Kázání
Římanům 8, 6–11
(6) Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
(7) Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
(8) Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
(9) Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
(10) Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.
(11) Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Milé sestry, milí bratři,
když někdo říká, že má Boha v sobě, případně ve svém srdci, asi zpozorníme a jsme opatrní. Je to takový bůh vůbec ještě Bohem? Anebo je to jenom kus mého já? Třeba hlas mého svědomí, které mě volá k odpovědnosti a mravní vážnosti? Nebo pozitivní energie, která mě posiluje v různých těžkostech? Anebo jakési vnitřní tušení, že můj život i celý svět má smysl? Podobná vyznání víry, někdy to jsou spíš dojmy a pocity, občas od takzvaně nevěřících lidí slýcháme. A jistě nás napadne: Co má takový vnitřní bůh společného s biblickým Stvořitelem nebe a země, vládcem světa?
Možná více, než jsme ochotni si připustit. Možná právě my, evangelíci, z obavy před zbožšťováním toho, co není Bůh, si neumíme uvědomit, že Bůh není jen nad námi, ale také v nás. Podstatné je jistě to slůvko „také“. Bůh se nerodí v našich srdcích. Není produktem našeho myšlení, cítění či dobré vůle. Není to žádná božská jiskra, kterou v sobě každý může nechat rozhořet. Takový Bůh by pro nás nebyl žádnou pomocí, nasměrováním ani nadějí. Byli bychom zase odkázáni jen sami na sebe. Bůh by byl jen naše zveličené, zidealizované já. Museli bychom se nakonec spolehnout jen na své schopnosti. Takový přikrášlený, navoněný ateismus.
A přece: Bůh není jen nad námi, ale také v nás. Nikoli pouze v nás, nýbrž také v nás. Protože Bůh právě nezůstal v nedostupnosti a nepochopitelnosti, ale dal se nám v Ježíši Kristu poznat. Ale také to by bylo málo, kdyby Ježíš zůstal časově vzdálenou, tedy zase nakonec nedostupnou postavou. Bůh sestupuje v Duchu svatém přímo do nás, do našich životů.
Skutečně: Bůh přebývá ve mně. Zkusme si to někdy připustit. Dokonce v mé ubohosti, malosti, ustrašenosti, v mých nedobrých sklonech a zvycích, v mých bolestech a traumatech. Právě do našeho vnitřního nepořádku, do našeho chlíva, jak hezky zpívá Marek Eben v jedné písni, vstupuje Bůh, tak jako kdysi vstoupil do chlíva v Betlémě. Boha nezajímá naše zbožné či lepší já, ale právě naše všední, nejobyčejnější já, křehké a ohrožené – tomu spěchá pomoci.
Svátek letnic, který jsme slavili minulou neděli, je připomínkou zrození církve mocí Ducha svatého. Společenství Kristových vyznavačů, připravených zvěstovat evangelium všude ve světě, se nerodí z lidských možností, ale je ustaveno Božím mocným činem. Dnes bych chtěl připomenout, že ani naše víra a duchovní život se nerodí z nás, ale vzniká Božím působením. Právě o tom hovoří apoštol Pavel v dnešním oddíle.
Pavel před nás staví dvě životní cesty. První z těchto možností je dát se vést sobectvím, doslova tam je: tělem. To ovšem u Pavla neznamená fyzické tělo, ale celý člověk, s duší i tělem, ovšem propadlý hříchu. Smýšlet podle těla znamená vzdalovat se Bohu i bližním, kroužit jen kolem sebe. Je to takové zakřivení do sebe, jak napsal kdysi trefně svatý Augustin. To je situace, v níž nás Bůh nachází. A my máme vědět, že takové sobecké bytí je odsouzeno ke ztroskotání. Nemá budoucnost.
Potíž je, že my si právě myslíme opak: že sobectvím dosáhneme svého životního cíle. A třeba se to tak může nějakou dobu jevit. Zejména když nás nic moc netrápí, jsme úspěšní a obdivovaní, všecko se nám daří. Jenže pravé životní naplnění nevzniká tím, co pro sebe získám. Buduje se díky vztahům, tedy láskou a vzájemným obdarováním. Pokud chybějí, pak se vše ostatní hroutí a člověk zůstává sám: ve své vzdorovité soběstačnosti, ve své hrdé nezávislosti, ve své tvrdohlavé bezohlednosti.
Spisovatel C. S. Lewis ve svém románu Velký rozvod líčí svou ponurou vizi pekla. Je to obrovské, skoro nekonečně veliké město. Ale protože v něm každý chce žít podle svého a nedokáže se s nikým dohodnout, dokonce nechce nikoho dalšího ani potkat, má v něm každý člověk svou vlastní ulici. Takový opak nebeského Jeruzaléma, naplněného společenstvím a sdílením.
