Kdo nepřijme jeho odpuštění, nebude mu odpuštěno.“ – Bůh své odpuštění přeci nikomu nevnucuje.
c) Z jiného hlediska by bylo možné také říci, že hřích proti Duchu svatému: totéž co: nebudu se účastnit lásky, která prostupuje svět, i když svět je všelijak prolezlý zlem. Boží láska totiž vede ke sjednocení lidského ducha s Božím duchem. Láska je sjednocující moc.
d) Boží duch působí znovuzrození. Odmítnout to – to je další aspekt hříchu, o němž je řeč.
e) Připomínám, že svobodný lidský duch se nachází ve vztahu ke svobodnému božímu duchu. Jak se vůči sobě navzájem mají? Člověk řekne: Kašlu na tebe. Má ho pak Bůh magicky proměnit v člověka milujícího? Do boží vůle mluvit si netroufám.
f) Popírat ducha znamená prostě dostávat se do rozporu s ním. Vlastním lidským přičiněním.
Co ale z hříchu proti Duchu svatému vyplývá?
Důsledky tohoto hříchu jsou velmi specifické. Neplatí totiž o něm žádné právní zásady, podle nichž má za určitý přečin, trestný čin nebo zločin, být vyměřen přiměřený trest.
Jde ale o to, že bez odpuštění se tváří v tvář Bohu prostě neobejdeme. Odpuštění znamená smytí našich vin a nápravu naší pokaženosti. To nám zprostředkovává Kristus.
Hřích proti Duchu svatému je pak určitá forma odmítnutí odpuštění. Znalci zákona je neodmítali přímo a výslovně, ale tím, že opovrhovali dílem Ducha,
To, že hřích proti Duchu svatému nebude odpuštěn – to je ovšem definitiva. V tomto světě není pro to řešení. Člověk si vytvoří jámu mezi sebou a přítomným Bohem. Bůh nedělá to, že by se převtělil do každého člověka a pak to, co ten člověk udělal, obrátil v opak. Co se stalo, to se stalo – a v tomto případě důsledky jsou nezvratné. Běžný hřích kazí člověka – a to je očištěno Kristovou krví. Ale hřích proti Duchu svatému je sebepopření a přerušení vztahu. V tom spočívá celá vážnost a závažnost.
Můžeme si nicméně položit otázku: Bude přesto takový člověk Bohem zachráněn? V boží moci to je, o tom uvažovat sice můžeme, ale není v tom žádná jistota. Myšlenka hříchu proti Duchu svatému sice člověka znejišťuje, ale jistotu máme najít v Kristu. A sice v tom smyslu, že jít za Kristem, znamená být s ním v Duchu zajedno. A vědět o tom. Zmíněný hřích pak člověka trápit nemusí, zatímco ostatním je ukradený. Netrapme se tedy tím, když někdo Bohem opovrhuje.
A to je jeden z důvodu, proč nemá smysl „hřích proti Duchu svatému“ obcházet, zpochybňovat, podceňovat. Stejně jako nemá smysl z něho dělat strašáka. Nemluvím o něm nyní ani jako o hrozbě, ale jako o skutečnosti, která znamená nebezpečí.
V jakém smyslu hřích proti Duchu svatému znamená nebezpečí – a o čem toto nebezpečí vypovídá pozitivně ve smyslu možnosti, příležitosti a naděje?
a) Bylo by na místě v souvislosti s tím uvažovat i tom, že „hřích proti Duchu svatému“ je přítomný jako jakási tendence nebo inklinace, a sice v celých dějinách křesťanství. Ježíš o něm mluvil ve své situaci. Ale za námi se nachází rozsáhlá dějinní zkušenost. Celé dějiny lidstva se vyprávět nedají, ale je možné „hřích proti Duchu svatému“ vidět v jakési dějinné tendenci.
Kdybychom totiž chtěli dějiny křesťanství shrnout, mohli bychom říci, že se víra šíří a že žije na bázi boží duchovní přítomnosti. Tato přítomnost se sama rozvinula z nebe na zem. A to v posloupnosti od Kristova ukřižování – přes jeho vzkříšení – po seslání Ducha. Když si připomeneme seslání Ducha neboli letnice, může nás hned napadnout: křesťanská víra se realizuje ve společenství, ač je pokaždé vírou jednotlivců. Takové jsou počátky dějin křesťanství. Veškeré dějiny této křesťanské víry se přitom odvíjejí od seslání Ducha jeruzalémské obci přívrženců Krista. To je výchozí a klíčový okamžik. Odtud pak vedou celé křesťanské duchovní dějiny. Tak to platí dosud. Ať si o tom myslí, kdo chce, co chce a ať už církevní organizace vypadají jakkoli a ať už jsou v jakémkoli stavu.
b) Přitom jedna věc je na dějinách i na současnosti křesťanství je velmi zvláštní: že totiž tak mocná základní událost, jakou je seslání Ducha, je ve světě křesťanských svátků zahnána do kouta. Dnes navíc mnohem víc než dřív.
c) Kromě toho dogmatikové ve svých spisech o Duchu píšou jen jako o tom třetím do počtu. Někdo o něm šetří myšlenkami z plachosti nebo z bezradnosti. Nicméně bychom měli vyjádřit podiv nad dílem Ducha – že se totiž navzdory všem bezduchostem víra už dávno celá nevypařila. Už třeba ve druhé generaci tehdejších křesťanů. Dnes vypadá situace na evropském Západě vážně. Ale vážně vypadá už dávno, takže to málokoho bere za srdce. Kromě toho – velmi populárním slovem je v novější době slovo „spiritualita“ – ale málokoho napadne, jak souvisí s Duchem svatým. Co oči nevidí, srdce nebolí… Nicméně to opomíjení Ducha – to se mi zdá být inklinací, tendencí k hříchu proti Duchu svatému. Na konkrétní klasifikaci si ale netroufám. Jen se zas a zas ptám, zda bezduchost dnešní doby nesouvisí nějak s hříchem proti Duchu svatému.
Co tedy říci závěrem, když tolik záleží na vnitřním duchovním vztahu mezi člověkem a Bohem?
Vždy je čas pro hledače pravdy. Čas utíká pořád a pořád, ale vždy je čas pro hledače pravdy. Nebo také – a je to totéž: Vždy je čas na bohohledačství. Boha má člověk hledat, není to žádná danost. Nepotřebuje lítat do vesmíru, stačí mu mysl a srdce. I Boha jako přicházejícího má člověk hledat. Nejen čekat, co se stane. Když nezaklepe, nebude mu otevřeno. Má ho hledat a vydat se na cestu k blízkému Bohu.
Tu cestu můžeme vidět ve světle Janova evangelia. Podle něho Kristus zosobňuje pravdu, cestu a život. A toto trojí zosobňuje přesně v daném pořadí. Prostředním prvkem je cesta – to není nechvalně známá česká dálnice, ale cesta k životu, tedy duchovní cesta k životu, který věčně dlí v Bohu. A pravda je tím, co tu cestu otvírá. To není jen nějaký odtažitý abstraktní pojem. Díky pravdě víme o cestě a o jejím cíli, a platí to tak jednou provždy. Pravda nemá vypínač.
Amen.
Jiří Hoblík