Kázání
Jan 16, 19–22
(19) Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: „Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte?
(20) Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.
(21) Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.
(22) I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.
Mezi nedělí Vzkříšení a nedělí Svatodušní bydlí, milé sestry a milí bratři, krásná nedělní jména, která svým způsobem v takové stručné větě říkají, co se vlastně událo, a jak bychom tu událost měli každý do svého srdce a mysli pojmout: Zlo je zlomeno neboť – a teď ty neděle: Vzkříšen je Pán a vy jako nově narození (Quasi modo geniti) žádejte slovo Boží. Vždyť Hospodinova milosrdenství (Misericordias Domini) je plná země! Iubilate jásejte, cantate zpívejte, rogate proste a bude Vám dáno, ano, proste exaudi a Bůh Vás vyslyší.
Jubilate (Deo omnis terra) Plésej Bohu všecka země, pějte žalmy k slávě jeho jména … zachoval nás při životě hlásá 66. žalmem jméno minulé neděle. A Cantate (Domino canticum novum), zpívejte Hospodinu píseň novou, nabádá žalm 98. té neděle dnešní. Plésejte, zpívejte. Proč tedy ta liturgická čtení o smutku a pláči?
Chtělo by se říci: to já ne, to bratři z Ochranova před několika lety vylosovali pro tuto neděli zrovna Jeremiáše a k němu vybrali heslo z Janova evangelia. Ale mně se ta volba zdá docela patřičná. Zpěv patří k radosti i k žalu.
A krom toho v žalmu k minulé neděli Jubilate není jen samá radost neříká se jen „Zachovals nás při životě“, ale také „Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou…“
V tom žalmistově stesku je určitě odraz skupinové paměti, možná i osobní zkušenost. Člověk nám po hlavách jezdil.
A právě Jeremiáš prorokuje, že se bude jezdit po hlavách. A ještě to při četbě Jeremiáše vypadá, že si za to Hospodinův lid snad může sám. Z některých kapitol, při pomalém, důkladném a pozorném čtení, se můžete až roztřást a potom ne dobře spát: V Tófetu, v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. Proto hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: „Údolí syna Hinómova“, nýbrž „Údolí vraždění“.
Jeremiášovi však nejde jen o ty nejkrutější praktiky, zdá se, že už 600 let před Kristem – a to teď není jen časová značka, to je 600 let před vystoupením Ježíše, který je Kristus – zkrátka dávno už v dobách, kdy Hospodin zápolil se svým lidem o odklon od model, a naopak Hospodinův lid se svým Bohem stále zápolil o zachování těch model, prostě, že už tenkrát prorok věděl že zákon sice platí, ale jen formální dodržování, že není k ničemu, a to hned ze dvou důvodů.
- Jeden je tento: stavět se s obětí před Hospodina v chrámu jen tak mimochodem cestou od královny nebes Ištary je snad horší urážka než Hospodina neznat.
- A druhý, že k obřízce těla patří důležitější obřízka srdce. Oběti pro oběti, dodržování zákona jen pro dodržování samo, ani jedno nemá smysl.
„Nemluvil jsem k vašim otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je vyvedl ze země egyptské; žádný takový příkaz jsem jim nedal. Přikázal jsem jim jedině toto: „Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal, a povede se vám dobře.“ Ale neposlechli, své ucho ke mně nenaklonili, žili podle záměrů svého zarputilého a zlého srdce, obraceli se ke mně zády, a ne tváří.“
Nakonec přichází katastrofa, smrt, zmar, přesídlení. A jako vždycky, tenkrát i později v dějinách, i dnes pak člověk jezdí po hlavách padni komu padni, vinnej, nevinnej, protože: Způsobím, že v judských městech a na ulicích Jeruzaléma přestane hlas veselí, hlas radosti, hlas ženicha i hlas nevěsty, neboť země bude obrácena v trosky.
Tak co s tím dnes v neděli Cantate v roce 2025? Tohle přece nejde odbýt nějakou útěšnou představou, že Kristus sestoupil do pekel, vstoupil na nebesa a jednou přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. Smím já, ty, takhle mluvit k někomu, komu právě obracejí zemi v trosky? Jakou dám dnes naději, jakou pomoc?
Pro čas tenkrát, 600 let před Ježíšem, Jeremiáš naději má: Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu… k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou… zaplatím za Jákoba, vykoupím ho z rukou silnějšího … Tehdy se bude v tanci radovat panna i jinoši a starci. Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost.
Stalo se, Izrael se vrátil z Babylonského zajetí a vybudoval znovu město i chrám.