Dodejme ovšem, že život podle těla, tedy život zaměřený na sebe, může mít navenek zbožnou podobu. Zbožný sobec je přesvědčen, že nebe je tu jen pro ty, kdo si ho zaslouží, a má dojem, že velmi přesně ví, kdo tam patří a kdo ne. Také tento postoj je jen tělo. Takový člověk se totiž ve skutečnosti nespoléhá na Boha a jeho milosrdenství, ale na svou vlastní domnělou dokonalost.
Druhá cesta, po které je možné se vydat, je odevzdat svůj život Bohu. Ne v našich slabých a selhávajících rukou, ale v Božích rukou je život pevně uchován a zachráněn. Tato cesta vede k radosti a pokoji. Pavel takový způsob bytí nazývá smýšlením Ducha. Stejně jako v případě pavlovského těla tu ovšem opět hrozí nedorozumění. Nejde o lidského ducha, o žádné naše duševní výšiny. Je to Boží Duch, Duch svatý, kterému se máme odevzdat, se svou duší i se svým tělem. Právě Boží Duch rozpouští naše sobectví, tvoří láskyplné vztahy a upevňuje společenství. Jedním slovem: Duch dává život. Pravý život, který ani fyzická smrt nemůže zrušit.
Řídit se sobectvím, myslet jen na sebe a svůj prospěch se však už stalo naší přirozeností. Pavel si nad tím mnohokrát zoufá: Dělám to, co sám nechci. Nemůžu si pomoci. Ten pocit známe všichni – vím, že bych cosi měla dělat, ale stejně dělám něco jiného. Je to silnější než já. Jako by kdosi ve mně jednal jinak, než si sám přeji. Ale díky Bohu v nás není jen to zlé já, které natruc bude dělat přesně opak toho, co chceme. Je v nás i Boží Duch. On nás nenechá se v tom plácat. Přichází nám na pomoc. Ano, přímo v nás bydlí. Bůh sám si našel v nás příbytek.
Duch svatý – to je Bůh v nás, činný a mocný i uprostřed naší bezmoci. Kdyby byl Bůh jen nad námi, nezbylo by nám než dál bojovat sami se sebou – někdy nad sebou vítězit, ale většinou odcházet s porážkou. Kdyby byl Bůh jen všemohoucím vládcem v nebesích, šlo by to tu s námi z kopce. Zůstali bychom sami se sebou a sobě napospas. Bůh by pro nás zůstal jen němou výčitkou, visel by nad námi, jak Damoklův meč – a my bychom z něj měli hrůzu. Díky Bohu to tak ale není. Bůh je nám nablízku svým Duchem.
Boží Duch. Zní to trochu neurčitě a obecně. Různých duchovních proudů a postav je dnes kolem nás dost a dost. Označuje-li se něco jako duchovní, vůbec to ještě není záruka toho, že je to skutečně plné svatého Ducha. Velkou výzvou pro dnešek je proto rozlišování duchů. Nemusíme přitom hned myslet na ďábla. Jen je potřeba počítat s tím, že i z něčeho, co se tváří jako duchovní a božské, se může vyklubat zotročující a destruktivní síla. Anebo za tím stojí nějaký obchodník s duchovnem, který na lidské žízni po pravém životě jen dobře vydělává.
Jak si Ducha svatého máme představit? Představovat si ho vůbec nemusíme, protože on se nám už dávno představil. Poslouchejme pozorně apoštola Pavla: jednou řekne Duch Boží, jindy zase Duch Kristův, potřetí opět jinak: Kristus ve vás. Pokaždé to poví odlišně, ale přece míní stále jednoho a téhož Ducha. Je to Kristus sám, kdo k nám přichází. Boží Duch má svou tvář, podobu Kristovu. Kristus sám nás jde posílit v různých bojích, zorientovat na našich rozcestích, dát víru, naději a lásku. Tak jak štědře obdarovával za svého života, dává nám své dobré dary i teď.
Smýšlení těla je smrt, říká Pavel, nikam nevede. Naopak účast na Duchu nás přivádí k samotnému prameni života – k Bohu Otci. Skrze Ducha jsme spojeni s Kristem, a tím i s Otcem. Všechny dary, které dostal Ježíš od svého Otce, dostaneme i my. Jsme Bohu Otci stejně nablízku, jako mu byl nablízku Ježíš.
A nemusíme se bát, že by nás Bůh někdy opustil. Třeba když se naše staré já bude pokoušet udržet si svou pozici stůj co stůj. Kristův Duch nás povede k nebeskému Otci i z těch největších propadů. Duch dokáže i v beznadějných lidských pustinách dát nový počátek.
Z této naděje pak smíme žít i tehdy, když už skutečně budeme na konci svých sil a na konci svých dnů a nic nám nepomůže spoléhání na sebe. Ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, zvěstuje Pavel, ten obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Amen.
Ondřej Kolář