Kázání
Druhý list Korintským 12, 5–10
(5) Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
(6) I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší.
(7) A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.
(8) Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,
(9) ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.
(10) Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,
chlubit se svými slabostmi, to je podivné. Přece se člověk chlubí svými úspěchy, svými silnými stránkami, chlubí se vítězstvími. Zvlášť v dnešní době, která je zaměřená na mládí, krásu, úspěch, je to nepochopitelné. Slabosti. K čemu je to dobré? Napadlo vás někdy, být vděčný za neúspěch, prohru, případně za trápení, ne-li rovnou utrpení? Zní to podivně. Co nás ale přibližuje ke druhým lidem, co nás přibližuje k trpícím, nemocným, stárnoucím, k těm, jejichž život je v ohrožení, kteří se náhle ocitli v nesnázích, propukla u nich nečekaná nemoc, mají za sebou těžkou autonehodu mají nějaké chronické onemocnění, nebo prožívají jinak těžké životní chvíle? Snad naše úspěchy, vyprávění o chvílích, kdy radostně popíjíme šampaňské a slavíme úspěchy? To můžeme se zdravými a silnými. Ale od těch slabých nás to naopak vzdaluje. Dokonce je to může ponižovat. Mohou si říkat, že jim vůbec nerozumíme nebo že nám stojí v cestě. „Nechci být mladým na obtíž“, slýchávám v domovech důchodců jako odpověď na motivaci, co je do domova přivedlo. Ne, není to soud nad těmi mladými, krásnými, úspěšnými, je to volání po empatii s těmi, kteří jsou na tom v životě docela jinak. Vždyť i ti lidé mohou v životě prožívat chvíle štěstí, možná intenzivněji a s velikou vděčností, než ti zdraví a úspěšní. Nezapomenu na nedávné vyprávění muže, který po skoku do vody zůstal se zlomenou páteří ležet, a po delší rehabilitaci mohl jezdit na vozíku pro lidi s postižením. Říkal mi: „Já jsem byl tak šťastný, to byl tak krásný život.“ Jak ten člověk měl blízko ke zraněným, nemocným, jak ten rozuměl pojmu štěstí.
Když se apoštol dostane do situace, kdy má nějaké zdravotní trápení, nevolá k Pánu, aby ho toho trápení zbavil. Jistě by se mu potom žilo radostněji, snad i lehčeji. Mělo by to však jedno nebezpečí. Chlubil by se svým obdarováním, svými úspěchy. Chlubil by se sám sebou. Netouží však po tom, aby si lidé mysleli, že je lepší, než ve skutečnosti je. Je jen tím, čím ho Pán obdaroval. Aby se nepovyšoval nad druhé, má ten osten. Nevíme jaký. Má zkrátka nějaké zdravotní trápení, které ho limituje. A které ho přibližuje ke druhým lidem. Vnímá svůj osten jako dar, který mu zabraňuje stavět se nad druhé. Vede ho k pokoře, vede ho k takovému sebevědomí, kterým neponižuje druhé, které ho vede k přijetí sebe v tom dobrém a světlém, ale i v tom, co je v něm nedobré a tmavé. Jeho osten ho přibližuje k lidem, kteří mají také své ostny. Přátelé milí, není i nám tak apoštol nablízku? Nevede i nás jeho cesta k přijetí našich slabostí, kterými se můžeme pochlubit? A nevede nás takové vnímání života k velké vděčnosti za náš život? A není projevem Boží milosti, že ten život můžeme vnímat a přijímat jako veliký dar i s těmi našimi ostny a být za něj nekonečně vděčni?
Rakouský teolog Steindl Rast píše o tom, jak roste vděčnost: „Jediný květ krokusu by měl naše srdce přesvědčit o tom, že jaro, jakkoliv předvídatelné, je něco jako dar, že je máme bez zásluhy, že je „gratis“, (z latinského gratis, zdarma, odvozeného od gratia – milost), že je to milost. Víme to díky poznání, jež přesahuje náš rozum. Ale náš rozum se na něm podílí. Nemůžeme být vděčni bez pomoci svého rozumu. Musíme dar pochopit jako dar, a to dokáže pouze náš rozum.“ Tedy milost, Boží milost, to není nějaký pocit, na který stačí naše srdce. Aby apoštol vnímal svou slabost jako sílu, k tomu potřebuje zapojit racionální, rozumovou složku. Tak i my. Pokud se nám to daří, ze života se radujeme, Z každého rána, z každého dne. Objevujeme v sobě schopnost radovat se a také milovat. Objevujeme krásu, která se ne navzdory, ale díky našim ostnům ukrývá v každodenním životě, a věří, že pokud oslavujeme věci proto, že jednoduše jsou, prožíváme překvapení a úžas a žijeme život v jeho plnosti. Když jsme vděčni za to, co máme, nacházíme hlubokou a trvalou radost. V tom všem se nám dává poznávat Bůh. A naše vděčnost není za to, že nemáme žádné ostny, naše vděčnost je za to, že i s těmi ostny a v nich je s námi Bůh. A je se všemi, kteří v sobě nesou zase jiné ostny. Cítíme, jak k sobě máme blízko? Jak nás to Boží milosrdenství, ta Boží milost, která je gratis, jak nás spojuje?