Na další staletí to vypadá, že Hospodinův lid si hledí smlouvy a zákona a žalmista může s vděčností a s úlevou konstatovat: … vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.
Ale přichází deja vu: jiný muž hlásá opět zkázu chrámu, hlásá, že zákon sice platí do posledního písmene, ale důležitější, že je milovat Boha celým svým srdcem a celou svou myslí. A bližního jako sebe sama. Obrací naruby interpretace: člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka, Bohu je milejší kající celník – výběrčí daní – než pyšně zbožný farizej.
A stejně jako Jeremiášovi i tomuto Ježíšovi usiluje státní moc o život právě pro to, co hlásá. Oba nakonec kvůli svým postojům hynou – Jeremiáš je pravděpodobně „svými“ ukamenován v nuceném exilu v Egyptě, Ježíš umírá na kříži rukou okupanta za asistence rovněž „svých“. Ale něco je tu přece jen jinak: Ježíš není prorok, který jen slovo vyřizuje. On je „to“ Slovo. To Slovo, které bylo na počátku, Slovo, v němž byl život, skrze něž všechno povstalo, Slovo, které bylo světlo lidí a tma je nepohltila a těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Není to snad důvod ke zpěvu? Zní to vznešeně, a v Evangeliu k tomu ukazují i Ježíšovy zázraky a mocné činy.
Ale vsáklé je to i ve všedních situacích a nedorozuměních.
Všední situace snad můžu vzít i z života našeho současného – za všechny zázraky jeden: mám nevidomého kamaráda, kterému, než ho Bůh před třemi lety přijal do svého odpočinutí, lidi tak jezdili po hlavě, že by snad měl a směl být protivnej chlap. A on, navzdory všem kopytům, která mu zraňovaly hlavu, kolem sebe rozdával radost.
Zázrak! Světlo v něm a z něho svítilo a tma je nepohltila.
A nedorozumění? Teď se zas podívejme do Písma, třeba do dnešního čtení: Ježíš ve své poslední rozmluvě s učedníky opakuje nové přikázání o vzájemné lásce, mluví o nenávisti světa, o příchodu Přímluvce a: Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne; nebo já jdu k Otci.
Učedníci nechápou. Na konci rozmluvy sice řeknou: „Nyní mluvíš přímo a bez obrazů … proto věříme, že jsi vyšel od Boha,“ ale stejně nerozumí. Mají svého mistra dál za mesiáše politického a pak jsou z neúspěchu a z katastrofy zmatení a zarmoucení.
Ano, my dnes, po letech čtení evangelia víme, jak věci vyložit a tušíme, jak jim rozumět a věřit. Víme, že „maličko a neuzříte“ je krátký čas ke kříži a „maličko a uzříte“ je další krátký čas ke dni po sobotě a setkání za zavřenými dveřmi úkrytu vystrašených učedníků, k setkání se skeptickým Tomášem a k setkání u Tiberiatského jezera.
Jsem si skoro jist, že ani po těchto setkáních sami učedníci ještě tenkrát, až do seslání Ducha, neví, že Pán je nejen syn člověka, nýbrž i Beránek, poslední oběť Hospodinu, při které člověk, až na jednoho, právě tohoto obětovaného syna, zase neobstál, a že přesto i tenhle hřích, vtělený do Piláta a Velerady a Bůh ví koho ještě od časů Babylónských po dnešek, může být ve víře a v pokání odpuštěn – vždyť misericordias Domini, Hospodinova milosrdenství, je plná země.
A srdce učedníků se ze setkání raduje a tu radost už jim nikdo nevezme.
A nám, kteří to známe z Písma? Tyhle deja vu přicházejí znova a znova. A že je často nejen spolehlivě nerozeznáme, ale třeba ani netušíme, nemusí být úmyslný hřích ze zloby.
Tak za to, že Pán na sebe vzal i naše hříchy, za to že „maličko a uzříte mne“ trvá až dodnes a bude trvat do konce věků, že s Kristem se smíme setkat a spatřit ho tam, kde jsme dva neb tři v jeho jménu a on uprostřed nás, tak za to služme Pánu.
A nemusí to být jen Bohoslužba v kostele. Nezapomínejme: cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, jemu jste učinili. Anebo neučinili.
Tak, za to buďme vděčni, z toho se radujme, a proto máme zpívat. Novou píseň. A nemusí to nutně být carmen quasi modo scriptum jako by napsaná právě teď, i středověké i barokní zpěvy patří do té kategorie. Ale patří sem i ty opravdu nové. Tak zpívejte, cantate!
Amen.
Jan Hon