Apoštol, autor druhého listu do Korintu, je obdarovaný člověk. Umí skvěle mluvit, umí dobře argumentovat, má to v hlavě všechno dobře srovnané, svými slovy i jednáním je významným svědkem svého Pána, Ježíše Krista. Není prokázáno, že onen autor je apoštol Pavel, jak ho známe třeba ze spisu do Říma. Ale pokud to ten Pavel byl, pak si připomeňme jeho vystoupení na Areopágu v Athénách. Kolem plno vzdělanců, filozofů epikurejců a stoiků, plno intelektuálních autorit. A také plno znesvobozujícího modlářství. A Pavel se před všechny postaví a svědčí jim o Kristu. Mluví o Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání. Mezi všemi podstavci, na kterých jsou umístěni různí bohové z cenného dřeva, zlata a dalších drahých kovů, je jeden podstavec prázdný. A je na něm nápis: Neznámému Bohu. Takové sdělení ve stylu „Něco musí být“. A je-li ještě nějaký jiný Bůh, pak si ho nesmíme rozházet. Apoštol si před ty učence stoupne, ukáže na ten prázdný podstavec a všem sdělí: „Koho takto jako neznámého Boha uctíváte, toho vám zvěstuji.“ A mluví o Božím stvořitelském díle a jeho řeč vrcholí slovy: „Bůh to všechno učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad mohli nějakým způsobem dopátrat, a tak jej nalézt. A přece není od nikoho z nás daleko.“ To je pro všechny posluchače nové a my se mezi těmi posluchači ocitáme. Blízký Bůh. Ne Bůh na podstavci, ne Bůh odlitý z nějakého drahého kovu, ne bůh na obraze, ne mrtvý Bůh, kterého si jeho vyznavači mohou posouvat a přemisťovat podle svých momentálních nápadů. Živý Bůh, kterému na člověku záleží. Bůh, který se v Kristu solidarizoval s člověkem. Bůh, který je láska a který je milosrdenství. Jsi v nemocnici a Tvůj život je v ohrožení? Bůh je ti nablízku. Nevíš si rady se vztahy, ztratil jsi kontakt se sestrou, bratrem, rodiči, přáteli, rozpadlo se ti manželství a trápí tě to? Bůh ti není vzdálen. Jsi sám, osamocený, cítíš se opuštěný, nepochopený? Bůh ti rozumí, je s tebou. Někdo blízký, někdo, kdo tě měl rád a koho jsi měl rád ty, zemřel? Bůh o tobě ví, nenechá tě ve smutku. Nabízí víru v nové setkání. Tvé dny zde končí, jsi na prahu smrti? Bůh tě drží za ruku, vede tě z té tmy smrti do světla nového života.
Milé sestry, milí bratři, to všechno jsou projevy Božího milosrdenství, které nám apoštol nabízí k uvěření. Jak s tímto sdělením naložíme, pokud ho přijmeme jako nosné pro náš život? Apoštol nám napoví: „A buďte vděčni.“ Nebo jinak: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Odpovíme tedy vděčností. Ne nějakou ponižující, snad vynucenou, snad ze strachu nebo jen ze slušnosti. A nejen tu a tam. Vděčností, která je životním stylem, která dává radost, umožňuje všechny ty dary plně prožívat. Apoštol nás vybízí k vděčnosti, která i ve složitých, ne-li těžkých životních situacích umožňuje neklesat na mysli a ty těžkosti přijímat jako cesty k růstu, k prohlubování našeho života. Abychom se neutápěli ve starostech a všelijakých problémech, obavách o sebe i o druhé, je zde možnost vnímat ty situace jako příležitost k růstu a jako důvod k vděčnosti. To jsou všechny ty naše ostny, se kterými je dobré počítat, ale nenechat se jimi určovat. Vděčnost i za ty ostny nám může být významnou zábranou proti pýše, povyšováním se nad druhým. Taková vděčnost proměňuje mnohou negativitu v radost a pokoj, v naději a nové síly. „Proto rád přijímám slabost… pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ Může to být i naše cesta, milé sestry a milí bratři? Ano, může to být a kéž by byla i naše cesta.
Amen.
Miroslav Erdinger